Místo toho, aby se lidé jako v předchozích týdnech snažili dostat do centra města, nyní v každé čtvrti uspořádali vlastní demonstrace. "Představte si to tak, jako kdyby lidé z Holešovic vyrazili do Stromovky a svoji demonstraci měly Řepy i Žižkov," vysvětluje Sjarhej, který několik let žil v Praze a do Běloruska se vrátil před dvěma roky, aby se staral o své rodiče. Nechce ale zveřejnit své příjmení.
Výsledkem byly desítky demonstrací po celém téměř dvoumilionovém Minsku. "Policie nevěděla, kam má dřív skočit. Bylo nás na začátku jen pár desítek, a když se objevili těžkooděnci, tak jsme se rozptýlili. Oni zase po půl hodině odjeli jinam a mezitím přišli další lidé. Když jsme se objevili u našeho sídlištního obchodního centra, bylo nás najednou několik tisíc," vysvětluje pro Aktuálně.cz.
"Policisté tam na nás čekali, ale nebylo jich dost, zhruba jeden autobus, takže se stáhli. Několik hodin nás nechali být a teprve po skončení akce zadrželi některé lidi, kteří šli sami domů. Já jsem šel ve skupině asi dvaceti mých sousedů, na nás si netroufli," dodává Sjarhej.
Se sousedy z 22patrového paneláku se seznámil přes uzavřenou diskusní skupinu pro obyvatele jeho domu v šifrované aplikaci Telegram, která je v Bělorusku mimořádně populární.
"Po zfalšovaných volbách, kdy bylo jasné, že Lukašenko rozhodně nedostal osmdesát procent hlasů, jsem šel na demonstraci a vidím, že před naším vchodem stojí skupinka s bílo-červeno-bílou vlajkou. Tak jsem se k nim přidal a následně mě vzali do skupiny v Telegramu," vysvětluje Sjarhej.
Vlajka v bílých a červených barvách platila jako státní po obnovení samostatnosti Běloruska v roce 1991, ale když Lukašenko o tři roky později přišel k moci, vrátil upravenou sovětskou vlajku. Bílo-červeno-bílá se tak stala symbolem opozice a její nošení může být v zemi pokutováno podle zákona o "nezaregistrované symbolice".
Celé sídliště proti Lukašenkovi
Sjarhej je typickým představitelem nového protestního hnutí. "Značnou část tvoří lidé, kterým je kolem třicítky, byli dříve apolitičtí, vydělávali peníze, našetřili si na byt, mají děti a chtějí pro ně lepší budoucnost," vysvětluje běloruský spisovatel Seviarin Kviatkouski.
Jeho slova potvrzuje příklad minského sídliště Novaja Borovaja, které patří k nejvíce opozičně naladěným místům v běloruském hlavním městě a kde došlo i k některým střetům s policií. "To je projekt soukromého developera, takže byty zde byly o něco dražší než jinde ve městě. Kupovala si je hlavně nová střední třída, IT specialisté, malí podnikatelé. A ti jsou poměrně jednotně proti Lukašenkovi," říká také minský novinář Pauljuk Bykouski.
Došlo to až tak daleko, že někdo na tři dny přerušil dodávky vody do celé čtvrti. Minské vodárny tvrdily, že pracují na opravě, ale pro obyvatele přesto z neznámého důvodu nepřistavily dostatek cisteren. Nakonec pomohli ostatní obyvatelé Minsku: dobrovolníci z různých koutů města přijížděli do čtvrti a místním rozdávali balenou vodu.
Dobrovolnické hnutí je vůbec běloruským fenoménem posledních let. "Je spojené s emancipací té části obyvatelstva, která se stala více ekonomicky nezávislou na státu, osvojila si digitální technologie a současně pochopila, že stát neřeší mnohé důležité problémy. Situace s koronavirem byla v tomto ohledu rozhodující," tvrdí socioložka Oksana Šelestová v rozhovoru pro běloruský portál Tut.by.
Lukašenko pandemii opakovaně zpochybňoval a prohlašoval například, že nejlepší prevencí je dát si panáka vodky a pracovat na traktoru na čerstvém vzduchu. Což mu odcizilo hlavně ženy s dětmi, jeho bývalou voličskou základnu.
Velká role koronaviru
S myšlenkou o důležité roli dopadů pandemie covidu-19 souhlasí i další odborníci. Podle Lukašenkova plánu měl přesun prezidentských voleb na počátek srpna zajistit jejich hladký průběh. Studenti bývají na prázdninách, movitější část obyvatelstva na dovolených v Turecku nebo Evropě a gastarbeiteři pracující za hranicemi v Rusku či Polsku. Kvůli karanténě ale zůstali doma.
"Bavíme se o více než půl milionu mužů, kteří se najednou ocitli bez prostředků. A nikdy předtím se s běloruským státem moc nesetkávali. Většinu roku trávili na stavbě u Krasnodaru nebo Varšavy a domů si jezdili jen odpočinout na pár zimních měsíců. Najednou zůstali doma a nevěřili vlastním očím, co dělá jejich stát," říká spisovatel Kviatkouski.
Alexandr Lukašenko po vypuknutí protestů reagoval represemi. Policisté podle ochránců lidských práv zadrželi už více než 19 tisíc lidí. Tisíce jich byly zbity, několik lidí v souvislosti s protesty a zákroky policie zemřelo. Jen v Česku se léčí zhruba desítka těžce zraněných.
Běloruská KGB se ale hlavně zaměřila na vůdce protestů. Dva prezidentští kandidáti, Viktar Babaryka a Sjarhej Cichanouski, skončili za mřížemi ještě před volbami. Hned po vypuknutí protestů se po několikahodinové besedě s vedením KGB nechala odvézt do Litvy Cichanouského manželka Svjatlana, která nakonec kandidovala místo něho. Další původní kandidát Viktar Cepkalo zamířil i s ženou do Varšavy. Z prezidia Koordinační rady opozice v Bělorusku nezůstal nikdo na svobodě. Buď emigrovali, nebo skončili za mřížemi.
"Jenže protest je decentralizovaný, nemůžete mu utnout hlavu, když jich má několik tisíc," říká Kviatkouski. To je podle něj síla i slabost protestního hnutí. Každý se sám rozhoduje, kam a kdy půjde. Známý kanál NEXTA na sociální síti Telegram, který působí z Polska, vyhlašuje pouze to, v kolik hodin tradiční nedělní demonstrace začne a kde zhruba by se demonstranti měli začít shromažďovat. Naposledy se o místu konání demonstrace domlouvali přes aplikaci sami a kromě nich nikdo nevěděl, kde protesty začnou.
"Je to poziční boj, taková doutnající občanská válka. Ale většina protestujících je přesvědčena, že to prostě nemůžeme prohrát, protože je nás většina," uzavírá běloruský spisovatel Kviatkouski.
