Od začátku invaze pokrýváte válku na Ukrajině a byla jste tam přibližně dvanáctkrát. Během letošního roku jste zachytila dojemný příběh Sonji, malé ukrajinské dívky s rakovinou, jejíž léčbu přerušila ruská invaze a která nakonec zemřela. Co vás vedlo k tomu, abyste její cestu mapovala skrze fotky?
Na Ukrajině jsem pracovala na dlouhodobém projektu o tom, jak válka ovlivňuje děti s vážnými nemocemi a postiženími. Letos v únoru jsem se setkala s několika dětmi s různými diagnózami - od dětské mozkové obrny přes rakovinu až po posttraumatickou stresovou poruchu a dokonce i s případy špatně diagnostikované rakoviny. Po návratu jsem své fotografie sdílela s editorkou a ta mi poradila, abych šla hlouběji a zaměřila se na jedno dítě místo několika.
Se Sonjou jsme se seznámili díky organizaci Misto Dobra, která o ní psala na Instagramu. Když jsem se s ní poprvé setkala, dojalo mě, jak byla i přes svůj těžký osud plná energie a radosti ze života. Čím více času jsem s ní a její silnou, optimistickou matkou Natalií trávila, tím jasněji jsem cítila, že si Sonjin příběh zaslouží vlastní prostor. Strávila jsem s nimi celé léto.
Na fotografiích je vidět, že mezi vámi, její matkou a jí samotnou byla velká důvěra. Zajímalo by mě, jak tuto důvěru s lidmi, které fotografujete, budujete a jak se vám daří zůstat emočně nezaujatá - pokud je to vůbec možné.
Udržet si odstup je u takto emotivního příběhu nemožné. Důvěra se buduje postupně, jako v každém vztahu, a měli jsme velké štěstí, že Sonjina matka byla ochotná nás v tak těžké chvíli přijmout. Na začátku jsme dbali na to, abychom ji příliš nezatížili, trávili jsme s nimi pár hodin ráno a pak odcházeli, abychom se vrátili odpoledne.
Na konci června, kdy jsme u nich byli už téměř celý měsíc, jsme se Natalie opakovaně ptali, zda toho na ně není příliš. Odpověděla nám, že teď už jsme jako rodina, a tak na tom nezáleží. Myslím, že to celé stojí na balancování - budování důvěry, ale zároveň respektování rodiny, abychom jim nechali prostor. Je důležité, aby mohli říct, že potřebují čas sami pro sebe, a my to respektovali.
Okupanti ukrajinské děti zabíjejí a unášejí. Myslíte, že se na ně Rusové zaměřují cíleně?
Hned několik reportáží, na kterých pracovali moji kolegové, skutečně poukázalo na to, že Rusové ukrajinské děti cíleně odváděli do Ruska, bez identifikace a bez možnosti je vystopovat, takže ano, do určité míry se jedná o strategii. Zapojení dětí do války je hrůzné. Děti jsou nejzranitelnější z nás všech a trauma, které jim způsobíte, trvá celý život. Je důležité se jejich utrpení věnovat.
Když dokumentujete tyto příběhy, necítíte nutkání vyjádřit se a usilovat o změnu nad rámec samotné fotografie?
Cítím se hluboce zasažená tím, co vidím, a vždy je tu část mě, která si přeje, aby moje práce mohla přímo vést k nějaké změně. Ale vždy si hodně rychle uvědomím, že mým úkolem je hlavně poskytnout upřímný a nekompromisní obraz situace.
Lynsey Addariová
Více než dvacet let dokumentuje konflikty, humanitární krize a problémy žen na Blízkém východě a v Africe pro The New York Times a National Geographic. Od teroristických útoků z 11. září 2001 pokrývala války v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Libanonu, Dárfúru, Jižním Súdánu, Somálsku, Demokratické republice Kongo, Jemenu, Sýrii a také současný konflikt na Ukrajině.
V roce 2015 ji American Photo Magazine zařadil mezi pět nejvlivnějších fotografů posledních 25 let, protože změnila pohled na světové konflikty. Je držitelkou mnoha ocenění, včetně stipendia MacArthurovy nadace, Pulitzerovy ceny a dvou nominací na Emmy. Získala také čestné doktoráty z University of Wisconsin-Madison, Bates College a University of York.
V roce 2015 vydala memoár It's What I Do, který se stal bestsellerem deníku New York Times, a v roce 2018 svou první samostatnou kolekci fotografií Of Love and War.
To se vlastně odráží i v názvu vaší knihy It’s What I Do (v českém překladu To je to, co dělám).
Přesně tak. Ačkoliv nemohu organizovat sbírky nebo se přímo angažovat v humanitární pomoci, snažím se zachytit, co se tam skutečně děje, a doufám, že to inspiruje ty, kteří mají moc, peníze a nástroje k tomu, aby tu změnu uskutečnili. A často to má takový efekt. To je pak obrovský pocit zadostiučinění, ale rozhodně se na to nejde fixovat, protože ta práce ztrácí smysl.
Jak to myslíte?
Když spoléháte na to, že každá fotka někomu změní život, včetně toho vašeho, tak vás ta práce zklame, protože to tak ve většině případů není.
Když jste publikovala fotografie malé umírající Sonji, co jste doufala, že si z toho lidé odnesou?
Chtěla jsem jen jediné. Ať lidé pochopí, jakými mnoha různými způsoby válka ovlivňuje děti a Ukrajince obecně. Nejde jen o rakety, výpadky elektrického proudu a neustálé útoky dronů. Jde to také o dlouhodobé nemoci, neschopnost postarat se o své děti, o to, že zdravotní systém nefunguje na sto procent a že lidé trpí tím, že musí přerušovat léčbu. Myslím, že je opravdu důležité poukazovat na všechny způsoby, jakými válka ovlivňuje společnost, nejen ty, které jsou novinářsky atraktivní.
Jako někdo, kdo byl svědkem mnoha konfliktů, cítíte, že boj Ukrajiny je v něčem jiný? Vnímáte nějaké specifické aspekty této války, které v kontrastu s jinými konflikty, jež jste pokrývala, vyčnívají?
Hned několik. Je to válka dronů a raketových útoků. Není tu tradiční frontová linie v tom smyslu, že sice Donbas je oblast, kde se konflikt nejvíce koncentruje, ale můžete být kdekoliv na Ukrajině a něco se může stát - raketa může dopadnout vedle vás nebo přímo do budovy, kde se nacházíte. To je důležitý rozdíl. Je tu také hodně občanské žurnalistiky. A v mnohém je ta válka pro nás novináře jednodušší, protože je jasné, kdo je nepřítel.
Jak to myslíte?
Pokrývala jsem Afghánistán, Irák a mnoho jiných válek, kde bylo těžké říct, jak vlastně konflikt zarámovat a na čí stranu se postavit. Kdežto na Ukrajině tento problém nikdy nenastal, od začátku je jasné pro všechny, že Ukrajinu napadlo Rusko. Je jasné, kdo je v právu.
Když jsem na Ukrajině, mám tak pocit, že jako novinářka pokrývám válku za demokracii a svobodu, což je něco, co v Iráku nebo Afghánistánu nebylo tak zřejmé. V Iráku jsem jako Američanka nesouhlasila s invazí, protože jsem cítila, že ztráty mezi iráckými civilisty byly obrovské, a to mě velmi znepokojovalo.
Ještě se vrátím ke zmínce o občanské žurnalistice. Cítíte větší tlak na to, abyste zachytila lepší snímky, vzhledem k množství informací na sociálních sítích?
Já si myslím, že je dobře, že lidé používají sociální média k dokumentování toho, co se děje kolem nich. Je to užitečné hlavně na místech, kam novináři nemají přístup, třeba v Gaze. Dále si myslím, že by mělo být základem, aby si každý člověk dokázal ověřit informace.
Nicméně role žurnalistiky zůstává zásadní, protože třeba v mém případě víte, že každá fotografie, kterou vyfotím, a každý popis, který napíšu, prochází přísnou editací, a že ho publikuje renomované médium jako New York Times nebo Washington Post.
Co vás na válce ještě překvapilo?
Stále mě překvapuje, co si jsou lidé schopní navzájem dělat. Ta míra násilí, zla a traumatu, které jsem byla svědkem, mě stále šokuje, ať už jsem toho viděla jakkoli hodně.
A míváte stále strach?
Stále se velmi bojím. Vlastně si myslím, že čím starší jsem, tím více se bojím, protože mnohem více vnímám vlastní smrtelnost. Když jsem byla mladší, měla jsem pocit, že jsem neporazitelná, ale to rozhodně není pravda. Dvakrát mě unesli, vyhodili z auta na dálnici. Byla bych opravdu znepokojená, kdyby přišel den, kdy už bych se nebála.
Kdo vás unesl?
V dubnu roku 2004 jsem byla v Iráku, pracovala jsem pro New York Times a pokrývali jsme přípravy na bitvu o Fallúdžu, která se nachází asi 65 kilometrů západně od Bagdádu na řece Eufrat. Cestovali jsme tajnou cestou a unesla nás skupina povstalců napojená na Al-Káidu. Celý den proti nám drželi zbraň, což bylo děsivé. Nakonec jsme je dokázali přesvědčit, že nejsme součástí americké okupace.
A podruhé se stalo co?
K druhému únosu došlo v Libyi v roce 2011 a to bylo opravdu brutální. V zajetí jsem strávila týden společně se třemi kolegy z New York Times. Byli jsme uneseni z pozice na frontě ve vesnici Ajdábíja během lidového povstání. Byli jsme svázáni, s páskami na očích, bili nás, vyhrožovali nám popravou, osahávali nás, sexuálně zneužívali a byli jsme drženi týden ve vězení. Bylo to děsivé.
