Na Volyni - v západní části dnešní Ukrajiny - zahynuly při masakrech a etnických čistkách desetitisíce Poláků a Ukrajinců. V roce 1947 pak polská vláda násilně přesídlila z východních částí Polska skoro 150 tisíc Ukrajinců. Na pozadí války mezi nacistickým Německem a stalinským Sovětským svazem bojovaly oba národy krvavě o území, které považovaly za své.
Po ruské agresi proti Ukrajině v únoru 2022 Polsko Ukrajině pomohlo. Přijalo nejvíce uprchlíků, lobbovalo za dodávky zbraní Kyjevu, samo mnoho techniky a munice poslalo. Na rozdíl od Maďarska je pro vstup Ukrajiny do NATO a Evropské unie. Tedy, ne tak docela.
Na konci srpna prohlásil premiér Donald Tusk, že Polsko má od Ukrajiny jistá očekávání vzhledem k vyrovnání se s minulostí. "Očekáváme, že Ukrajina vybuduje vztahy s Polskem na základě uznání pravdy o historii. Vím, že pravda není černobílá. Že na polské straně nebyli jen andělé a na ukrajinské jen zločinci. Ale polsko-ukrajinské vztahy závisí na uznání toho, co se stalo," řekl předseda polské vlády.
Reagoval tak na vystoupení minulý týden odstoupivšího ukrajinského ministra zahraničí Dmytra Kuleby na festivalu Polsko budoucnosti, který se konal na konci léta v Olštýně. Na akci, kde zejména mladí lidé diskutují o politice, ekonomice a historii, přijel nečekaně a vybídl účastníky debaty, ať se ho zeptají, na co chtějí.
Jeden z dotazů směřoval právě na historické, citlivé téma: Kdy ukrajinská vláda umožní exhumaci masových hrobů Poláků zavražděných na Volyni v roce 1943? Kuleba odpověděl, že historie má být přenechána historikům, a pak se zeptal tazatele, zda ví, že polský stát v roce 1947 vysídloval obyvatele ukrajinské národnosti z jejich domovů.
Válka uvnitř války
V roce 1943 se Ukrajinou sunula fronta. Wehrmacht ustupoval před Rudou armádou a válka se lámala v neprospěch nacistického Německa. Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) bojovala za nezávislý ukrajinský stát proti všem.
Proti Polákům, Němcům, Rusům. Polská exilová vláda usilovala o obnovení Polska v hranicích před začátkem války v roce 1939. Tedy včetně Haliče a Volyně, které ale chtěla UPA zahrnout do nezávislé Ukrajiny. Polské a ukrajinské představy o budoucnosti se střetávaly a nebyly slučitelné.
Na Volyni tvořili většinu obyvatel Ukrajinci a UPA dospěla k názoru, že pro nezávislost Ukrajiny je nutné zbavit se polské menšiny, všech Poláků na Volyni. Začalo masové vyvražďování - Volyňský masakr. Ukrajinci vraždili Poláky, Poláci Ukrajince.
Válečné utrpení a obavy z toho, co přijde, zvyšovaly krutost a nenávist. Historik Timothy Snyder popisuje dění na Volyni v roce 1943 v knize Obnova národů: "Podle četných a vzájemně se potvrzujících zpráv ukrajinští partyzáni a jejich spojenci zapalovali domy, stříleli nebo zaháněli do domů zpátky ty, kdo se snažili uprchnout, a srpy a vidlemi zabíjeli lidi, které dopadli venku.
Do základů byly vypáleny kostely plné věřících. Partyzáni vystavovali sťatá, ukřižovaná, rozsekaná nebo vykuchaná těla, aby donutili zbývající Poláky k útěku," píše Snyder. Nejhorší byla noc z 11. na 12. července 1943, kdy se terčem útoku staly desítky vesnic.
Snyder ale cituje i Poláky, kteří se účastnili odvetných akcí proti ukrajinským vesnicím. Například 10. března 1944 příslušníci polské Zemské armády vypálili ukrajinskou osadu Sahryň a povraždili stovky jejích obyvatel. "Krutostí zvěrstev se polští partyzáni vyrovnali UPA," uvádí historik a přináší výpověď jednoho ze členů polských komand.
"Reagovali jsme na jejich útoky, které dosahovaly nevýslovné síly barbarství, vlastní bezohledností. Když jsme se zmocnili ukrajinské osady, systematicky jsme vybrali bojeschopné muže a popravili jsme je, často jsme je nechávali běžet čtyřicet kroků před námi a stříleli jsme je do zad. To se pokládalo za nejhumánnější způsob. Jiní v jednotce se chovali jinak, vykonávali strašnou odvetu. Nikdo nezvedl ani prst, aby jim zabránil."
Odhady počtu obětí se liší. Polští historici zmiňují až sto tisíc mrtvých Poláků. Americký historik ukrajinského původu Serhii Plokhy v knize Brány Evropy uvádí šedesát až devadesát tisíc mrtvých Poláků a patnáct až třicet tisíc Ukrajinců. "Každopádně počet polských obětí byl vyšší než ukrajinských," uvádí Plokhy.
Stalin nedovolil Polákům obnovit po válce jejich stát v dřívějších hranicích. Východní Halič a Volyň spolkl Sovětský svaz, polská hranice se posunula na západ na úkor poraženého Německa. A Ukrajince, kteří zůstali v Polsku, nečekalo nic dobrého. Od října 1944 do června 1946 polské úřady deportovaly do Sovětského svazu skoro půl milionu etnických Ukrajinců. V roce 1947 v rámci operace Visla vláda na 150 tisíc Ukrajinců vysídlila z východní části Polska do jiných částí země, aby tak sebrala zázemí Ukrajinské povstalecké armádě (UPA).
Film Ukrajince a Poláky opět rozdělil
Nelze říci, že by na obou stranách chyběla snaha bolestivou minulost překonat. V roce 2003 tehdejší prezidenti Aleksander Kwasniewski a Leonid Kučma společně odhalili Památník smíření ve vesnici Pavlivka, kde 11. července 1943 uhořely tři stovky Poláků, kteří se shromáždili v kostele. Od roku 2015 pak zasedala takzvaná společná komise polských a ukrajinských historiků.
Jenže o rok později měl premiéru polský film Volyň. V Polsku oceňovaný, na Ukrajině naopak zakázaný a hodnocený jako extrémně protiukrajinský a jednostranný. Někdejší ukrajinský velvyslanec v Praze Jevhen Perebyjnis napsal vedení České televize dopis poté, co se ČT rozhodla film odvysílat. Zatímco polští kritici a historici označili snímek za přesný a věrohodný, ti ukrajinští byli zděšeni tím, co viděli. Někteří ukrajinští herci, oslovení produkcí a režisérem Wojciechem Smarzowským, po přečtení scénáře role odmítli.
"Nedovedu si představit, že by v tomto případě mohlo dojít k nějakému dorozumění. Válka je krutá a strašná a dějí se v ní hrůzostrašné věci. Tak jako v roce 1943 na Volyni. Poláci a Ukrajinci tehdy bojovali na opačných stranách a nikdo z nich nejednal v rukavičkách. Je zcela zřejmé, že různé zločiny páchaly obě strany. A že civilisté se do toho také zapojovali, buď kvůli národnímu cítění, nebo si jednoduše vyřizovali účty," soudí ukrajinský historik Radomyr Mokryk v rozhovoru se šéfredaktorem nakladatelství Academia Jiřím Padevětem.
Jistou naději k překonání traumat dalo loňské setkání prezidentů Volodymyra Zelenského a Andrzeje Dudy v Lucku, kde se společně zúčastnili bohoslužby v katedrále svatých Petra a Pavla u příležitosti osmdesátého výročí noci z 11. na 12. července. Nově otevřený spor o exhumace ale ukazuje, že minulost ještě není uzavřena.
