Od naší zvláštní zpravodajky - Když Kim Seong-min reportérům Aktuálně.cz v Soulu popisuje svůj bývalý život v Severní Koreji, příliš detailů neuvádí. Narodil se do rodiny básníka a byl jediným synem, po vzoru svého otce se proto také chtěl stát literátem. Protože největší úctu získávali vojenští dopisovatelé, po povinné vojně zůstal v armádě.
O jižním sousedovi v té době věděl jen to, co mu říkala propaganda, kterou jako dopisovatel sám pomáhal vytvářet. Zároveň si ale všímal zásilek s letáky a dalším zbožím, které z jihu k severokorejským břehům připlouvaly a které armáda zabavovala. "Viděl jsem leták, na němž byl voják ze severu s jihokorejskou ženou, jak společně jedou na slonovi. Byl tam i malý kalendář, kde bylo napsáno 'Jděte za svobodou'. Nevěděl jsem přesně, co je svoboda, ale říkal jsem si, že někde být musí," vzpomíná.
Další informace slýchal také z rádia, které ze své pozice důstojníka zabavil a potom každý den poslouchal. "Samotné letáky nemůžou vyhrát nad propagandou, ale když se dostanete do situace, kdy se musíte rozhodnout, tak se důležitost i těchhle malých věcí zvedne," domnívá se. Pro něj se tímto rozhodnutím stal incident v jeho posádce, kdy ho kolegové obviňovali z donášení vedení. Rozhodl se k útěku.
Jeho cesta za svobodou nakonec trvala tři roky a vedla přes Čínu, kde byl po pár dnech zatčen a vyslýchán, když nechtěl prozradit svou skutečnou identitu. "Velké mučení jsem nezažil, ale když nebyli spokojení s výsledkem, bili mě. Obával jsem se, že pokud budu dál lhát, pravděpodobně zemřu. Když jsem jim řekl své pravé jméno, padlo rozhodnutí, že mě veřejně popraví," vypráví Kim Seong-min.
Útěk z vlaku
Poprava se měla konat v severokorejské metropoli Pchjongjang, kam i v 90. letech trvala cesta vlakem z Číny několik dní. Kim se proto rozhodl, že udělá cokoliv, aby přežil. Začal nacvičovat uvolňování se z pout, která měl neustále na sobě. K tomu se dostal vždy až večer, kdy vlak bez světel potemněl a jeho tři strážci, kteří s ním chodili i na toaletu, nemohli sledovat každý jeho pohyb.
Promýšlel také, kudy utéct. "V Česku, USA i Japonsku jsou vlaky jiné než v KLDR, kde jsou dřevěné rámy u oken," říká s tím, že k útěku chtěl využít okno na toaletách. "Ve vlaku se neuklízelo, tak to tam po třech dnech bylo tak špinavé, že už tam se mnou policista ani nechtěl jít. Došlo mi, že tohle může být moje jediná příležitost," líčí s rukama přitisklýma k sobě, jako by měl opět nasazená pouta. "Trvalo to jen pár vteřin. Zavěsil jsem se za trám a vykopl okno. Pořád mám z toho na ruce malou jizvu," ukazuje. Než stihl vlak zastavit, vyprostil se z pout a utíkal.
Byl večer a v okolí viděl jen světla z nedaleké vesnice, pole a příkrou skálu. Ačkoliv byla kluzká, snažil se vyšplhat co nejvýš. Za chvíli už viděl přibližující se světla z baterek a slyšel hlasy svých strážců. "Pokud by jenom zvedli baterku, pravděpodobně by mě našli. Ale to neudělali," líčí, jak se mu podařilo uniknout z vlaku na jistou smrt.
Proč vzít Severokorejce do zoo?
Po příchodu do Soulu se stejně jako každý uprchlík ze severu musel podrobit vyšetřování, které vzhledem k jeho armádní minulosti trvalo celý rok. "Říkal jsem, že i jako voják jsem kradl, abych přežil. Skoro jsem ani nenasadil uniformu, protože jsem jen psal, takže jsem toho o armádě moc nevěděl. Ani mi nevěřili, že jsem tam byl," směje se.
Život v Jižní Koreji byl pro něj tak jiný, že ho všechno překvapovalo. "Když jsem se sem poprvé dostal, tak přede mě postavili Sprite, Coca-Colu a také rýžový nápoj. To jsem z KLDR neznal. Zeptal jsem se: Kolik druhů nápojů tady máte? Muž, který mě vyslýchal, mi řekl, že každý den rok trvajícího vyšetřování mi může přinést odlišné pití," vzpomíná. "Když mě po několika týdnech vzali ven do internetové kavárny, první, co jsem vyhledal, byly nápoje v Koreji," vypráví i po více než dvaceti letech nadšeně.
I další z jeho prvních vzpomínek ze života ve svobodě souvisí s jídlem a pitím. "Svůj první banán jsem jedl až v Jižní Koreji. Měli jsme je i v KLDR, ale byly z Číny a vzácné. Pak jsem šel do soulské zoologické zahrady a viděl jsem opici žrát banán! Málem jsem se z toho zbláznil! Uvědomil jsem si, že být důstojníkem u severokorejské armády je horší než být opicí v Jižní Koreji."
Nyní říká, že pokud chcete změnit lidi v Severní Koreji, vezměte je do zoo. "Až uvidí, jak žerou opice, změní jim to život," domnívá se a vysvětluje, že všichni tři Kimové, vůdci KLDR, ho podvedli. "Pro jejich přežití je stěžejní, aby jim lidé věřili, že mají nebe na zemi, které jim chtějí Spojené státy vzít. Tím si obhajují výrobu střel i jaderných zbraní," přemýšlí.
Rádio Svobodná Severní Korea
Kim Seong-min začal o problémech ve své rodné zemi veřejně mluvit, setkal se s několika světovými politiky a třikrát také s bývalým českým prezidentem Václavem Havlem. Jedním z nejznámějších severokorejských uprchlíků se stal ale díky své činnosti zaměřené na běžné Severokorejce, kteří v zemi stále zůstávají. Od roku 2004 provozuje rozhlasovou stanici Free North Korean Radio, informující o dění na jihu, šířící příběhy uprchlíků a také vzkazy zahraničních politiků.
Kvůli výhrůžkám se redakce musela už třikrát stěhovat a i nynější studio sídlí v neoznačené kanceláři v budově, do které se dostanete jedině s doprovodem. Kromě čtyř zaměstnanců, všech uprchlíků z KLDR, kteří dvakrát denně ráno a večer jednu hodinu vysílají, jsou zde i dva neuniformovaní policisté. Ochranku Kim dostal už před lety, když bezpečnostní složky zadržely v Soulu několik severokorejských atentátníků, kteří měli za úkol ho zabít.
"V roce 1999 jsem sem přišel hledat svobodu, V roce 2004 jsem začal vysílat a od té doby nemám svobodu žádnou. Chodí se mnou všude, i když jdu do nemocnice, do sauny, do kanceláře," říká.
Jeho rádio žije z darů, většina z nich přichází ze Spojených států, především z nadace Defence Forum Foundation. "Severokorejci nevidí žádnou jinou možnost. My jim ji dáváme," říká její ředitelka Suzanne Scholtová, která se o lidská práva obyvatel KLDR zasazuje už od 90. let. "Naprosto věřím tomu, že jsou tam lidé, kteří chtějí mírové sjednocení obou Korejí. Proto by měli vědět, že mají partnery v Jižní Koreji, ve Spojených státech, v Evropské unii nebo v Japonsku," dodává pro Aktuálně.cz v telefonickém rozhovoru.
Reportáže z Jižní Koreje
- Testy raket z KLDR nás nezajímají, říkají Jihokorejci. Zaujala je však Kimova dcera
- Foto: Ulička smrti v Soulu připomíná tragédii. Zůstaly tu vlasy i škrábance od nehtů
- Vezli mě na veřejnou popravu. Severokorejec popisuje, jak utekl z vlaku smrti
- Foto: Úzké uličky se stinnou minulostí. Turisticky oblíbené korejské městečko vymírá