Co prožívají rukojmí, které Hamás drží v zajetí?
Dva tři týdny jsou relativně dlouhá doba. Úvodní děs, hrůza a panika už nejspíš odezněly. Všichni rukojmí ale dál prožívají stres, který se však u každého projevuje různě: u někoho masivní úzkostí, u jiných letargií, depresí, ztrátou jakékoliv motivace. Pak jsou tací, zejména duševně a často i fyzicky silnější jedinci, kteří i po dvou týdnech v zajetí budou například hledat způsoby, jak utéct nebo jak ochránit sebe i ostatní.
Nálada lidí je tedy různorodá, skupina se nechová homogenně, jednotícím rysem je nicméně prožívání velmi intenzivního stresu, byť v různé podobě.
Zmiňujete možnost útěku. Jak je reálné, že by se nějaký rukojmí pokusil ze sítě tunelů, kde Hamás zajatce nejspíš drží, utéct?
To nedokážu posoudit. Z mých zkušeností z výcviku vojáků ale mohu říct, že při přípravě na možnost zajetí jsme je učili, že i v takovém případě je stále důležité zaměstnávat mozek nějakými úkoly. Velkým problémem je totiž smyslová deprivace, která se nejspíš bude týkat i těchto zajatců Hamásu.
Lidé se už přes dva týdny obrazně řečeno dívají na čtyři holé stěny. Svůj mozek tak mohou zaměstnat třeba tím, že budou sledovat, v jaké frekvenci je strážní chodí kontrolovat, jestli se dá s některým z nich normálně mluvit, jaká mezi nimi panuje nálada. Zda se někdo pokusí utéct, bude záležet i na předchozím výcviku daného rukojmího.
Daniel Štrobl
- Daniel Štrobl je expert na problematiku lidského chování v zátěži. Vystudoval psychosociální vědy a husitskou teologii na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy a psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci.
- Působil jako vojenský psycholog české armády a i nadále se věnuje problematice válečné psychologie a psychosociálním dopadům u válečných veteránů. V současné době pracuje jako soukromý psycholog a psychoterapeut.
Nezapomeňme, že v Izraeli si všichni prošli nějakou formou vojenské služby (v zemi je povinná pro většinu Izraelců, pozn. red.). Zároveň jsou ale unesenými civilisté, u nichž bych z většiny předpokládal, že budeme pozorovat jistou míru odevzdanosti a letargie.
Útěk je ale zároveň vždycky podnik s velmi nejistým koncem a únosci také obvykle dají jasně najevo, že útěk jednoho bude znamenat smrt mnoha ostatních. Kvůli tomu si pak lidé úprk často rozmyslí.
Jak se podle vás Hamás k zajatcům chová? Minulý týden vzbudilo rozruch vyjádření jedné ze čtyř propuštěných rukojmích, pětaosmdesátileté Izraelky Jocheved Lifšicové. Na tiskové konferenci na jednu stranu popsala brutalitu útočníků, kteří ji například zbili holemi, zároveň ale uvedla, že se pak Hamás o rukojmí dobře staral. Jak tohle číst?
Vždycky je to otázka motivace. Ta zásadně ovlivní jednak chování únosců k rukojmím a jejich vyhlídky na propuštění. My ale nevíme, proč Hamás Izraelce unesl.
Vezmu to trochu zeširoka. V jiné situaci se ocitne námořník unesený somálskými piráty, protože tam jde čistě o byznys. Má cenu pouze jako živý a může být vyměněn za peníze. V dobách, kdy byl problém s unesenými námořníky rozšířený, měli zajatci relativně slušnou šanci dostat se na svobodu, protože firmy za ně platily.
Pak si vezměme třeba Islámský stát. Ten neunáší pro hmotný zisk, ale proto, aby vyvolával hrůzu. V těchto případech bylo předem jasné, že rukojmí budou dříve či později veřejně brutálně zavražděni. Vražda byla cíl.
Jaký je motiv Hamásu, ale nevíme. Nebo aspoň já určitě ne. S ohledem na jeho chování během útoku ze 7. října se mohlo zdát, že se velmi podobá Islámskému státu a jde mu pouze o vyvolání enormní hrůzy. Propuštění stařenek naopak zase ukazuje, že možná mají jiné plány a že naděje vyměnit rukojmí za něco či někoho, a tedy držet je v relativně slušných podmínkách, existuje. Nedokážu odhadnout, která varianta se nakonec ukáže jako pravdivá.
Vzhledem k oné výpovědi izraelské seniorky mě napadá, zda je možné, aby se u těchto rukojmích projevil Stockholmský syndrom.
Stockholmský syndrom je pojmenovaný po situaci, kdy teroristé ve švédské metropoli obsadili banku a jako rukojmí drželi lidi, kteří do konfliktu nebyli nikterak zapletení. Představovali třetí stranu. V takovém případě existuje možnost, že rukojmí začne s únoscem sympatizovat a chápat jeho motivy.
V případě rukojmích Hamásu je to ale asi totéž, jako kdyby americký voják za druhé světové války zajatý Němci přešel na německou stranu. To byly jednotky případů, zanedbatelné. Izraelci a Palestinci jsou nepřátelé a navíc unesení lidé patrně byli svědky brutalit útoku. Na možnost, že by s Hamásem v průběhu vězení začali sympatizovat a být k únoscům empatičtí, bych moc nevsázel. Hodně by mě to překvapilo.
Být šedá myš
Existuje nějaké obecné pravidlo, jak by se rukojmí měli k únoscům chovat?
Obecné pravidlo zní: buďte neviditelní, nevyčnívejte, nedělejte nic, podle čeho by si vás únosci zapamatovali, aby si na vás třeba nezasedli, nevylili zlost. Zkrátka být šedá myš, která pokud ví, že nemá šanci utéct, plní pokyny. Spolupracujte s únosci a doufejte, že budete osvobozeni. To je obecné pravidlo, které platí pro zajaté vojáky i unesené rukojmí.
Je rozdíl v tom, jak držení v zajetí vnímají dospělí a děti a která skupina si z toho odnese větší trauma?
Takhle jednoznačně se to říct nedá. Dítě zhruba do pěti let ale v podstatě kopíruje emoce svých rodičů. Dokáže-li rodič udržet chladnou hlavu, dítě zklidnit a dát mu najevo, že je tu s ním, dítě paradoxně může zajetí prožívat podstatně lépe a s podstatně menší mírou stresu než dospělý. Udržet chladnou hlavu je ale samozřejmě velmi těžké. Doufejme také, že nedošlo k oddělení rodičů od dětí, to by pro dítě znamenalo obrovské trauma.
Vlastní zkušenost s tím máme i v Česku. Když byla v 80. letech zajata velká skupina Čechů v Angole, figurovaly mezi zajatci i děti. Díky tomu, že jejich rodiče zachovali v zásadě klid, děti tehdy kolem sebe neviděly paniku a často jim vlastně vůbec nedocházelo, co se děje. Byť na událost samozřejmě vzpomínají i jako na velké napětí a strach.
Jak situaci vnímají blízcí rukojmích? Není to pro ně v jistém ohledu ještě horší, protože cítí bezmoc?
Pro blízké to skutečně může být daleko větší trauma a muka. Představme si ideální hypotetickou situaci: rukojmí se ocitli v rukou profesionálních teroristů, kteří je chtějí mít živé a zdravé, aby je mohli vyměnit za peníze. Teroristé je tedy patrně nebudou bít ani mučit, budou jim dávat relativně dost jídla a rukojmí mohou žít v představě, že to prostě nějak zvládnou. Zkrátka mají o situaci, v které se nacházejí, nějaké informace.
Jejich blízcí ale nevědí vůbec nic a jsou odkázáni pouze na svou vlastní fantazii, často vycházející z příšerného masakru, který Hamás spáchal. Taková míra nejistoty může na psychice paradoxně napáchat daleko větší škody než na zajatcích - tedy pakliže se ve zdraví vrátí, což bych jim samozřejmě velmi přál.
Drogy a teroristický útok
V rozhovoru pro DVTV jste s odkazem na brutální záběry útoku Hamásu, při němž zahynulo na 1400 lidí, řekl: "Já jsem viděl dost, ale něco tak strašného jsem nikdy v životě neviděl. Nerozumím tomu, opravdu se ani jako psycholog nedokážu vcítit do uvažování ozbrojence Hamásu." Lze si tedy vůbec jejich chování nějak vysvětlit, nebo jsou ta zvěrstva za hranicí lidského chápání?
Až po tom rozhovoru pro DVTV jsem se dočetl, že u chování teroristů při útoku mohly hrát roli drogy. Pokud útočníci byli například na pervitinu či jiné podobné droze, dala by se tím vysvětlit bezbřehá agrese, sadistické chování a skutečnost, že se v člověku zkrátka projeví to absolutně nejhorší, co v něm je.
Zároveň psychologové mohou vysvětlit pouze věci, které už v minulosti spatřili a zkoumali. Existuje například mnoho kvalitní literatury o holocaustu, která pracuje i se svědectvími nacistů. Ti nám tak určitým způsobem dali nahlédnout do svého uvažování.
Nevím ale o tom, že by existovala studie popisující myšlení a prožívání lidí, kteří se chovají takhle zvráceně. Nepočítám-li masové vrahy a jiné psychopaty, nemyslím si ale, že to by byl případ útočníků Hamásu. V populaci je asi jedno procento psychopatů.
Dokud tedy jako psychologové nebudeme mít relevantní studie, které by analyzovaly chování, ale i výpovědi aktérů, nemůžeme tomu rozumět a lze jen spekulovat. Chybí precedent.
Je běžné, že teroristé před útokem požijí drogy?
Je to naprosto běžné nejen u teroristů. Lokální drogy se hojně používaly například u ozbrojených skupin v Africe, v Afghánistánu to zase byly žvýkací drogy. Užívání stimulantů, které vás otupí, se dělo například i ve Vietnamu v 60. letech, tam se hojně konzumoval heroin nebo konopí. S užíváním heroinu měli velký problém také ruští vojáci v Afghánistánu v 80. letech nebo nyní na Ukrajině. Může jít i o alkohol, který také nějaké zábrany odbourá. To ale patrně nebude případ muslimů.
Byla zvěrstva, kterých se Hamás dopustil, podle vás horší než to, co dělal Islámský stát?
Chování Islámského státu jsem sledoval z dostupných zdrojů a měl jsem za to, že tito teroristé vraždili, unášeli ženy coby sexuální otrokyně a prováděli rituální vraždy. Nevybavuji si ale, že by přepadli rodinu a nutili rodiče dívat se na mučení vlastního dítěte, pro tohle konkrétně neexistuje precedent. Stejně tak si nejsem vědom, že by se dopouštěli hanobení mrtvol, upalování kojenců.
Pokud tedy Izrael říká, že chování Hamásu bylo horší než Islámský stát, nemám důvod to zpochybňovat, protože mám stejný pocit.
