Pak dorazila kolona několika automobilů, včetně těch policejních s rozsvícenými světly. Uvnitř hotelu čeští policisté několikrát zkontrolovali občanské a novinářské průkazy, to vše pod dohledem urostlých bodyguardů běloruské političky, která nyní žije v exilu v Litvě.
Krátce před naším rozhovorem pro Aktuálně.cz a Hospodářské noviny vystoupila Svjatlana Cichanouská v živém rozhovoru pro americkou televizi CNN. Byl to kuriózní moment: čekali jsme na ni v obležení policistů a ochranky v hotelové lobby, kde jsme interview sledovali v přímém přenosu. Pár minut nato byl slyšet pohyb skupiny lidí a objevila se osmatřicetiletá vůdkyně běloruské opozice. Rozhovor mohl začít. O jejím vězněném manželovi Sjarhejovi, o dětech, hrozbě ruského zásahu nebo strachu mnohých Bělorusů o práci, který ale budou muset překonat.
Kdybyste mohla vrátit čas a věděla byste, co se stane po volbách a jak se váš život obrátí naruby, šla byste do toho znovu?
V historii ani životě není žádné jestli nebo kdyby. Samozřejmě bych nechtěla znovu vidět tu hrůzu, kterou viděli Bělorusové a na kterou nebyli připraveni. Na druhé straně dosáhli obrovských věcí. Pochopili a poznali se jako národ. Ukázali, že jsou sami schopni si vládnout.
Co vás po volbách od loňského srpna nejvíce překvapilo?
Jednota Bělorusů a jejich připravenost navzájem si pomáhat. Převzali odpovědnost jeden za druhého. Když někoho zatkli a zavřeli, na jeho místo nastoupil jiný. Lidé ukázali solidaritu, zodpovědnost a bez ohledu na veškerou hrůzu přemáhali strach a znovu a znovu chodili protestovat.
Poprvé jsme všichni viděli, že je nás hodně. Mnoho let předtím jsme hovořili o politice jenom v kuchyni, protože jsme to všichni chápali tak, že jako jedinci nemůžeme nic udělat, nic změnit.
Jak jste vysvětlovala svým dětem, že se jejich život najednou tak zásadně změnil?
Ještě před volbami jsem je poslala s babičkou do Litvy. Na začátku to pro ně byla jen prázdninová cesta. Pak jsem za nimi přijela i já. Starší syn věděl, co se děje. Díval se na všechny protesty a demonstrace. Táta je pro něj hrdina.
Pro mladší dceru je to vynucené rozhodnutí. Vysvětlovala jsem jí, že v Bělorusku je pandemie koronaviru, že táta odjel na delší služební cestu, protože si myslím, že má právo na dětství. Starší syn jí jednou řekl, že táta je ve skutečnosti ve vězení. Ale ona neví, co je vězení. Třeba je to nějaké město… Nemyslím, že je potřeba jí to vysvětlovat.
(Synovi Svjatlany Cichanouské je deset let, dceři pět. Její manžel Sjarhej původně kandidoval na prezidenta, ale byl zatčen. Ve vazbě je už rok, pozn. red.)
Máte nějaké spojení se Světlanou Alexijevičovou nebo s Maryjí Kalesnikavovou? (Alexijevičová je nositelka Nobelovy ceny za literaturu. Po volbách se stala členkou opoziční rady pro dialog s režimem, ale po začátku represí odletěla do Německa. Kalesnikavová byla výraznou tváří kampaně Svjatlany Cichanouské, nyní je ve vazbě, pozn. red.)
Se Světlanou Alexijevičovou si občas voláme, abychom se navzájem podpořily. Vím, že píše knihu o událostech v Bělorusku. S Mášou Kalesnikavovou udržujeme spojení přes její sestru. Psala jsem jí hodně dopisů, ale pokud vím, žádný z nich se k ní nedostal. Máša se drží, vždycky byla silná. Všichni jsou silní, když chápou, že na jejich straně je pravda, i když podmínky, ve kterých ji drží, jsou příšerné.
Ale není to jen ona. Hodně z těch, kdo jsou za mřížemi, píší tak neuvěřitelně inspirativní dopisy. Obětovali svou svobodu, abychom mohli pokračovat v boji. Chápou, že se nemohou spolehnout na nikoho jiného než na Bělorusy samotné a mezinárodní společenství. Snaží se nás svým příkladem inspirovat, abychom to nevzdali.
Mnozí Bělorusové říkají, že klíčové bude, až proběhne nějaká změna u lidí v silových strukturách. V armádě, policii, rozvědce. A že tito lidé se neobrátí proti Lukašenkovi, dokud nebudou mít jistotu, že proti nim nezasáhne Rusko. Domníváte se, že je to pravda?
Ano, v Bělorusku existuje názor, že hrozí ruská invaze, ruský zásah. Ale nemyslím si, že lidé v běloruských silových strukturách se ve skutečnosti bojí Ruska. Oni jsou stejní rukojmí režimu, jako jsou všichni ostatní Bělorusové. Jsou dokonce ještě většími otroky režimu než ostatní. Režim některé z nich udržuje poslušné penězi a jiné tím, že na ně má kompromitující materiály. Na každého je složka o tom, co udělal a spáchal.
Nedávno jste řekla, že se znovu pokusíte vyzvat Bělorusy ke generální stávce. Předchozí pokus nevedl k úspěchu a říká se, že lidé v továrnách a státních podnicích se bojí o svá místa, a proto bude těžké je přesvědčit ke stávce…
Dělníci v podnicích a továrnách chápou, že se k nim vedení nechová lidsky. Ale ten sedmadvacet let dlouhý strach samozřejmě trvá. Mají strach, že přijdou o výplaty, i když jsou velmi nízké. Dostávají málo peněz, ale dostávají je pravidelně. My musíme tuto situaci změnit a přesvědčit lidi, že mohou mít lepší budoucnost a že za tuto budoucnost je potřeba bojovat.
V srpnu a září loňského roku dělníci a další lidé vyšli do ulic trochu chaoticky a neorganizovaně, tak se teď organizují v dělnickém hnutí. Organizují se ve skupinách, kde se mluví o tom, že bude potřeba jít do stávky. Nyní se pracuje na tom, aby do ní šli skutečně všichni.
Bez organizace, kdy někteří stávkují a jiní ne, se to nevydaří. Ale když všichni dostanou informace a jdou do stávky společně, vyjde to. A to se v Bělorusku stane.
