Způsob, jakým pětapadesátiletá Pak Čihjon popisuje své dětství, se na první pohled neliší od vyprávění jakéhokoliv jiného šťastného dítěte. V sousedství se znala se všemi dětmi, se kterými si často chodívala hrát, doma na ni čekalo teplé jídlo připravené maminkou a na venkově měla babičku. Když nastoupila do školy, učila se psát, počítat, recitovat básně a musela si pamatovat důležité letopočty.
Když se ale dostane k detailům, najednou je zřejmé, že vyrůstala v naprosto odlišném prostředí - v izolované Severní Koreji 70. a 80. let minulého století, kde o osudu lidí už desítky let rozhoduje jediný rodinný klan a jemu podřízená vláda.
Rodiče neměli čas ani peníze na výchovu dvou dětí, tak svou starší sestru Pak poprvé potkala až ve čtyřech letech, kdy se vystřídaly na venkově u babičky. Často ji trápil hlad a už odmala rozuměla tomu, že musí milovat vládce Kim Ir-sena víc než svoje rodiče. Na ně, stejně jako na své vrstevníky, musela už od základní školy donášet při hodinách kritiky, případně sama zpytovat svědomí.
Hry, které s kamarády hrála, se často týkaly války, konkrétně mezi KLDR a nepřátelskými zeměmi, tedy Jižní Koreou a Spojenými státy. "Ty yankeeovské hyeny se spolčily s jihokorejskýma loutkama a chystají se zaútočit na naši silnou a bohatou zem!", "Nepřátelé lidu! Chcípněte, vy bando jihokorejská!" byla spojení, která děti při hrách používaly.
"Když jsem byla malá, o okolním světě jsme toho moc nevěděli, v našem domově, kde bylo třicet bytů, bylo jenom pět nebo šest televizí. A vysílala se jenom historie rodiny Kimů, takže jediné, co jsme se naučili, byla nenávist k Americe a k Jižní Koreji," vzpomíná v rozhovoru pro Aktuálně.cz. "Byla zábava hrát si na válku, Spojené státy jsme skutečně nenáviděli," dodává s tím, že dodnes se nic nezměnilo.
Letopočty a dějiny, které se učila ve škole, souvisely s životem tehdejšího vládce Kim Ir-sena. "Hlavně jsem nesměla zaváhat v revolučních dějinách. Ostatní předměty, jako třeba světové dějiny, nebyly tolik důležité. Pokud chtěl jít člověk na vysokou, musel mít ze závěrečné zkoušky z revolučních dějin skvělý výsledek," popisuje v knize Můj život v Severní Koreji, kterou v českém překladu nově vydává Nakladatelství 65. pole.
Hladomor, při kterém nikdo hlady nezemřel
V té době se vnímala jako vlastenka, která má štěstí, že se narodila právě v Severní Koreji. Při psaní knihy jí pomáhala Jihokorejka a překladatelka Čche Serin. "Vzpomínat, jaké bylo žít v Severní Koreji, nebylo jednoduché, protože tam jsme neměli dovoleno mít lidské emoce. Jediné, co jsme mohli cítit, byla láska k vládě a nenávist ke Spojeným států a k Jižní Koreji. Nebyla jsem v té době člověk, ale poskok propagandy," přiznává. "Milovala jsem svoji rodinu, ale láska ke Straně byla ta největší, kterou mohou Severokorejci mít."
Přítomnost problémů si uvědomila až zpětně. Na základní škole musela přihlížet veřejným popravám, už ve třinácti letech ji poslali na nucené práce na pole a uvědomila si také, že nehledě na to, jak se jí dařilo ve škole, nemohla v životě uspět. Po korejské válce v 50. letech totiž otec její matky utekl na jih. Pykat za to musely tři generace jeho rodiny.
Slušnou práci učitelky dostala jen díky úplatkům. Nastoupila na začátku 90. let, kdy v zemi začínal hladomor, který si podle odhadů mohl vyžádat až tři a půl milionu obětí. Mezi nimi byly i děti, které učila. Ze čtyřiceti žáků zbylo ve třídě jen něco přes polovinu. Část z nich zemřela hlady, další místo sezení ve škole trávily čas na ulicích, kde žebraly nebo kradly. "Třída byla občas hrozně tichá, že jsem slyšela, jak dětem kručí v břiše. V té době jsem si ale neuvědomovala, že by za to mohla vláda, vinila jsem USA a Jižní Koreu. Ani když předem mnou na ulici zemřel jeden z mých studentů. Na to nikdy nezapomenu," dodává.
Přesto oficiálně nikdo hlady neumřel. Komunistické úřady připsaly většinu obětí hladomoru různým nemocem. "V socialistické zemi přece nikdo na hlad neumírá," líčí Pak.
Útěk do jiné nesvobody
Na sklonku 90. let padlo rozhodnutí, že Pak uteče společně se svou sestrou, její rodinou a mladším bratrem ze země. Jako cíl si vybrali Čínu, kde se už nějakou dobu ukrývala jejich matka. Přestože hranici překonali, Pak se svobody nedočkala. Naopak. Její vlastní rodina ji prodala místnímu muži, za něhož musela pracovat a který ji bil a sexuálně zneužíval.
Následně otěhotněla. "Syn se na svého otce nikdy neptá a ani ho nezmiňuje, protože si pamatuje, jaké to bylo s ním žít. Když jsem odešla na trh a nechala ho s otcem samotného, tak mu nedával pořádně najíst, nikdy si s ním nehrál, někdy ho i vyhnal z domu. Když jsem mu k pátým narozeninám pořídila hračku, zničil mu ji přímo před očima," popisuje život s čínským násilníkem.
Takové chování mu procházelo pouze proto, že sama byla v zemi nelegálně, a kdyby šla na policii, mohli by ji zatknout. To se nakonec stalo a Pak byla deportována zpět do Severní Koreje, kde si odpykávala trest v pracovním táboře. Z KLDR se přesto i na podruhé dostala a znovu se setkala se synem. Po letech se dostali do Velké Británie, kde dodnes žijí.
O osudu zbytku své rodiny nic neví. "Čínská vláda po konci letošních Asijských her repatriovala šest set Severokorejců, mezi nimi byla i žena, která v zemi žila dvacet let. Bojím se, že mezi nimi mohla být i moje sestra," obává se.
Budou umírat nevinní
O svém osudu by Pak možná nikdy nepromluvila, kdyby za ní jednou nepřišel její syn a nezeptal se jí, proč ho kdysi opustila. Rozhodla se proto sepsat o svém životě knihu. Věnovala ji jemu a svým dvěma mladším dětem, s jejichž otcem se seznámila, když prchala z Číny.
"Moje děti si knihu přečetly za jediný den. Po dočtení za mnou nejstarší syn přišel a objal mě. Nic neřekl, jen mě držel a společně jsme brečeli," vzpomíná se slzami v očích.
V současnosti je Pak lidskoprávní aktivistkou a cestuje po světě, kde o zločinech Severní Koreje přednáší. U příležitosti vydání českého překladu své knihy navštíví i Prahu. "Doufám, že se čeští představitelé přidají k naší snaze dostat severokorejské diktátory před Mezinárodní trestní soud. Pokud se to nestane, zemře mnoho nevinných lidí," upozorňuje.
