Praha - Očitá svědkyně útoku na Pearl Harbor a spisovatelka literatury faktu Dorinda Makanaonalani Nicholsonová přijela do Česka, aby se zúčastnila slavnostního otevření největšího muzea osudného bombardování v Evropě.
To v Loučce na Zlínsku zřídil místní rodák a nadšenec Josef Kořenek.
Přestože jí tehdy bylo teprve šest let, má Nicholsonová útok, jenž znamenal vstup Spojených států do druhé světové války, v živé paměti.
Navíc sbírá příběhy dalších pamětníků, píše o nich knihy, přednáší a účastní se diskusí. Jednu uspořádalo i Aktuálně.cz poskytla exkluzivní rozhovor.
Aktuálně.cz: Pamatujete si, co jste v době útoku dělala?
Ano. Byla jsem doma, zrovna jsme s rodiči a mým mladším bratrem snídali. Bylo to hodně brzy ráno, pět minut před osmou. Najednou jsme uslyšeli hluk přilétajících letadel. Pamatuji si, že jsme s otcem vyběhli na zahradu a uviděli je. Bydleli jsme jen několik stovek metrů od přístavu a celý útok jsme sledovali jako na dlani. Bombardéry nám prolétaly těsně nad hlavami. Byly tak nízko, že jsem pilotům viděla do tváře. Pak už si pamatuji jenom hrozný hluk a výbuchy všude kolem.
Bombardování Pearl Harboru:
Otec se bál dalších útoků, tak nás naložil do auta a odvezl do pole s cukrovou třtinou. Tam jsme čekali, až nálety skončí. Když bylo po všem, chtěli jsme se vrátit, ale vojenská policie nám řekla, že kvůli odklízecím pracím a riziku dalšího útoku musíme počkat.
Ubytovali nás v opuštěném mlýně a vrátit jsme se mohli až po týdnu. Spíš než o sebe jsem měla strašný strach o naši fenku jménem Hula Girl. Když jsme narychlo odjížděli, nemohli jsme ji nikde najít. Celý týden byla sama. Když jsme se vrátili, nebyla tam. Bezradně jsme prolézali celý sklep. Nakonec jsem zahlédla odlesk světla baterky v jejích očích. Nikdy na ten okamžik nezapomenu. Žila s námi ještě dlouhé roky.
A.cz: Když letadla přilétala, věděla jste, že jde o Japonce?
Já ne, ale myslím, že tátovi to bylo jasné.
A.cz: Muselo to být děsivé, měla jste strach?
Bylo mi šest a to je, jak jsem si později při psaní knih na toto téma uvědomila, věk, kdy si děti ještě plně neuvědomují, jaké nebezpečí jim hrozí, ale už komunikují, a rodiče je tak mohou uklidnit. Ve věku zhruba od šesti do dvanácti let děti válku snášely nejlépe. Mému bratrovi byly v té době dva roky a bombardování nesl mnohem hůř. Ještě dlouho potom měl noční můry.
A.cz: Jak v očích šestiletého dítěte útok na Pearl Harbor a vstup USA do války ovlivnil každodenní život?
Změnilo se všechno. Školy zůstaly zavřené až do února, byl vyhlášen výjimečný stav, po setmění platil zákaz vycházení a svícení. Armáda a policie měly mimořádné pravomoci. Když například někdo svítil, mohli ho zatknout. Pamatuji se, že máma jednou večer rozsvítila, aby mohla vyprat, a za chvilku tam byla policie. Nezatkli ji, ale měla jsem obrovský strach. Nefungovaly ani telefony, linky vyhradili pouze pro armádní účely.
Pak si rovněž vybavuji obrovský strach, který měli Japonci žijící v Americe. Část z nich sice zavřeli do zajateckých táborů a část jich poslali domů, jejich děti už se ale mnohdy narodily ve Spojených státech, a neměly se tedy kam vrátit. Tito lidé pálili japonské vlajky a vyjadřovali obrovský patriotismus. Chtěli dokázat, že nesympatizují s japonským císařstvím. Japonci v USA byli v podobné situaci jako Němci v poválečném Československu. Na nich to ale každý z dálky viděl.
A.cz: Dokázala jste Japoncům odpustit?
Já ano, ale některým lidem to trvalo hodně dlouho. Zejména chlapcům, kteří proti nim bojovali. Myslím, že úplně odpustit dokázala asi polovina vojáků. Například rodina mého manžela jim neodpustila nikdy. Napsala jsem na toto téma knihu, byla o pilotovi, který zemi vycházejícího slunce prominul až po dlouhých padesáti letech. Teď už to ale ani jinak nejde. Kupujeme si japonské foťáky, auta a další výrobky a oni si zase pobrukují naše písničky.
A.cz: Na webu Amerického centra v Praze se píše, že máte vazbu na Plzeň...
To je pravda. Napsala jsem knihu Pamatujte 2. světovou válku. Děti, které přežily, vyprávějí své příběhy. A jedním z těch dětí byla tehdy 14letá dívka, která prožila válku v Plzni.
