reklama
 
 

Riskovali vlastní život, ale i přesto pomohli. Příběh zachránců Židů z varšavské zoo míří do kin

30. 3. 2017 17:23
Antonina a Jan Żabińští. | Video: CinemArt |  02:16
Do českých kin vstupuje ve čtvrtek nový americký film s názvem "Úkryt v zoo", natočený podle skutečného příběhu někdejšího ředitele varšavské zoologické zahrady Jana Żabińského. Ten za druhé světové války zachránil se svou manželkou Antoninou v rozbombardované zahradě své instituce několik stovek Židů. Od nacistů jim přitom za takový krok hrozil okamžitý trest smrti.

Varšava - Je ledová prosincová noc roku 1943. Na dveře vily ředitele varšavské zoologické zahrady Jana Żabińského klepe vyděšená žena v potrhaném oblečení. Jmenuje se Regina Kenigsweinová, dcera židovského zelináře, který před válkou dodával do zoo ve Varšavě krmení pro zvířata.

Zatímco stojí Regina ve dveřích, z nitra domu se ozývá úryvek z Offenbachovy operety "Krásná Helena". Jde o smluvený signál pro všechny tajné obyvatele domu.

Po prvních taktech hudby se ukrývající se Židé rozbíhají do svých tajných skrýší ve skříních, na půdě, ve sklepě nebo v podzemním tunelu, který vede z domu pryč.

Vyděšená Židovka Regina naštěstí není nepřítel. Hledá jen útočiště poté, co jiné úkryty ve Varšavě, obsazené nacisty, selhaly. Manželé Żabińští neváhají a poskytnou pomoc i jí. A brzy celé židovské rodině Reginy.   

Námět pro nový film 

Podobná situace se v domě Jana Żabińského opakovala během nacistické okupace Polska mnohokrát.

Výstražný signál z Offenbachovy operety se stal taky výrazným motivem amerického filmu "Úkryt v zoo", který vstupuje ve čtvrtek do českých kin.

Na filmové plátno převádí slavný příběh Jana Żabińského a jeho rodiny, která ve varšavské zoo - přímo mezi výběhy a voliérami - zachránila během druhé světové války celkem tři sta Židů.

Předlohou pro snímek jsou vzpomínky Żabińského manželky Antoniny, které v Polsku vyšly v roce 1968 pod názvem "Lidé a zvířata".

Na základě této knihy napsala v roce 2007 americká spisovatelka Diane Ackermanová román "The Zookeeper's Wife". Právě ten nakonec zaujal americké filmaře.

Práce na snímku měla nakonec i českou linku.

Polská Varšava byla za války z větší části nenávratně zničena. Snímek se proto natáčel v České republice - na pražském holešovickém Výstavišti a v Josefově, který si "zahrál" varšavské ghetto.

Zachránce Židů  

Ředitel Żabiński vedl varšavskou zoologickou zahradu od roku 1929. Spolu se svou ženou Antoninou tuto instituci nejen řídili, ale taky v ní žili.

"Zvířata nestačí zkoumat z bezpečné vzdálenosti. Abyste opravdu poznali jejich zvyky a psychologii, musíte s nimi bydlet," vysvětlovali lakonicky.

Ve funkcionalistické vile v areálu varšavské zoo tak s nimi - podle Antonininých vzpomínek - bydlívali například jezevec, kakadu, polární liška, rys nebo ondatra.

Když v roce 1939 na Varšavu zaútočila německá armáda, bomby dopadly i na areál zoo. Část zvířat při tom zahynula, část (především velké šelmy) museli manželé Żabińští zastřelit, protože jejich případný útěk by ohrozil obyvatele města.

Některá zvířata si nacističtí okupanti odvezli do německých zoologických zahrad. Na uprázdněných pozemcích vznikly zeleninové záhonky. Jan Żabiński tu začal kvůli obživě zoo chovat prasata.

První židovští uprchlíci  

Především se Żabiński zapojil do polského odboje, stal se poručíkem tajné Zemské armády.

S pomocí manželky a syna ukrýval v opuštěných klecích a pavilonech lidi, zbraně a munici, obstarával falešné doklady a bezpečné úkryty. V roce 1944 bojoval ve varšavském povstání a po všeobecné kapitulaci se ocitl v německém zajateckém táboře.

Jeho skrytý "druhý život" měl ale ještě jeden, daleko zásadnější rozměr. Varšavská zoo totiž ležela poblíž německou správou zřízeného židovského ghetta.

Město bylo přitom v té době největší židovskou metropolí Evropy. Před válkou v ní žilo skoro 400 tisíc Židů, víc než 10 procent židovské populace meziválečného Polska.

Jedním z prvních kroků nacistů bylo přísné oddělení "árijského" a "semitského" obyvatelstva. Po celém území Polska tak začala vznikat židovská ghetta - "paralelní města". Veškerý pohyb dovnitř i ven byl přísně kontrolovaný.

Za pomoc Židům přitom nacisté hrozili zbylému obyvatelstvu trestem smrti - pomocníkovi i celé jeho rodině.  

Když dostali varšavští Židé příkaz k vystěhování do ghetta, ukryli i přesto Żabińští ve své vile v zoo přítelkyni Magdalenu Grossovou. Navzdory obrovskému riziku. 

Ke Grossové se brzy díky obrovské odvaze Żabińských připojili další.

Jakýkoli únik 

Varšavští Židé v té době zoufale hledali jakýkoli únik.   

V přelidněném ghettu, které zaujímalo necelých pět procent rozlohy města, ale žilo v něm skoro 40 procent obyvatel Varšavy, panoval tragický nedostatek potravin i léků.

Lidé umírali vysílením a pohřební služba často nestačila mrtvá těla odvážet.  

Jan Żabiński si pod záminkou, že potřebuje krmení pro prasata, vyřídil propustku do ghetta a svážel odtud pomyje a odpadky.

Přitom pašoval dovnitř vzkazy a potraviny, zatímco ven uprchlíky, které potom v zoo ukrýval, doslova kde se dalo: přímo v poničené vile, ve sklepě, podzemním tunelu, prázdných klecích a výbězích, v bažantnici.

Během války prošlo Żabińského zoologickou zahradou kolem tří set Židů. Někteří tu žili dlouhé měsíce, jiní jen pár dní, než se pro ně našel bezpečný úkryt.

Zoo byla přitom velmi frekventovaným místem, chodili sem civilisté pečující o zeleninové záhony i němečtí vojáci, kteří odebírali velkou část chovaných prasat.

Jak ve svých vzpomínkách napsala Antonina Żabińská, nikoho zřejmě nenapadlo, že by ukrývali uprchlíky všem na očích.

Unikli jisté smrti 

Díky pomoci Żabińských tak mnozí unikli jisté smrti.

Obyvatelé varšavského ghetta umírali převážně ve vyhlazovacím táboře v Treblince, poslední zbytky zahynuly během zoufalého povstání v dubnu 1943.

Ani podařený útěk na "árijskou stranu" neznamenal často pro Židy konec nebezpečí. I když polský odboj trestal udavačství smrtí, mnoho obyvatel města si z "prodávání" židovských uprchlíků nacistickým úřadům udělalo živobytí.

Existovala ale řada Poláků jako manželé Żabińští.

Známý je například příběh polské zdravotní sestry Ireny Sendlerové. Ta vedla za války dětskou sekci tajné odbojové organizace Żegota (Rady pro pomoc Židům), zřízené polskou exilovou vládou.

Navzdory výhrůžkám nacistů a hrozbě trestu smrti sehnala Sendlerová během německé okupace Polska pro přibližně 2500 židovských dětí "náhradní rodiny" nebo úkryt v klášterech.

I příběh Sendlerové byl později zfilmován.

Komplikovanějšího polského hrdinu pomáhajícího Židům představuje nedávné drama známé režisérky Agnieszky Hollandové "V temnotě".

Polský údržbář a zlodějíček Leopold Socha v něm ukrývá židovské uprchlíky v kanálech pod ukrajinským (před válkou polským) Lvovem původně ze zištných důvodů. Nakonec je ale chrání s nasazením vlastního života. I tento film vznikl podle skutečných událostí.

Další dramatické příběhy spojené s holocaustem v Polsku ale na své filmové zpracování ještě čekají.

V Markowé v jihovýchodním Polsku se nedávno otevřelo muzeum, pojmenované po tamní rodině Ulmových.

Krutý osud této osmičlenné polské rodiny, kterou nacisté popravili za ukrývání židovských sousedů, pouze připomíná tisíce dalších podobných osudů.

V izraelském památníku Jad Vašem, připomínajícím hrůzy válečného vyvražďování Židů, registrují celkem 6620 polských jmen, tzv. Spravedlivých mezi národy. Tedy lidí, kteří s nasazením vlastního života (a často i za jeho cenu) poskytli za druhé světové války pronásledovaným Židům pomoc. 

Nový snímek o polském manželském páru z varšavské zoo se tuto skutečnost snaží připomínat taky.

Na cestu vlakem si vůbec nepamatuju, ale kamáradka mi vyprávěla, že jsme si říkaly, že nebudeme brečet, říká Milena Grenfell Bainesová | Video: Martin Veselovský |  18:06

 

autor: Anna Plasová | 30. 3. 2017 17:23

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama