Před šestačtyřiceti lety - 27. června 1976 - vzlétl stroj z Ben Gurionova letiště na zpáteční cestu. Nejprve do Atén, které byly pověstné laxní ostrahou a nepříliš přísnými kontrolami lidí a zavazadel. Krátce po startu do Paříže se to potvrdilo.
Na palubě vstali ze svých míst čtyři teroristé, ozbrojení samopaly a granáty. Tři muži a jedna žena. Dva Palestinci, členové organizace Lidová fronta pro osvobození Palestiny, a dva Němci, příslušníci skupiny Revoluční buňky (RZ).
Spojili své síly, aby unesli izraelské pasažéry a vynutili si propuštění svých kolegů z vězení nejen v Izraeli, ale také ve Francii a Německu. Na palubě zajali 248 cestujících a členů posádky. Německými únosci byl pár Brigitte Kuhlmannová a Wilfried Böse.
Revoluční buňky považovaly západní Německo za dědice nacistického režimu a Izrael za jeho spojence. Útok na zájmy Izraele i Spolkové republiky Německo tak braly jako legitimní útok na imperialismus.
Böse přikázal kapitánovi, ať letí do libyjského Benghází. Tehdejší libyjský vládce totiž podporoval palestinské radikály. Lidová fronta pro osvobození Palestiny, která se k únosu přihlásila, kritizovala palestinského předáka Jásira Arafata jako příliš umírněného vůči Izraeli.
Let do nitra Afriky
Člen speciální protiteroristické jednotky izraelské armády plukovník Moše Becer ve své knize Tajný voják vzpomíná, jak se v Izraeli o únosu dozvěděli a jak v prvních hodinách zoufale sháněli informace. "Očekávali jsme, že poletí do Izraele a budou chtít vyjednávat o výměně rukojmích za vězně. Když jsme se dozvěděli, že letí do Libye, plánovali jsme, co s tím udělat. Ve hře bylo zadržení libyjského letadla nebo obsazení nějakého strategického libyjského objektu a pak následná výměna. Nebo tvrdý útok na libyjský objekt, pokud by se izraelským cestujícím něco stalo - aby si Libyjci pamatovali, že za takové akce budou platit vysokou cenu," uvedl Becer.
Airbus ale v Benghází k překvapení Izraelců nejenže natankoval a následně odstartoval, ale letěl pak na jih, do nitra Afriky. Po několika hodinách přistál na letišti v ugandském Entebbe, blízko Viktoriina jezera.
V Ugandě tehdy vládl brutální diktátor Idi Amin, který se nechal oslovovat doktore a skotský králi, své domnělé či skutečné odpůrce házel jako potravu krokodýlům a velvyslance nutil, aby během audience u něj klečeli.
Amin spolupracoval s Izraelci - včetně vojenského výcviku své armády -, ale v roce 1972 všechny izraelské poradce vypověděl, přerušil s židovským státem diplomatické vztahy a naopak se sblížil s Libyí. Izraelci, kteří plánovali záchrannou operaci rukojmích v Entebbe, ale měli velké štěstí. Letiště projektovala a budovala izraelská stavební firma. Při plánování vojenské operace tak měli příslušníci elitních oddílů Sajeret Matkal k dispozici detailní nákresy.
Zteč na letiště
Bývalý izraelský vojenský atašé v Ugandě Burka Bar-Lev se snažil telefonicky přemluvit diktátora, aby rukojmí propustil. Ješitnému Aminovi sliboval Nobelovu cenu míru, ale neuspěl. Izraelská vláda proto naoko souhlasila s tím, že bude vyjednávat o výměně rukojmích za vězně, aby získala čas. Mezitím specialisté připravovali operaci na osvobození cestujících a zneškodnění teroristů. Zlikvidováni měli být i ugandští vojáci v případě, že budou klást odpor.
Do operace 3. a 4. července 1976 Izraelci nasadili tři nákladní letadla Hercules, která přistála za tmy v Entebbe na kraji přistávací dráhy. K terminálu to bylo velmi daleko, takže si příletu nikdo nevšiml. Izraelskou kolonu vedl černý mercedes. Takový, jaký používal Amin i někteří velitelé, a tak si ugandští vojáci nedovolili ho zastavit.
"Cesta letadlem do Ugandy byla strašná. Házelo to, museli jsme letět nízko nad Rudým mořem a byla hrozná bouře s hromy a blesky. Bylo mi špatně, ale zároveň jsem se musel smát tomu, že jsme tuto operaci nazvali Kulový blesk," vzpomínal Becer, který se zúčastnil zásahu.
Zteč letištní budovy dopadla dobře. Izraelci postříleli všechny čtyři teroristy, kteří byli na místě, a znemožnili jim, aby hodili na rukojmí granáty. Podařilo se jim zabránit masakru srovnatelnému s přepadením izraelských sportovců na mnichovských olympijských hrách o čtyři roky dříve.
Zemřeli jen tři rukojmí ze 106, které zadržovali teroristé a ugandští vojáci. Izraelka Dora Blochová se nacházela v době útoku kvůli zdravotním problémům v nemocnici, kde ji ugandští vojáci zavraždili. Její ostatky našli kolemjdoucí až o tři roky později na poli za městem. Z izraelských vojáků zahynul jako jediný podplukovník Jonatan Netanjahu, starší bratr pozdějšího dlouholetého premiéra Benjamina.
A Idi Amin? V roce 1979 vyprovokoval konflikt s Tanzanií, která na Ugandu zaútočila a donutila prezidenta k útěku. Dožil ale v klidu v Saúdské Arábii, kde zemřel až v roce 2003.
