Návrh výzkumné stanice, která dovede sbírat plastový odpad z oceánů, nese název Osmý kontinent. Jak vás napadlo zabývat se právě tímhle problémem?
Zalíbení v tomto jsem našla už během magisterského studia na vídeňské Univerzitě užitého umění, kde jsme se zabývali jak environmentálně, tak hlavně technologicky motivovanými tématy. Já osobně se snažím vyvíjet návrhy, které by mohly řešit objevující se problémy související s globálním oteplováním, třeba i vzestupem vodní hladiny v přímořských oblastech.
Všechno, co popisujete, souvisí s vodou, mořem, přitom jste ze Slovenska, státu uprostřed pevniny. Co vás na tom láká?
Voda mě láká svou neskutečnou silou i tím, že je často velká neznámá. Jak málo víme třeba o některých živočiších nebo rostlinách, kteří v ní žijí. Je to prostředí, kde se život udržuje navzdory často velmi nepříznivým podmínkám. Zároveň o vodním prostředí se v architektuře momentálně velmi mluví nejen kvůli globálnímu oteplování, ale také protože hledáme nějaká nová teritoria, pro která budeme časem muset nejspíš navrhovat stavby. Pevnina nebude pro život přijatelná.
Inspirovala jste se u nějakého zvířete nebo rostliny i v případě Osmého kontinentu? Ta struktura vypadá velmi organicky, jako nějaký květ.
Úplně na začátku jsem zkoumala třeba, jak voda protéká prostorem, vytváří si nějaké malé kanálky… Tak vznikaly první vizuální studie. Ty jsem pak ale musela přizpůsobovat technologické funkci. Inspirovala jsem se i těly mořských živočichů a tím, jak jsou přizpůsobená k přežití. Vezměte si třeba ryby, které žijí v úplné tmě ve velké hloubce a na hlavě mají malé světýlko. Příroda měla v mnohých případech opravdu obrovskou fantazii, aby zařídila, že tihle živočichové dokážou z toho mála, které najdou, získat energii, potravu. To jsem se snažila přetvořit i v návrhu své stanice.
Mluvíte o živočiších, kteří se dokážou udržet naživu z minima zdrojů. Je vaše stanice navržená jako energeticky soběstačná?
Ano, o to jsem se přesně snažila - o imitaci organismu, který dokáže být soběstačný. Návrh získává energii z přílivu, slunce i pěstovaných rostlin, ze kterých se dá vyrobit bionafta.
V plánu jsou třeba bariéry usměrňující sbíraný odpad, ale současně také nabírají přílivovou energii, která naopak pohání turbínu sběrače a třídiče odpadu. Počítám se skleníky, které jsou pokryté solárními panely. Energie z nich pomáhá ohřevu vody, která se díky odpařování zároveň odsoluje.
Bylo by to funkční? Zní to velmi komplexně.
Nejsem mechanický inženýr ani chemik, navržený koncept bude potřeba dál studovat, aby byly dořešené technické detaily. Ale vycházím z existujících technologií i materiálů, a proto si nemyslím, že by byl problém návrh postavit. Částečně jsem se inspirovala už existujícími projekty na čištění oceánu Ocean CleanUp nebo technologiemi na vsakování odpadu v přístavech.
Kde všude by vaše stavba mohla plout?
Moje představa je, že by se pohybovala hlavně na volném oceánu poblíž míst, kde se nejvíc shlukuje odpad. Po určitých úpravách by ale mohla kotvit i blíž k pobřeží.
Jedním z hlavních úkolů vaší plovoucí stavby je sběr odpadu. Co se s ním stane, když ho stanice zachytí?
Jsou dvě možnosti. Po odfiltrování vody a roztřídění odpadu by bylo možné jednu jeho část recyklovat přímo na stanici a potom z něj něco vyrábět. Zbytek odpadu by se převážel na pevninu, protože dnes je s ohledem na životní prostředí lepší ho zpracovávat ve velkých objemech právě tam. Stanice počítá s asi 50 členy posádky. Bylo by ale potřeba dopočítat možnosti skleníků a výroby energie, aby vše technologicky na tolik lidí vyšlo.
Na vizualizacích vypadá celá stavba obrovsky. Jsou velké rozměry také výzvou, kterou se jako architektka ráda zabýváte?
Velikost se vždy odvíjí od funkce, kterou má plnit. Tahle struktura ale není zas tak velká, když ji srovnáte třeba s velkými výletními loděmi. Má 200 metrů na délku a 100 metrů na výšku, z toho 40 metrů je nad hladinou vody.
Kdo je Lenka Petráková
Od května roku 2017 pracuje ve studiu Zaha Hadid Architects v Londýně. Absolvovala Slovenskou technickou univerzitu v Bratislavě v oboru stavební inženýrství, architektura a urbanistické plánování. Ve studiu pokračovala v Bratislavě a ve Vídni. Její práce vystavovalo prestižní Venice Biennale v Itálii, objevily se v expozicích ve Vídni, Zlíně, Bratislavě a Pekingu. V lednu 2021 získala za svůj Osmý kontinent cenu Grand Prix Award Nadace Jacques Rougerie Génération Espace Mer - Institut de France.
Jak dlouho vám návrh trval?
S vývojem jsem začala ještě během studia ve Vídni, celkem to bylo několik měsíců.
S nápadem jste nakonec získala prestižní cenu Grand Prix pro rok 2020 za architekturu a inovaci na moři, pořádanou francouzskou Nadací Jacquese Rougeriea. Čím myslíte, že jste porotu zaujala?
Snažila jsem se naplnit tři základní funkce: sběr odpadu, vytvoření platformy pro výzkum oceánu a navržení soběstačné struktury. Z toho, co mi hodnotitelé říkali, si myslím, že se jim líbila právě komplexnost toho celku.
Jak jste přišla na název Osmý kontinent?
Přezdívá se tak jedné z největších skvrn plastového odpadu, která se teď pohybuje v Pacifiku. Právě tato lokalita byla pro mou stanici výchozí.
Pracovně působíte ve studiu Zaha Hadid Architects v Londýně. Když se podívám na návrhy této slavné architektky a na váš Osmý kontinent, spatřuji určité podobnosti. Ovlivnilo vás vaše působiště něčím, co se pak projevilo právě v tomto návrhu?
S tvarem stavby jsem začala pracovat ještě na univerzitě, než jsem přišla do londýnského studia. Ale díla Zahy Hadid pro mě byla velký vzorem, obdivuji její tvorbu.
Jaká je šance Osmého kontinentu na realizaci? Ozval se vám už někdo, že by měl zájem vaše know-how a fantazii využít třeba v nějakém vlastním, menším projektu?
Bohužel žádný investor se ještě nenašel, ale já v něm chci přesto pokračovat.
Co to bude znamenat?
Chtěla bych dál zpřesňovat technické parametry, zjistit, jestli je možné začít s nějakými prototypy v menších rozměrech. Mám v plánu se tomu ještě spoustu let věnovat.
