Váš film sleduje tři konkrétní osoby. Proč jste si vybral právě je?
Měl jsem několik důvodů. Jedním z hlavních bylo i to, že v době, kdy dokument začal vznikat, se jednalo o tři nejvlivnější lidi ultrapravice. Využívali sílu sociálních sítí, aby své názory dostali do veřejného prostoru. Bylo pro mě důležité nevybrat si náhodného aktivistu, abych z něj neudělal celebritu. Proto jsem si vybral ty, kteří už celebritami jsou, a snažil se pochopit jejich uvažování a to, jak se slavnými vůbec stali.
I s přihlédnutím k vaší osobní a rodinné historii, jak se vám s nimi pracovalo?
Jejich názory pro mě nejsou jen hypotetické, jedna moje babička pochází z Polska a během holokaustu přišla o sestru. Druhá babička je z Norimberku a ztratila v podstatě celou rodinu.
Každý z nás je ale člověk. I lidé, jejichž názory jsou odporné, narcisistické, nelogické a hloupé. Chtěl jsem jejich lidskost prozkoumat a zjistit, jak je možné, že mají takto extrémní názory. Skutečnou tragédií mého filmu i těch lidí je, že nejsou schopni vzít zlomky své lidskosti a vytvořit z nich něco většího, nejsou schopni se poučit. Nikdo z nich se nezměnil. Systém je totiž rozbitý. Jsou to celebrity a čím horší věci napíšou na sociální sítě, tím víc lidí je bude sdílet, budou slavnější a budou mít víc peněz. Je to jako droga.
Řekl byste, že jsou to na prvním místě celebrity a až na druhém ideologové? Že nevěří všemu, co píšou nebo říkají?
Zvlášť v roce 2017 a 2018, kdy probíhala velká část natáčení, byly sociální sítě v podstatě neregulované. Čím extrémnější věc jste řekli, tím víc jste měli peněz a fanoušků. Tito lidé to velmi rychle pochopili, rychleji než progresivisté. Dnes podobné taktiky používá například Alexandria Ocasio-Cortezová (demokratická politička z New Yorku, která je velmi aktivní na sociální sítích a oblíbená hlavně mezi mladými Američany, pozn. red).
To ale neznamená, že by nevěřili tomu, co říkají. V některých okamžicích říkají extrémnější věci, než jakým zcela věří, ale pořád jim musí věřit dostatečně na to, aby je řekli nahlas.
I naši sousedé se bojí imigrace
I když jste o ultrapravici hodně věděl, bylo něco, co vás při natáčení překvapilo?
Překvapilo mě, jak mladí a vzdělaní lidé se k radikální pravici hlásí. To hnutí má velmi silnou podporu v liberálních oblastech, ať už jsou to města jako New York, Los Angeles, Paříž nebo Brusel. Rozhodně to není jen filosofie chudých, nevzdělaných nebo radikálních křesťanů. Takto o tom sice chtějí Američané přemýšlet, ale je důležité si uvědomit, že je to ideologie, která je všude kolem nás. I naši sousedé mají strach z imigrace a bojí se o buducnost bělochů.
Bílý šum
Dokument Daniela Lombrosa nahlíží za oponu krajně pravicové a nacionalistické buňky v Americe. Snímek o trojici "influencerů" se promítal na Festivalu dokumentárních filmů Jeden svět.
"Richard Spencer je v podstatě neonacista, fašismus 20. století předělává pro digitální věk, zradikalizoval celou řadu dětí. Mike Cernovich před zvolením Donalda Trumpa prezidentem ovlivňoval politickou debatu, když například tvrdil, že má Hilary Clintonová Parkinsonovu nemoc - o den později to bylo v televizi a pak o tom mluvil i Trump. Lauren Southernová ukazuje ženskou perspektivu a to, že mladá, talentová žena může být stejně rasistická, xenofobní a sexistická jako Richard Spencer," popisuje postavy dokumentu Lombroso.
Je tomu tak, že v dnešním světě sociálních sítí může kdokoliv zpopularizovat jakoukoliv myšlenku?
Když vezmete nějaké politické hnutí, zvlášť takové, které vzniká zespodu, tak v určitém momentu dosáhne vrcholu a velká část myšlenek se stane součástí většinového života. Ti lidé pak zmizí, protože už nejsou důležití. Například Occupy Wall Street (série protestů proti ekonomické nerovnosti, která začala v září 2011, pozn. red.). Nikdy neměli moc, ale mluvili o nejbohatším procentu Američanů. I z toho vznikla politická kampaň Bernieho Sanderse (levicový politik, který chtěl kandidovat na prezidenta, pozn. red.).
Je to případ i postav mého dokumentu. Ti lidé už nejsou důležití, ale jejich myšlenky zaznívají v televizi Fox News každý den. I republikáni nebyli před několika lety ochotni říkat tak radikální věci jako teď. Myslím, že teď to mnohem víc připomíná evropskou pravici, Marie Le Penovou nebo Viktora Orbána.
Americká radikální pravice je napojena na Evropu. Proč se zajímá o to, co se děje na jiném kontinentu?
Chápou to jako globální problém. Jde jim o moc bělochů a ta překračuje hranice a slábne ve Spojených státech, Kanadě, Austrálii i Evropě. Pokud věříte v bílý nacionalismus, že to je jedna velká rodina - což je naprosto hloupý koncept, protože běloši se zabíjeli navzájem po celou historii -, tak ji chcete zachránit před muslimskou invazí nebo před migranty z Afriky.
Nejjasněji to dokazují nedávné teroristické útoky. Útok na mešitu na Novém Zélandu, na synagogu v Pittsburghu, v El Pasu na Mexičany… Všichni střelci po sobě zanechali manifesty a všechny zmiňovaly tzv. Teorii velké výměny (nacionalistickou konspirační teorii, která tvrdí, že se elity snaží podpořit vymýcení bílé rasy na úkor nebělošského a nekřesťanského obyvatelstva, pozn. red.).
Rusko jako zastánce západních hodnot
Jak do toho zapadá Rusko? Pro konzervativce bylo Rusko tradičním nepřítelem, ale teď se z něj stal pro ultrapravici vzor.
Republikáni se dlouho soustředili na poražení nepřátel během studené války, což byli komunisté, tedy i Rusko. Jenže tato Republikánská strana už neexistuje. Teď se soustředí na imigraci a na zachování křesťanského způsobu života, i když se to často používá jen jako zástěrka pro zachování bílé většiny.
Hodně republikánů má pocit, že současná generace a zvlášť demokraté jsou slabí a přišli o svou mužnost, jsou moc citliví. Pak se podívají na Rusko a vnímají ho jako posledního zastánce západních hodnot. Což znamená bílá většina, křesťanská kultura, silný politický lídr. Ženy v Rusku jsou velmi ženské, což odpovídá staré představě o tom, co to znamená být muž a co žena. Je to taková fantazie Ameriky 50. let, která už neexistuje.
Myslím, že republikánům by se ale život v Rusku zas tak moc nelíbil. Mají pocit, že Rusko je velká bílá země, ale neuvědomují si, že velká část obyvatel jsou muslimové ze Střední Asie. Rozhodně by nechtěli, aby to tak bylo v USA. V Americe jsou dvě procenta muslimů a oni z toho šílí.
Jejich názory ale nejsou nové. Jak moc je současná radikální pravice produktem 21. století a nakolik je to jen pokračování dlouhé historie rasismu a sexismu?
Ty myšlenky tu jsou odjakživa: rasismus, antisemitismus, sexismus… Nové je prostředí sociálních sítí, kde se tyto myšlenky velmi rychle šíří. Dřív jste se museli aktivně snažit, známý vám musel dát leták nebo knihu. Místa, kde se tyto myšlenky šířily, byla stigmatizována. Když jste vstoupili do neonacistického centra, mohl vás někdo vidět. Ale na internetu je všechno anonymní a nikdo neví, na co se koukáte. Navíc teď máte pocit, že tím rebelujete proti establishmentu.
