Varšava - Od začátku března hrozí Polákům i cizincům trest za to, když "veřejně a v rozporu s fakty připisují odpovědnost nebo částečnou odpovědnost za nacistické zločiny během druhé světové války polskému národu nebo polskému státu". Pachatelé v Polsku i v zahraničí mohou dostat až tři roky vězení.
Novelizace zákona o polském Ústavu paměti národa (IPN) spustila lavinu kritiky. Protestuje proti ní Izrael, Spojené státy i další západní země. Namítají, že novela chce omezit svobodu bádání a také zakrýt částečnou spoluúčast Poláků na válečném vyvražďování Židů.
Polská konzervativní vláda to odmítá. Podle ní má zákon pouze vymýtit falešná tvrzení o "polských vyhlazovacích táborech" a jiné nepřesnosti ve výkladu historie druhé světové války.
Ředitel Židovského historického ústavu (ŹIH) ve Varšavě Pawel Śpiewak to považuje za nesmysl. "Ten zákon není vůbec potřeba," tvrdí jeden z předních expertů na polsko-židovské vztahy v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Aktuálně.cz: Proč podle vás vůbec vznikla novelizace zákona o Ústavu paměti národa (IPN)?
Pawel Śpiewak: Vůbec tomu nerozumím. Podle mě není potřeba, je prostě k ničemu.
Polská konzervativní vláda i pravicová část polské veřejnosti ale mají za to, že je potřeba daleko přísněji bránit dobré jméno Polska v zahraničí před historickými nepřesnostmi. Za příklad dávají zavádějící a pro Poláky urážlivý termín "polské tábory smrti".
K tomu ale není třeba zvláštní zákon. To se dá udělat formou vzdělávání, lepší informační politikou. Když se dívám na zbylé části tohoto zákona, mám dojem, že někdo chce v Polácích posílit pocit ohrožení zvenčí. Pocit, že se nám ve světě křivdí, že nás neustále pomlouvají. To je podle mě vlastně jediný důvod, kvůli kterému mohl ten zákon vzniknout.
Pawel Śpiewak (1951)
Polský sociolog, historik, publicista a bývalý poslanec za Občanskou platformu (PO). V současnosti ředitel Židovského historického ústavu (ŹIH) ve Varšavě a jeden z předních expertů na polsko-židovské vztahy. Autor řady knih, například "Paměť o komunismu" (2005) nebo "Żydokomuna" (2012).
A co nezvykle vysoké počty zobrazení slovního spojení "polské tábory smrti" na internetu?
To je samozřejmě problém. Ale paradoxem situace je, že nový zákon vlastně ještě posílil užívání toho termínu v zahraničí. Polská pravice tímto nešťastným krokem posílila stereotypy o tuzemském antisemitismu.
Shodneme se nicméně na tom, že mluvit o "polských vyhlazovacích táborech" je nesmysl? Stejně jako dávat na roveň nacisty a Poláky za druhé světové války?
To je naprosto jasné. Kdyby nebylo nacistické vyhlazovací politiky, žádné vraždění by nebylo. A vyhlazovací tábory byly polské jen geograficky.
Nicméně o "polských vyhlazovacích táborech" píše ve svých historických textech - samozřejmě ve smyslu geografickém - například Jan Karski (polský diplomat, který za války jako jeden z prvních vyvezl na Západ svědectví o nacistickém vyhlazování Židů na okupovaných územích Polska - pozn. red.). Ten informoval exilovou vládu v Londýně o obojakém, až nepřátelském vztahu Poláků k Židům na okupovaných polských územích. Přijímat kvůli tomu zvláštní zákon, k tomu není jediný důvod.
Víme, kdo vytvořil vyhlazovací tábory
Co má tedy polská vláda podle vás dělat? Jak se má bránit ahistorickým srovnáváním Poláků a nacistů?
Poctivým studiem těch událostí a jejich pravdivým výkladem. Svědectví o tom, že mnoho věcí nebylo na polské straně v pořádku, je celá řada. Co s tím teď máme dělat? Vyhodit to? Schovat na dalších 50 let?
Tahat do celé věci trest vězení automaticky budí podezření, že máme co skrývat. Pokud má člověk čisté svědomí a pocit, že se umí poctivě vyrovnat s minulostí, dokáže říci: Dělali jsme různé věci, dobré i špatné.
Nikdo z historiků, kteří se tématem druhé světové války zabývají, nemá pochybnosti o tom, kdo vytvořil (za druhé světové války) vyhlazovací tábory. Víme, jak fungovaly. Víme toho hodně o likvidaci konkrétních ghett, o fungování tzv. Judenratů (nacisty vytvořené židovské rady, které spravovaly ghetta - pozn. red.). Ostatně vydáváme knížku o chování tzv. "židovské policie" ve varšavském ghettu.
Stejně tak jsou ale pro naši historii důležité práce o zločinech spáchaných na Židech z rukou jejich polských sousedů v okolí Jedwabného. Nebo práce Barbary Engelkingové, Jana Grabowského či Dariusze Libionky o tom, jak Poláci vydávali Němcům ukrývající se Židy. A je pro nás nesmírně důležité, že historické práce o těchto citlivých otázkách připravili právě polští historici. Jim vděčíme za to, že jsme neztratili věrohodnost ani pocit, že bychom se báli historické pravdy.
Jenže teď se bohužel ukazuje, že podle nové polské vlády je to celé jenom "pedagogika studu", jejímž jediným cílem je Poláky co možná nejvíce očerňovat. Podle nového zákona bychom se měli vyhýbat čemukoliv, co je složité. A nejlépe nenazývat věci pravými jmény.
Já se nicméně nemohu ubránit dojmu, že jde spíše o nešťastné nedorozumění. Že obě strany v Polsku myslí totéž, jen by postupovaly jinak. Ten zákon přece říká, že se nevztahuje na historické bádání nebo zachycování svědeckých výpovědí, jen na záměrné a evidentně falešné poškozování polského jména v zahraničí…
Jistě, zákon připouští svobodné vědecké nebo umělecké bádání, ale není vůbec jasné, co tím konkrétně myslí. Generalizuje a hrozí tresty v těžko odhadnutelných situacích.
Nejzajímavější knihy o polsko-židovských vztazích za druhé světové války podle mě nenapsali vědci, ale autoři jako Anna Bikontová. Nemá vědecký titul, ale publikovala skvělou knihu o Ireně Sendlerové (polské zachránkyni tisíců židovských dětí za druhé světové války - pozn. red.). Na základě nového zákona by za některé pasáže z knihy klidně mohla sedět.
Ta legislativa nemá smysl ani proto, že nechává stranou otázku historického vzdělávání. Absurdní je pak skutečnost, že se vztahuje i na cizince. To je stejné, jako kdyby Saúdská Arábie vydala zákon, že Polsko má dodržovat právo šaría.
Podle některých názorů míří nový zákon na polsko-židovského historika Jana Tomasze Grosse, autora výbušných knih Sousedé nebo Zlatá žeň, které velmi nemilosrdně popisují chování Poláků za druhé světové války a činí z některých spolupachatele nacistických zločinů.
Myslím, že Jan Tomasz Gross by byl nadšený, kdyby ho v Polsku někdo za jeho práce a názory zavřel do vězení. Bylo by to možná největší zadostiučinění celého jeho dosavadního života.
A bylo by to ještě paradoxnější proto, že Grossova matka patřila za druhé světové války k vysoce postaveným členkám polské Zemské armády (hlavní odbojová organizace v okupovaném Polsku - pozn. red.), takže má z polského pohledu velmi dobrý rodokmen. Pro něj by to byla satisfakce. Pokud ten zákon opravdu míří na něj, tak si vláda dává vlastní gól.
**BOOKS I'VE READ THIS YEAR**
— lewis (@colderinthesun) January 12, 2018
1. Neighbours by Jan T. Gross - about how members of a small town came to murder 100s of their Jewish neighbours (and how they weren't forced to by the nazis). Stirred up quite a fuss in poland apparently. Decent read pic.twitter.com/9WFXHkq1vn
Jak se vy sám díváte na Grossovy knihy?
Gross je typem autora, který kombinuje sociologa, historika a moralistu. Velmi naléhavě se ptá, zda mohli Poláci vražděným Židům za druhé světové války více pomoci, zda by díky tomu víc z nich přežilo a tak dále. Ptá se, zda skutečné hrdinství Poláků naplnilo jejich očekávání, zda Poláci obstáli. A jeho odpověď je negativní.
Po bitvě je každý generálem
Někteří lidé, zvláště v zahraničí, z toho ale dělají zkratku. Poláci rovná se nacisté. A nevnímají, že Polákům hrozil za pomoc Židům nebo jen jejich nenahlášení za nacistické okupace trest smrti. Jim i celé jejich rodině. Psát o obrovském traumatu holokaustu bez zmínky o kontextu, bez některých pozitivních příkladů mi nepřijde úplně férové…
Ano, je v tom kus provokace, ale i to k tomu patří. Důležité je, že ty knížky jsou formálně v pořádku a fakta vědecky zdokumentovaná. V Polsku navíc Grossovy knížky spustily velmi důležitou diskusi o podobě polského antisemitismu.
Opakuji ale, že vybírá jen velmi negativní věci.
Rozumím. Seděl jsem nedávno s jednou Židovkou, kterou zachránila za války před nacisty polská rodina. A ona sama mi řekla: Víš, kdybych byla v jejich situaci a měla jsem naopak zachraňovat Poláky, nevím, zda bych to dokázala.
Takže ano, je strašně těžké cokoliv hodnotit. Je jasné, že po bitvě je každý generálem a že z odstupu času se můžeme tvářit, že bychom postupovali jinak.
Ale určité otázky si můžeme a musíme klást. Polské historické bádání ukazuje, že otázka zabíjení nebo cíleného nepomáhání Židům za druhé světové války je prostě jakýmsi černým svědomím Polska. Pro mě osobně je to problém. Známe řadu případů vědomého vydávání lidí na smrt, pogromů, útoků na bezbranné lidi, je toho velmi mnoho. A nedokážu si polskou historii představit bez této kapitoly.
Stejně jako několik tisíc polských "spravedlivých", kteří často s nasazením vlastního života Židy zachraňovali…
Jistě, obojí je nutné zkoumat a popisovat. Dělali jsme nicméně nedávno výzkum na základě svědectví a dalších podkladů, které máme k dispozici, a z něho vyplývá, že z přibližně 220 tisíc polských Židů, kteří se dožili konce druhé světové války, jich přežilo na árijské (polské) straně jen kolem 12 tisíc (z původních cca tří milionů - pozn. red.).
Tedy šance tam přežít byla radikálně nižší než v koncentračním táboře. Ano, je strašně složité cokoliv hodnotit, ale takové údaje existují.
Jak byste tedy popsal celkový polský vztah k Židům, vyhlazovaným nacisty za druhé světové války?
Válka trvala pět, téměř šest let. K nejhoršímu vraždění Židů docházelo v letech 1942-1943, v této době přišla o život většina židovské populace Polska. Možnosti pomoci byly v tomto období velmi omezené. Předtím byla jiná situace.
Proto si myslím, že bychom neměli zevšeobecňovat. A už vůbec by se nemělo toto téma politizovat nebo pojímat zkratkovitě. Studujme ho, čtěme o něm, hledejme konkrétní případy. Je k dispozici velmi mnoho deníků, pamětí, historických textů.
Vylila se stoka nacionalismu
Podle sociologických průzkumů je v současném Polsku opět na vzestupu antisemitismus. A to i přesto, že drtivá většina židovské populace byla nacisty za války vyvražděna. A zbytek po ní emigroval.
Sociologické průzkumy opravdu potvrzují, že zhruba třetina Poláků má sklony k různým typům antisemitismu. Ještě vážnější je ale skutečnost, že se propojuje celkově s jazykem nenávisti, který míří na společenské skupiny považované za "cizí".
Jednou proti muslimům, jindy homosexuálům, pak zase Židům. Základ je ale pořád stejný - agrese, ponižování, urážení. To je silnější než jen antisemitismus. To je velmi znepokojující skutečnost a rozumím třeba své dceři, která zvažuje emigraci.
Tohle je obálka polského konzervativního týdeníku DoRzeczy. “Útok na Polsko” s Davidovou hvězdou ve středu, v pozadí Polsko jako žena zahalená ve vlajce.
— Filip Harzer (@HarzerF) February 26, 2018
Obálka prodává, řekl by určitě šéfredaktor Paweł Lisicki... pic.twitter.com/dSfcU1crTF
S čím podle vás ten fenomén souvisí?
Pokud politici a společenské autority nereagují, mění se tyto nálady ve skutky. Bohužel to vypadá, že celá důležitá lekce, kterou si Poláci odbyli během diskuse o válečném masakru v Jedwabném a o podobných případech antisemitismu, teď padá do koše.
Místy mám pocit, jako bychom se mentálně vraceli do 30. let minulého století, kdy byla úroveň polského antisemitismu velmi vysoká. I naše instituce je v současnosti atakována nenávistí. Cítíme to velmi silně. A je to nepříjemné. Stoka nacionalismu se vylila na ulici a začíná strašně smrdět.
Cítí se zbylí polští Židé ohrožení?
Ano, zvlášť starší lidé. Prošli si traumaty a velmi těžko to celé nesou. Polským problémem je skutečnost, že doposud okrajová část společnosti - šovinisticko-fašistická - pomalu nabírá sílu a stává se normou. Jazyk rasové a náboženské nenávisti je všude.
Když před prezidentským palácem ve Varšavě stojí nacionalistická bojůvka a řve známé antisemitské heslo "Sundej jarmulku a podepiš zákon", když lidé prezidentovi nadávají, že má za ženu Židovku, překračují se prostě určité hranice. Proto je potřeba bít na poplach.
Zmínil jste, že vaše dcera uvažuje o emigraci. Chystáte se odejít i vy?
Ne, já sám nikdy z Polska neodejdu.
VIDEO: Pálení figuríny Žida v polské Vratislavi.
