Sochu vašeho otce někdo opakovaně polil barvou, lidé u ní demonstrovali a Praha 6, na jejímž území leží, zvažuje její odstranění. Co na to říkáte?
Veřejné mínění ve vztahu k památníku je v Česku různé. Někdo ho hájí, jiným se zase nelíbí. Rozhodnutí nechám na většinovém mínění české veřejnosti. Jediné, co bych chtěla, je, že pokud rozhodnutí bude nějaké radikální, mělo by být důstojné. Už jednou jsem viděla, jak odstraňovali památník mého otce v Krakově v roce 1991 - a to bylo skutečně nepříjemné. Působilo to jako výsměch vůči člověku, který osvobodil velkou část Polska, zachraňoval města a nebyl vůči Polákům žádným zločincem nebo katem. Byla bych nerada, kdyby se něco podobného opakovalo v Česku.
Praha 6 nabízí ruskému velvyslanectví, aby byl památník přemístěn na jeho území. Souhlasila byste s tím?
Jsem ostře proti přemístění sochy na zahradu ruského velvyslanectví. Můj otec nebyl diplomat, ani neosvobozoval budovu velvyslanectví. Stejně tak jsem proti umístění sochy do soukromého muzea. Přece jen přivedl vojska, která osvobodila značnou část Česka.
Takže pokud se dospěje k rozhodnutí přemístit sochu, chtěla bych, aby se toho zúčastnili ti, kteří společně s mým otcem osvobozovali Československo, a jejich potomci. Zkrátka aby se s ním mohli důstojně rozloučit. My sami rádi na takovou ceremonii přijedeme.
Jste v kontaktu s pražskou radnicí nebo ruským velvyslanectvím?
My jako rodina nejsme majiteli pomníku. To není, jako kdybychom stěhovali dědečkův hrob - Koněv byl představitel státu. Měly by se tedy na tom dohodnout státy, ale pokud možno způsobem, který by neponižoval památku člověka, který byl jedním z největších vojevůdců druhé světové války, který měl nejvyšší státní vyznamenání Francie, Velké Británie, Československa nebo Spojených států. To je pozice naší rodiny.
Kdo je Natalja Koněvová
Natalja Ivanovna Koněvová se narodila v roce 1947 v Moskvě. Vystudovala filozofickou fakultu Lomonosovy univerzity. Působí jako profesorka lingvistiky a literatury na Vojenském institutu Ministerstva obrany Ruské federace. O svém otci, sovětském maršálovi, napsala knihu.
My jsme ten památník nestavěli, ten stavěl československý stát. Rozhodne veřejné mínění, ale myslím, že je nespravedlivé vůči mému otci hodnotit ho z pozice dnešních kritérií.
Takže kdyby socha byla přemístěna třeba na Olšanské hřbitovy, kde jsou pochováni vojáci, kteří padli při osvobozování Československa, bylo by to pro vás bylo přijatelné?
Teoreticky ano. Ale rozhodně ne zahrada velvyslanectví nebo soukromé muzeum. Protože můj otec je historická postava.
Připouštěla jste také možnost přenesení památníku do Moskvy.
To je samozřejmě možnost, ale není to úplně otázka na rodinu. Muselo by se to řešit na mezistátní úrovni jako politické rozhodnutí. Rozhodně bych ale nechtěla, aby to narušilo naše dobré vztahy. Historie je zákeřná věc. Kvůli nějakým urážkám z minulosti se můžeme zase rozhádat a to není něco, co bychom chtěli. Chápeme, že časy se mění. Možná socha zůstane na místě, možná to dopadne nějak jinak.
Před rokem byla na památník umístěna vysvětlující tabulka, která připomíná stinné stránky Koněvova působení. Co si o tom myslíte?
Považuji to za velkou nespravedlnost. Maršál Koněv byl v roce 1961 velitelem sovětských vojsk ve východním Německu. A odvrátil třetí světovou válku, protože tehdy sovětské a americké tanky stály děly sto metrů od sebe. Mocnosti dokázaly konflikt zadusit v zárodku. Uznávají to Němci, Rusové i Američané. Otec postavil berlínskou zeď, protože takový dostal rozkaz - nemohl ho neuposlechnout. A zabránil tím velmi nepříjemnému vývoji situace.
Ale o pár let předtím maršál Koněv krvavě potlačil maďarské povstání.
V Maďarsku v roce 1956 zastavil velmi krvavou občanskou válku. Tam byli ti, kteří sympatizovali s nacistickým režimem, zároveň komunisté nebo socialisté. Otec nebyl krvežíznivý. Sovětské vedení tam poslalo tanky, aby Maďaři po sobě nestříleli a nevěšeli se na pouličních lampách.
Podle některých historiků ale také pomohl s přípravou invaze do Československa v roce 1968.
To považuji za nesmysl. Otec v Československu v roce 1968 jednoduše všechny znal. Napsal článek Dopis přátelům, ve kterém se obracel především na ty, kteří bojovali spolu s námi. Tehdy přijeli v létě do Československa, setkávali se s veterány.
Potkal se i s Ludvíkem Svobodou (tehdejším prezidentem republiky, pozn. red.), ale nesnažil se nic vyzvídat. Vždyť on se se Svobodou znal od roku 1943, byl jeho přítel. Obvinění, že chystal invazi, se mi velmi nelíbí.
