Před 30 lety, v polovině dubna, zemřel významný čínský politik Chu Jao-pang, který podporoval studenty v jejich požadavcích na demokratizaci země. V jakém ohledu byla jeho smrt důležitá?
Dva roky předtím, než Chu Jao-pang zemřel, byl odstraněn ze své pozice generálního tajemníka komunistické strany, protože cítil velké sympatie se studenty, kteří volali po demokracii. Jeho smrt vyvolala všeobecnou zlost mezi lidmi a výsledkem bylo, že se začali shromažďovat na náměstí Nebeského klidu, aby za něj truchlili. To odstartovalo celou demonstraci.
Proč jste si ke shromáždění vybrali zrovna náměstí Nebeského klidu?
Tradičně bylo náměstí shromažďovacím místem komunistické strany, kde se slavila významná výročí. Navíc se tam v roce 1976 konala poslední veřejná demonstrace. Šlo o přirozený výběr. V té době bylo náměstí široce otevřené, nebyly kolem bezpečnostní hlídky jako nyní a lidé mohli přicházet ze všech stran. Jediným problémem bylo, že se nachází daleko od univerzitních kampusů. Některé školy posílaly autobusy, aby odvezly studenty zpátky do školy, ale ti odmítli, protože jim chůze nabízela možnost mluvit s lidmi, které po cestě potkali. Proto se protestu nezúčastnili jenom studenti, ale různé skupiny společnosti.
Přidal jste se k protestům hned ze začátku?
Ano, den po Chuově smrti jsme přinesli květiny k Památníku lidových hrdinů uprostřed náměstí. Byli jsme pravděpodobně první, kteří byli na místě. Další den se přidali další, které lákala možnost společně se potkat a mluvit svobodně. Hovořil jsem před stovkami lidí, kteří poslouchali a z jejich výrazů jsem cítil, že jsme spojení. Nemohl jsem uvěřit, že tolik lidí sdílelo jeden společný sen. Z počátku to bylo o Chuovi, ale rychle se protest rozšířil i na jiná témata.
Překvapilo vás, kolik lidí se k protestům přidalo?
Myslím, že pro všechny to bylo překvapení. Tím dalším byla poklidnost a spontánnost - proto demonstrace získala neuvěřitelně silnou podporu veřejnosti, a to i mezi vládními činiteli. Než bylo v květnu vyhlášeno stanné právo, byli mezi demonstranty lidé z různých kruhů, nejen studenti, politici, soudci, buddhističtí mniši nebo křesťanští duchovní. Bylo to neuvěřitelné a plné naděje.
Průběh demonstrací na Náměstí Nebeského klidu v roce 1989
- 15. dubna: Smrt bývalého generálního tajemníka komunistické strany Chu Jao-panga.
- 16. dubna: Studenti se začínají scházet na Náměstí Nebeského klidu
- 22. dubna: před budovou, kde se konal pohřeb Chua, se sešly desítky tisíc. lidí. Demonstranti podali své požadavky vládě, ta je odmítla.
- 26. dubna: Vyšel článek s projevem vůdce Číny Teng Siao-pchinga, ve kterém prohlásil, že bude proti demonstrantům použito násilí.
- 13. května: Studenti začali držet protestní hladovku.
- 20. května: Vyhlášeno stanné právo, tanky se přiblížily k Pekingu.
- 3. června: Tanky a vojsko vyrazily proti demonstrantům.
- 4. června: Demonstrace byla násilně rozprášena.
V jaké chvíli jste si uvědomil, že demonstrace neskončí úspěchem?
Ve skutečnosti velmi brzy, ještě v dubnu. Velice brzy jsem si uvědomil, že existuje hranice toho, co můžeme dokázat. Státní pohřeb Chua se odehrál na náměstí ve Velkém sálu lidu a přibližně sto tisíc studentů se shromáždilo před budovou, aby za něj truchlilo a protestovalo za nespravedlivý způsob, jak s ním bylo zacházeno. V tu dobu Teng Siao-pching (faktický vůdce Číny, pozn. red.) prohlásil, že nebudou váhat se zabíjením. Uvědomil jsem si, že čelíme neracionálnímu nepříteli, proto jsme se rozhodli naši organizaci rozpustit a přestat. Studenti to ale nepřijali a následující den opět přišli. Necítili se zastrašení jeho projevem, naopak přišlo víc lidí, kteří chtěli studenty podpořit.
Pamatujete si jasně, co se dělo, když přijely tanky?
Velmi jasně. Staral jsem se o rozhlas na náměstí, byli jsme v centru toho všeho a dostávali nejnovější informace. Někteří lidé říkali, že tanky přijely na okraj Pekingu a lidé se jim snažili zabránit ve vjezdu do města tím, že si lehali na silnice. Tyto zprávy jsme měli už 19. května. V té době to bylo úspěšné, protože tanky do města nedojely.
V noc masakru jsem viděl tanky velmi rychle uhánět ulicí směrem k náměstí. Druhý den ráno jsem byl mezi poslední skupinkou lidí, kteří náměstí opustili. Jen tři metry za námi stál tank. O pár let později, když mě pustili z vězení, jsem se dozvěděl, že studenty utíkající z náměstí do kampusu doháněly tanky a přejížděly je. Jeden z mých nejlepších kamarádů přišel o obě nohy, když se snažil zachránit studentku, kterou zasáhl jedovatý plyn. To se stalo ráno, za denního světla. Taková brutalita je těžko představitelná.
Kdo je Čou Feng-suo
Čou Feng-suo byl jedním ze studentských vůdců demonstrací na Náměstí Nebeského klidu v Pekingu v roce 1989. Bylo mu dvaadvacet let. Poté, co na náměstí vypukl masakr, stal se Čou pátým nejhledanějším studentem hledaným kvůli pořádání demonstrací. Policii ho nahlásila jeho vlastní sestra, strávil rok ve vězení s nejvyšší ostrahou a další tři v převýchovném pracovním táboře.
V roce 1995 se přestěhoval do Spojených států, kde vystudoval na Chicagské univerzitě, nyní pracuje jako investiční analytik. Spoluzaložil organizaci Humanitarian China podporující rodiny obětí masakru a politických vězňů.
V Praze v dubnu slavnostně odkryl bustu čínského držitele Nobelovy ceny míru, spisovatele a lidskoprávního aktivisty Liou Siao-poa, který hrál v demonstracích na Náměstí Nebeského klidu významnou roli. Liou zemřel na rakovinu ani ne měsíc poté, co byl předčasně propuštěn z 11letého vězení.
Nejhledanější studenti
Existují rozdílné odhady počtu lidí, kteří byli při masakru zabiti. Jaký je ten váš jako svědka tehdejších událostí?
To se pravděpodobně nikdy nedozvíme, už je to dlouhá doba. Abychom věděli, co přesně se stalo, a našli spravedlnost, je pro nás každodenní bitva. Rok co rok slyšíme nová jména obětí. Snažil jsem se vytvořit seznam zabitých a nejmladším obětem, třeba chlapci jménem Lu Pcheng, bylo pouze devět let.
Vy osobně jste kvůli demonstracím nakonec skončil ve vězení…
Ano, deset dní po masakru vydala vláda seznam jednadvaceti nejhledanějších studentů, kteří mají být zodpovědní za protesty. Já byl číslo pět a byl jsem na sebe vlastně hrdý, říkal jsem si, že jsem musel udělat něco správně, když jsem byl identifikován jako jeden z vůdců. Sám jsem si tak nepřipadal, jednal jsem z občanské a studentské povinnosti, nejednal jsem z žádného pověření.
Dokážete si představit podobnou demonstraci v současné Číně?
Bylo by to velmi složité. Čínská vláda za posledních 30 let upevnila svou kontrolu nad lidmi, hlavně za pomoci nových technologií, takže každý je pod permanentní kontrolou. Kde jste, co děláte, co vyhledáváte - to všechno je zdokumentované a zpětně dohledatelné. Kvůli tomu je veřejné setkávání téměř nemožné. Proto byl poslední větší protest před sedmi lety, v roce 2012.
Historie je na naší straně
Čínští školáci a studenti se o událostech na náměstí Nebeského klidu neučí. Podařilo se účinně vládě odstranit vzpomínku na události z národní paměti?
Ano. A nejen to, jejich osobní odpovědnost je pryč. Mladí znají jen naučené fráze, mluví, ale každé slovo, které řeknou, zní jak od robota. Tenhle problém vidím jako svou osobní výzvu. Snažím se spojit s mladými Číňany, abych se ujistil, že o událostech vědí.
Když s nimi mluvíte, jaký naučený argument často opakují?
Hodně záleží na kontextu - v USA jsem potkal studenty, kteří byli dobře informovaní, ale bylo poznat, že je něco špatně. Nejzřetelnější bylo jejich zmatení, které se týkalo země a komunistické strany, která zasadila lež do jejich hlav, že strana je to stejné jako země a že jsou následníci oné moci. Ale oni nemají žádné výsadní právo, které by je stavělo nad ostatní Číňany.
Co je v současnosti největší překážkou pro nastolení demokracie v Číně?
Z mého pohledu se Čína zdemokratizuje bez ohledu na všechno ostatní, i pokud se prezident Si Ťin-pching prohlásí za císaře. Historie stojí na naší straně, na straně svobody a demokracie. Požadavky, po kterých jsme volali před 30 lety, jsou stále důležité - většina lidí nemá možnost mluvit svobodně a to je první překážka demokracie, kterou musíme překonat. Stále hledáme způsoby, jak to změnit.
