Washington - "Vztahy mezi USA a evropskými spojenci procházejí zkouškou." Tahle věta zněla v různých obměnách v posledních desetiletích několikrát.
Například v roce 2003, po útoku tehdejšího amerického prezidenta George Bushe na Irák. Nebo když se za jeho nástupce Baracka Obamy provalil rozsah aktivit amerických tajných služeb, včetně odposlechů německé kancléřky Angely Merkelová.
S nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu ale dostala fráze "krize transatlantických vztahů" skutečnou, nebezpečnou náplň.
Trumpovo čtvrteční rozhodnutí uvalit cla na dovoz oceli a hliníku do USA bylo zatím posledním z řady předchozích kroků, kdy se postavil proti Evropanům. Ještě vážnější než konkrétní spory, které s Evropou musely řešit i předchozí americké administrativy, je ale něco jiného.
Pro předchozí americké prezidenty, ať už to byli oba republikáni Bushové, nebo demokraté Clinton a Obama, zůstávala Evropská unie přes všechny turbulence partnerem a spojencem. Prezident Donald Trump ale vidí unii spíše jako problém a konkurenta USA.
"Trump věří, že žijeme ve světě, kde jeden požírá druhého, kde jedna země vítězí na úkor druhé. A takto hledí na spojence, stejně jako na Čínu či Rusko," píše Tomáš Valášek, bývalý slovenský velvyslanec v NATO a nyní šéf think-tanku Carnegie Europe ve své analýze.
A podobně hovoří i v časopisu Foreign Policy americký analytik Charles Kupchan, který vedl evropskou sekci v Radě pro národní bezpečnost za prezidenta Obamy: "Během předchozích roztržek se (USA a EU) rozcházely v prostředcích, jak něčeho dosáhnout. Teď je to ale poprvé, kdy se rozcházejí ve svých cílech."
USA proti EU
Trump stáhl Spojené státy z Pařížské dohody o klimatu. Tvrdě, na hraně vydírání, tlačí evropské země NATO k vyšším výdajům na obranu. Přestěhoval americkou ambasádu v Izraeli do Jeruzaléma. Pod hrozbou sankcí na evropské firmy chce zablokovat německý projekt plynovodu Nord Stream 2.
A před dvěma týdny vypověděl dohodu o kontrole íránského jaderného programu, kterou s Teheránem v roce 2015 uzavřelo vedle USA dalších pět zemí. Kromě Číny a Ruska také tři nejsilnější země EU - Francie, Německo a Velká Británie.
Íránská dohoda je podle Kupchana zásadním, v principu novým rozporem. Například v případě Pařížské dohody si podle něho Evropa řekla, že bude pokračovat bez USA. "Ale otázka íránské dohody staví USA a Evropskou unii přímo proti sobě," vysvětluje Kupchan.
Podle Tomáše Valáška nejde jen o to, že Washington hodlá uvalit sankce na evropské firmy, které by s Íránem nadále obchodovaly. Ale o zcela rozdílný strategický pohled na širší oblast Blízkého východu.
"Snad poprvé od Suezské krize se Spojené státy a klíčoví evropští partneři budou aktivně snažit v tomto klíčovém regionu jeden druhého poškodit," vrací se Valášek až do 50. let minulého století, kdy se v této oblasti střetly zájmy USA s Británií a Francií.
Nenáviděná globalizace
Čtvrteční uvalení amerických cel na dovoz oceli a hliníku, které se může vyhrotit až v obchodní válku mezi USA a Evropskou unií, pak potvrzuje, co bylo zřejmé nejen v Trumpově předvolební kampani v roce 2016, ale z jeho ještě starších názorů na obchodní vztahy USA se světem.
Donald Trump je přesvědčen, že současné globální uspořádaní je pro USA nevýhodné. Že nejen Čína, ale právě i Evropské unie - a v ní především Německo - nespravedlivě vydělávají na úkor Ameriky.
"Evropská unie pro Trumpa symbolizuje vše, co nenávidí na globalizaci. A i když jeho stížnosti na Čínu mohou být výraznější, vždy ho dohřívaly i obchodní praktiky EU," připomněl americký deník Washington Post.
Trump nechápe kolektivní rozhodování EU a dráždí ho to. Německá kancléřka Angela Merkelová mu při loňské návštěvě v Bílém domě několikrát musela vysvětlit, že není možné, aby USA uzavřely samostatnou, dvoustrannou obchodní dohodu s Německem.
Jak rozdělit "spojence"
Během nedávné návštěvy francouzského prezidenta Emmanula Macrona v Bílém domě si Trump zase postěžoval, že "obchod s Francií je složitý, protože je tady Evropská unie".
"Raději bych jednal jen s Francií. Unie, to je pro nás těžká věc… Takže musíme udělat změnu," uvedl Trump a potvrdil tím další problém, který vnáší do vztahu mezi Bílým domem a EU.
Trump se snaží EU rozštěpit, postavit Německo proti Francii. Otázku cel Bílý dům zdůvodnil jako problém národní bezpečnosti USA. A zároveň naznačoval, že by cla mohl odpustit zemím, které mají vysoké výdaje na obranu. Tedy Francii, ale nikoli Německu.
Přímo proti Německu je pak namířena Trumpova hrozba možného uvalení cel na dovoz aut do USA. Podle ekonoma George Magnuse z Oxfordské univerzity se ale Trump mýlí, když spoléhá na to, že EU se ve své reakci na jeho obchodní tlak rozdělí.
"Jsou dvě věci, ve kterých je EU dobrá. Je to sofistikovaná regulační unie. A je velmi schopná ve vytyčování obchodních strategií," vysvětlil Magnus pro list Washington Post.
Co ještě přijde?
Základní otázka tak zní, kam až může krize vztahů mezi USA a EU, které jsou už teď nejhorší za poslední desítky let, zajít a v co může vyústit.
Na to ale evropští politici, diplomaté ani analytici zatím nemají odpověď. Jen přiznávají, že Trump je opakovaně překvapuje.
"Stále si říkáte, že to už nemůže být horší. Ale pak vidíte, jaká je to pro nás škola," uvedl Thomas Kleine-Brockhoff, který vede German Marshall Fund v Berlíně, pro deník New York Times.
