Praha - Dějiny médií jsou i dějiny demokracie, svobody a obecně stavu společnosti. Ve shluku veřejně sdílených informací můžeme vypozorovat, na co si vzpomeneme. A lidskoprávní festival Jeden svět, který se z Prahy přesunul do regionů a do Bruselu, moc dobře ví, proč věnuje právě médiím a jejich moci vlastní sekci.
Ta se soustředí především na filmové médium, jemuž se věnují tři ze sedmi snímků. Kino, věc veřejná sleduje snahu několika intelektuálů udržet v Rusku filmové muzeum, které má podle nich sloužit jako navigátor v nepřehledném světě kinematografie.
Rusko se svou bohatou filmovou tradicí by jistě mělo mít takový institut, politická moc si tím ale není tak jistá. Bohužel režisérka Tatiana Brandrup nechá své respondenty příliš se opakovat, takže ve stominutové stopáži, již si nemůže dovolit každý dokument, poněkud ztrácí nit.
S nudou nemá problém snímek Chuck Norris vs. komunismus, věnující se ilegálnímu šíření pirátsky dabovaných videokazet se západní produkcí na konci osmdesátých let v Rumunsku. Trend dobře známý i českým pamětníkům je ve východoevropské zemi spjat s jedním konkrétním ženským hlasem, a tvůrci nabízejí právě příběh odvážné dabérky zasazený do kontextu ve filmařsky zrekonstruovaných scénách.
Její věrní diváci si nejspíš ani neuvědomovali, kolik rizika podstupoval tajný tým při šíření největších amerických klasik i nejposlednějšího braku, které společnou silou dovolovaly lidem uvězněným ve své zemi na chvíli uniknout a zhlédnutím filmu s Chuckem Norrisem projevit soukromě nesouhlas s poměry. Chuck Norris vs. komunismus rozhodně poslouží českému divákovi, s menšími obměnami by mohl vyprávět i o naší zemi.
Problematičtější dějově i zpracováním se jeví dokument Pravda, nic než..., jenž sleduje pákistánského herce žijícího v Izraeli Mohammeda Bakrího. Ten před patnácti lety natočil dokument o izraelském masakru nevinných Palestinců během jednoho z konfliktů a nyní čelí žalobě ze strany některých vojáků za lži, fabulaci a manipulaci s informacemi.
Bakrí si za svou interpretací stojí, zároveň je však patrné, že se ve svém dokumentu ani nepokoušel udržovat profesionální odstup a nejspíš skutečně použil ne úplně fér filmařských postupů. Režisér Eytan Harris bohužel neposkytuje žádná fakta, žádné informace, podle nichž bychom mohli odhadnout, nakolik je Bakrí v právu, když tvrdí, že jeho zpracování zůstalo přese vše autentické, a nakolik zašel za hranu.
Na konci jsme tedy moudřejší o zjištění, že takový konflikt existuje, nemůžeme si o něm však vytvořit obrázek.
Tvořením obrázků, fotografováním, se zabývá Záběr po záběru o afghánských žurnalistických fotografech, kteří se pokoušejí ve své Tálibánem zpustošené zemi upevnit postavení tohoto obrazového média, jež je však mnohými z náboženských důvodů považováno za kontroverzní. Zvlášť když je jedním z fotografů žena.
Alexandria Bombach a Mo Scarpelli si tu žurnalistiku poněkud idealizují, ve svém fotografování vidí boj za svobodu. Jenže v zemi, kde není svobodná žurnalistika samozřejmostí, je to asi namístě.
Ve zbylých snímcích už se přesouváme na Západ, kde můžeme moc médií pozorovat ve své plné síle. Americký dokument Pomozte najít Sunila Tripathiho ukazuje, že sociální sítě jsou nebezpečným zdrojem, jenž může i klasická média přinutit k hysterickým činům.
Premiant Sunil Tripathi už leží mrtvý v řece, kam v depresi dobrovolně skočil, zatímco po něm rodina pátrá. Když se však během bostonského maratonu odehraje atentát a policie hledá pachatele, kdosi na Twitteru napíše, že podezřelý na zveřejněné fotografii se podobá právě pohřešovanému Sunilovi.
Lidé se na tuto zprávu začnou nabalovat, po nich přijdou média a o pár dnů později nikdo nepochybuje, že pohřešovaný mladík je atentátníkem. Viní rodinu, která dál bezvýsledně pátrá, aby našla nakonec veřejně očištěného mladíka mrtvého. Emocionální snímek hraje poněkud na jisto, jeho důležitý námět však nejde pominout.
Do hloubky webu pak sleduje příběh Rosse Ulbrichta, odsouzeného v Americe na doživotí za založení a vedení ilegálního internetového obchodu, na němž bylo možno koupit cokoliv - od tvrdých drog po zbraně. FBI nakonec Ulbrichta obvinila i z objednání vraždy jednoho ze svých kolegů, když mu hrozilo odhalení.
Potíž spočívá v tom, že FBI nejspíš během vyšetřování sama porušovala zákony, a Ulbricht navíc tvrdí, že web sice založil, ale dál ho nespravoval, a neobjednal tedy ani vraždu. Snímek je především zajímavý v otázce, kam až má sahat tolik protežovaná svoboda internetu a nakolik bylo založení stránky Hedvábná stezka zločinem a nakolik idealistickým činem, jenž podle všeho zatopil pouličním dealerům a svým způsobem byl společnosti užitečný.
Poslední snímek Děkujeme, že jste hráli s námi je nejemotivnější, ale i nejproblematičtější. Mladý americký pár vychovává dítě, jemuž byla brzy po narození diagnostikována nevyléčitelná rakovina.
Do čtyř měsíců mělo zemřít. Z onoho páru měsíců jsou nakonec dva roky a smrt stále nepřichází, je však zároveň očekávána každým dnem.
Otec, videoherní designér, se rozhodl frustraci promítnout do počítačové hry právě o rodině, jež vychovává dítě s rakovinou. Snímek zobrazuje lidi, kteří jsou očividně psychicky na dně, a nezdá se, že by byl víc než ryzím voyeurismem. Svým způsobem působivým na sledování, ovšem čistě z pudové fascinace. Těžko říct, jaký přínos si tvůrci představovali, že nabídnou.
Shrnuto: V sekci Moc médií festivalu Jeden svět můžeme pozorovat, jak lidé v zemích, kde svoboda chybí, upínají k médiím poněkud naivní představy, jak se z nich těší, jak o jejich ustanovení usilují, zatímco na Západě se mohou ve své divokosti a nekontrolovatelnosti vymykat kontrole.
Jde o nevyhnutelný paradox, který můžeme vlastně vztáhnout na mnohem víc než jen filmy a fotografie.
