Narazila jste během psaní vaší nové knihy o vraždě Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové na něco překvapivého?
Když policie poprvé udělala větší razii a zadržela první podezřelé, v českých médiích se objevilo, že slovenským vyšetřovatelům pomohly satelitní snímky z americké družice. Také jsem tomu věřila, ale nakonec se to ukázalo jako úplný hoax. Satelitní snímky nejsou natolik podrobné ani kvalitní, aby to dokázaly.
Ale hlavně mě překvapil samotný fakt, že se to vůbec našim policistům podařilo. Slovenská policie tehdy vůbec neměla dobré renomé. Prolistovala jsem celý spis stranu po straně. Když jsem viděla, jak podrobné analýzy udělali, jak si skládali informace, velmi podrobně rozebírali každý detail, musím říct, že výkon hlavních lidí ve vyšetřovacím týmu Kuciakovy vraždy považuju za neuvěřitelný.
Ve slovenských médiích přesto bylo často znát zklamání, že soud dvakrát neprokázal vinu Marianu Kočnerovi, který si podle obžaloby měl vraždu objednat.
Navzdory tomu, co zaznívá, a navzdory osvobozujícím rozsudkům nad Kočnerem si myslím, že to bylo rychlé a velmi precizní vyšetřování. Za poslední léta, jak dál běží soudní líčení, nepřibyly žádné haldy nových důkazů, které by naznačily, že by vyšetřovatelé něco opomenuli nebo neudělali dobře. Čili já si úplně nemyslím, že vyšetřovatelé neudělali dost, ale náš justiční systém funguje tak, že pokud si soudci nejsou stoprocentně jistí, raději obžalovaného osvobodí. Myslím, že je to správné. Problém je, že osvobozující rozsudky v této kauze nebyly natolik srozumitelné, aby je dokázala většina veřejnosti pochopit a přijmout.
Ve vaší knize jsou i ukázky šifrované konverzace mezi Kočnerem a Alenou Zsuzsovou, která je ve vězení za sjednání Kuciakovy vraždy. Dva dny po vraždě, kdy o ní ještě nevěděla policie ani veřejnost, si vyměňovali zprávy, které naznačují, že o zločinu oba věděli. Jak i v tomto kontextu vnímáte Kočnerovu nevinu?
Je jedno, co si myslím, důležité je, co řekne soud. Důkazy, které soud vyhodnocoval, mi nesedí se závěrem, který z nich učinil. Když jsem si pročítala už druhý osvobozující rozsudek vůči Kočnerovi, některé závěry soudu odporovaly základní logice. Například verze, že Kočner o ničem nevěděl a jeho spolupracovnice Alena Zsuzsová si vraždu podle soudu objednala bez jeho vědomí. V knize dost podrobně popisuju jejich vztah. Kočner byl pro Zsuzsovou a její rodinu jediným příjmem a zdrojem velkých peněz a současně emoční jistoty.
Byl to v podstatě její zaměstnavatel a šéf, ale vztah byl mnohem hlubší. Ona k němu vzhlížela. Hlásila mu naprosto všechno, a to i několikaeurový výdaj za wi-fi v hotelu, když byla na dovolené. Proto najednou laické veřejnosti nejde do hlavy, že by Zsuzsová něco udělala, aniž by o tom Kočner věděl. Vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové hlavně přímo ohrozila Mariana Kočnera, protože nyní na něj část Slovenska a zejména prokuratura hledí jako na objednatele vraždy.
Zjistila jste během pokrývání případu nějaké informace, které jste do knihy kvůli jejich citlivosti nemohla dát?
Rozhodovala jsem se, zda vynechat znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie. Velmi jsem s tím bojovala a dnes si i myslím, že jsem udělala dobře, že jsem je nezařadila. Když si člověk načte o vrazích či obžalovaných hlubší poznatky, zjistí, jakou měli rodinu, jakými nemocemi si prošli, jak byli vychováváni, jestli je rodiče týrali, zda tam nebyl nějaký problém s drogami… Přiznám se, že i mně se trochu měnil pohled na osoby, o kterých jsem psala. Je potřeba zachovat soukromí, na to mají právo. I při soudním líčení byla veřejnost vyloučena na části o psychologických a psychiatrických posudcích.
Pachatele, odsouzené i podezřelé v knize popisuji sice blíž z vyprávění lidí, kteří se s nimi setkávali, z vyprávění policistů či prokurátorů, ale nezacházela jsem do zdravotních záznamů.
Zjistila jste nějaké nové věci i ohledně vazeb oligarchů či mafie na politiky?
Propojení byznysu a politiky, a to i Mariana Kočnera na různé byznysmeny či politiky, jsme měli navnímané už před vraždou. Jakmile ale po vraždě mobil Mariana Kočnera skončil na policii a ta viděla, s kým vším byl v kontaktu, potvrzovalo to mnohá podezření. Během psaní knihy jsem na nová propojení nenarazila. Avšak z posledních například tří let vyšlo na světlo, jak se politické a policejní špičky a několik byznysmenů velmi zajímaly o vyšetřování Kuciakovy vraždy.
Až v letech 2020 až 2021 se objevili svědci nebo přímo pachatelé trestné činnosti z vysokých řad policie nebo úřadů, kteří vyprávěli o tom, že se konala velká setkání na tajemném poschodí v opuštěné budově v šestém patře v Bratislavě, kam se nosily štosy papírů i z vyšetřování vraždy. Policii se to nikdy nepovedlo prokázat, ale spolupracující obvinění svědčili, že Robert Fico si sám vyžadoval tyto informace a chtěl být informován o podrobnostech. Tedy co z toho vylézá, kam to směřuje.
Po Kuciakově vraždě to vypadalo, že mají lidé na Slovensku dost Ficovy vlády. V tom důsledku i odstoupil. Dnes je znovu premiérem a do vlády se spolu s ním dostali i trestně stíhané osoby. Jak to vnímáte?
Po roce 2020 až do předčasných voleb v roce 2023 čelilo Slovensko epidemii, válce na Ukrajině. Lidé začali dávat do pozadí témata, na kterých jim předtím záleželo, například i vraždu Jána Kuciaka a celý proces. Na mnohé voliče současné koalice zapůsobila prohlášení o tom, že na Slovensku není právní stát. Fakt, že je Fico znovu premiérem, považuji za výsledek demokratických voleb.
Když se Fico vrátil na podzim k moci, začal vzápětí ostře útočit na média. I váš server Aktuality.sk, kde Kuciak pracoval, označil za nepřátelský. Jak to vnímáte?
Není to pro mě nic překvapivého, protože to dělal i předtím. Politici dnes raději dávají rozhovory nekritickým médiím a novinářům, v nichž mohou říct, co sami chtějí. Takto my pracovat nebudeme a ani si nebudeme všímat toho, zda nás někdo označuje za nepřátelské nebo přátelské noviny.
Na Slovensku ale vláda podniká i konkrétní kroky vůči médiím. Povedlo se jí ušlapat RTVS, napjatá je situace i v TV Markíza. Ztěžuje vám to práci?
Spíš bych řekla, že komplikuje. Pracuju jako dřív. Vždy dávám prostor k vyjádření. Je jejich rozhodnutí, zda to využijí. Nemůžeme přijmout závěr, že klást kritické otázky nebo psát o přešlapech kterékoli vlády znamená, že proti ní brojíme nebo jsme zaujatí. Když jsme v psali o tehdejší vládě, o Igoru Matovičovi a jeho postupech v době covidu, o různých střetech zájmů, dokonce i strana Směr a jiní politici využívali naše zjištění v politickém boji. Ale práce je samozřejmě komplikovanější, když s vámi některé úřady nekomunikují, ale není to nic, co by mě odradilo ji dělat.
Slovensko v květnu zažilo další tragickou událost, atentát na premiéra Fica. Objevily se paralely s minulými tragédiemi, ať už právě s vraždou Jána Kuciaka, nebo zastřelením dvou mužů v baru Tepláreň. Vnímáte to jako důsledek přetrvávající agresivity ve společnosti? A mají ty události vůbec něco společného?
Můžeme je srovnávat jen málo, neboť za všemi útoky je trochu jiný motiv. Je otázka, jestli je dávka agresivity větší. Nenávistné komentáře vůči novinářům, nejen z anonymních účtů na Facebooku, ale i ze strany politiků, jsou dnes naprosto běžné. Ukazují na nás, dělají z nás terč. Ve srovnání s rokem 2018 dnes některé politické strany vnímají média jako svého konkurenta či bojovníka v imaginární válce. Místo toho, aby soupeřily o dobré nápady s opozicí, soupeří s novináři. Jejich agendou je nás vytrestat, vyhladovět, omezit, zastrašit. V tomto je nyní atmosféra nejvíce vyhrocená, co si pamatuji za deset let své kariéry. Přitom my s politiky nechceme bojovat, pro nás nejsou partnery do soutěže, nechceme a nevedeme žádné války.
Video: V Kremlu otevřeli šampaňské. Putin má Slovensko prakticky na talíři, varuje Kňažko (9. 4. 2024)
