Aktuálně.cz: V Rusku vás odsoudili za šíření "vědomě lživých" tvrzení. O co šlo?
Vladimir Luzgin: Jednalo se o informaci, že nacistické Německo a Sovětský svaz rozpoutaly v roce 1939 druhou světovou válku. To je všeobecně známý fakt. V 90. letech, kdy jsem studoval, se to doslovně psalo v učebnicích. Bylo to za Jelcina, archivy se otevřely. O paktu Molotov–Ribbentrop (smlouva o neútočení a rozdělení oblastí vlivu v Evropě mezi nacistickým Německem a SSSR z roku 1939 – pozn. red.) i o spolupráci mezi Hitlerem a Stalinem se otevřeně mluvilo. Současné vedení Ruska se ale snaží změnit dějiny.
Odsouzen jste byl podle nového zákona o kontrole sociálních sítí. Nakolik jste na nich byl aktivní?
Měl jsem účet na sociální síti VKontaktě. Nemůžu říct, že jsem byl nějaký bloger. Pro mě to byl způsob, jak získávat informace z nezávislých zdrojů a bavit se s přáteli, z nichž většina byla z Ukrajiny.
Poslouchal jsem přes ně muziku, koukal se na filmy. A občas jsem sdílel články kritizující současný režim. Sám jsem nic nepsal, jenom jsem sdílel. Jako v případě článku 15 mýtů o banderovcích (za který byl Luzgin odsouzen – pozn. red.).
V přátelích jsem měl na internetu asi stovku lidí. Už tehdy jsem tušil, že FSB kontroluje všechno. Jak se ukázalo, sledovala i osobní zprávy, které pak proti mně použili u soudu.
To bylo jedním z cílů procesu. Ukázat všem, že pod kontrolou jsou všichni a že za sdílení článků se můžete dostat před soud. Nikdy jsem své názory neskrýval a kritizoval jsem politiku putinovského režimu. Podle mě je to potomek Sovětského svazu, který je ale ještě zvrácenější.
Odkud se vaše kritické postoje vlastně vzaly?
K socialismu jsem měl negativní vztah už od dětství. Mojí rodiny se přímo dotkly represe. Příbuzní jak z otcovy, tak z matčiny strany skončili v lágrech, byli rozkulačení (oběti násilné kolektivizace – pozn. red.) nebo deportovaní. Byl to krvavý a nehumánní režim. I přes to, že v Sovětském svazu žila spousta skvělých lidí, kteří byli v komunistické straně. A to i přes to, že jejich příbuzní skončili na popravištích a v lágrech. Moc nerozumím tomu, jak to bylo možné.
Jak se žilo s vašimi názory ve městě, jako je uralský Perm?
Perm má skoro stejně obyvatel jako Praha, kolem milionu. Je ale dvakrát větší. Myslím si, že zhruba patnáct procent jeho obyvatel je vůči režimu velmi loajální, patnáct procent ho tvrdě kritizuje a zbývajících sedmdesát procent se o politiku nezajímá.
Funguje tam opozice, která pořádala demonstrace. Na ně jsem ale nechodil. Jedinou výjimkou bylo, když zavraždili Borise Němcova (ruský opoziční politik, zavražděný v centru Moskvy v únoru 2015 – pozn. red.). Přinesl jsem květiny, protože jeho smrt považuji za obrovskou ztrátu pro Rusko.
Čekal jste, že vaše trestní stíhání skončí rozsudkem "vinen"?
Netušil jsem, jak to skončí. Ale samozřejmě mě to rozhodilo a ten pocit trvá dodnes. Je to, jako kdybyste vzali vzrostlý strom a přesadili ho někam jinam. Ale ještě ne úplně, ještě jste v tom přepravním květináči.
Je to nervový otřes. Kvůli stíhání a domovním prohlídkám se mi rozpadla rodina, příbuzní o mě měli velký strach. Problémy jsem měl i v práci. Nemohl jsem spát. Nedá se to moc popsat.
K odjezdu z Ruska jste se rozhodl poté, co vás odsoudili k pokutě?
Necítím se vinen. Za co bych měl platit pokutu? Měl jsem si vzít bankovní úvěr, abych mohl zaplatit státu, jehož politiku kritizuji a s nímž nesouhlasím? Kvůli placení dluhů, vzniklých mj. kvůli tomuhle procesu, jsem navíc musel prodat i auto. Byl jsem po operaci kolena a půl roku jsem nemohl pracovat.
K odjezdu jsem se rozhodl po rozhodnutí ruského Nejvyššího soudu. Do té doby existovala naděje, že zruší nesprávné rozhodnutí krajského soudu. Tím spíše, že mě zde obhajoval jeden z nejslavnějších ruských advokátů Genri Reznik. Doufal jsem, že přijde telefonát z Kremlu a rozsudek bude zrušen. Celý proces byl naprosto politický a soudce nic nerozhodoval.
Proč jste si k emigraci vybral Česko?
Byl jsem tady už v roce 2014 a velmi se mi tu líbilo. Žijí tady příjemní lidé, jazyk je podobný. Hlavně tady ale mám známé, kteří mi pomáhají. Bez jejich pomoci by to všechno bylo mnohem těžší.
Z Moskvy jsem přiletěl 14. listopadu. Měl jsem docela strach, protože už uběhla lhůta, během které jsem měl zaplatit pokutu, což jsem neudělal. Takže se mohlo stát, že mě zastaví na hranici. Naštěstí se nic nestalo. Dokud ale letadlo nevzlétlo, byl jsem neklidný.
V Česku jste pak požádal politický azyl...
Přesně tak. Dva týdny jsem byl v uzavřeném uprchlickém táboře na karanténě. Úředníkům jsem ukázal doklady a potvrzení. Následně mě poslali do nového tábora, který už je otevřený. Během půl roku by úřady měly rozhodnout. Doufám, že pozitivně.
Jaké máte v Česku plány?
Chtěl bych si sehnat bydlení a koupit auto. Jsem autolakýrník s třináctiletou praxí. Díval jsem se na úřadu práce a je tam s touto kvalifikací třicet volných míst. Teď zatím legálně pracovat nemůžu. Po práci se mi ale stýská. Musím se naučit jazyk a být dobrým obyvatelem České republiky.
Myslíte si, že se v Rusku může něco změnit?
Změny určitě přijdou. V momentě, kdy – jak se říká – lednička zvítězí nad televizí. Už teď Rusové pociťují, že se jejich životy zhoršují. Poslední dvě generace si zvykly, že se nemusí příliš omezovat. To už je pryč.
Vesnice a menší města vymírají, není tam život, chybí perspektiva. Dvacet let vláda nasazovala vysoké ceny ropy, aby mohla investovat do výroby, infrastruktury a udělat skok vpřed. Jenže všechny peníze se rozkradly. Jednou to lidem dojde. Já musel odjet podle hesla: "Když nemůžeš udělat svou vlast dobrou zemí, udělej dobrou zemi svojí vlastí".
