Hrodno/Minsk (Od našeho zpravodaje) - "Bělorusko žije, Bělorusko žije!" křičí skupinka mladých lidí držících se za ruce a obíhajících ohniště s dohořívajícími poleny.
Mladík v čele mává bílou vlajkou s červeným pruhem uprostřed, která bývala státním symbolem nezávislého Běloruska, než ji úřadující prezident Alexandr Lukašenko nechal krátce po svém příchodu k moci v polovině 90.let nahradit "neškodným" červeno-zeleným praporem.
Z pohledu úřadů se rozjařená mládež na louce kousek za Hrodnem na západě Běloruska právě dopouští protistátní činnosti a mohla by být trestně stíhána.
Už je ale po půlnoci a skupinka policistů, která celé odpoledne postávala opodál a natáčela si zdejší srocení na videokameru, dávno vyklidila pole. Až do rozbřesku je louka svobodnou zónou.
Folklórem proti režimu
Letní lidové slavnosti Kupalje, jejichž kořeny mají sahat hluboko do pohanských časů, jsou pro svobodně smýšlející Bělorusy jednou z mála příležitostí, jak se veřejně přihlásit k národním tradicím, které současný režim buď zcela ignoruje, nebo dokonce aktivně potlačuje.
Letos se na Kupalje vedle zpěvu běloruských písní, lidových tanců a pletení věnců také vzpomínalo na Zmicera Daškeviče, který byl loni v září v neveřejném procesu odsouzen k jednomu a půl roku vězení za "organizování aktivit nezaregistrované organizace".
Malady Front, jehož byl 25letý Daškevič do svého uvěznění vůdcem, měl mezi několika desítkami účastníků hrodenských slavností mnoho sympatizantů. Mezi téměř deseti milióny Bělorusů jde ale o pouhou kapku v moři.
A podle všeho jde o moře apatie a strachu, které jen tak něco nerozbouří. A tak se kapitán Lukašenko dál pevně drží kormidla a neomylně sleduje sovětský kurz, který své zemi vytyčil.
ČTĚTE VÍCE: Lukašenko slavil. Jako za časů SSSR
Čekání, bezmoc, nezájem
Za dva týdny tomu bude rovných třináct let, co se ujal funkce hlavy státu, a jelikož se mu vedle jiných věcí podařilo z ústavy odstranit klauzuli o maximálním počtu dvou funkčních období pro každého prezidenta, zdá se, že konec jeho vlády je v nedohlednu.
"Čekáme už jen na korunovaci," říká v žertu mladá Běloruska, která se představila jako Ludmila. Spolu se svou kamarádkou vysedává na lavičce na nábřeží v hlavním městě Minsku a upíjí pivo z lahve.
I když by si prý přála změnu, nevěří, že k ní dojde: "Bělorusové jsou trpělivý národ. Řekla bych, že až příliš. Čekají a čekají, ale to dřív přijde konec světa než ta příslovečná poslední kapka."
Reakce jejích vrstevníků postávajících v hloučku u fontány v nedalekém parku se nesou v podobném duchu: "Mě politika nezajímá, mám práci v Moskvě, tak proč bych se staral?" říká jeden z mladíků a druhý si přisazuje: "A jaká politika vlastně? Vždyť u nás je jenom jeden politik, tak o čem vůbec mluvit?"
Rebelové z GULAGu
Přesto se najdou lidé, kteří proti režimu aktivně vystupují a nenechají se ničím odradit. Jejich odpor má nejrůznější formy.
Opoziční lídr Aljaksandar Milinkievič, který se loni s Lukašenkem utkal v prezidentských volbách, objíždí zemi a setkává se s lidmi, aby jim dodal odvahy k občanské angažovanosti.
Zakladatel a bývalý vůdce organizace Malady Front Pavel Sevjarynec se bezprostředně po propuštění z vězení vrhl do organizování nové politické strany křesťanského zaměření, která bude mimo jiné usilovat o zrušení platných nařízení, podle nichž se v Bělorusku lidé smějí modlit jen v kostele nebo na hřbitově.
Jeden z nejmladších trestně stíhaných mladofrontovců, šestnáctiletý Ivan Šyla z města Salihorsk jižně od Minsku, dál stříká sprejem po ulicích nápisy "Svobodu Daškevičovi" a siluetu rytíře s mečem na vzepjatém koni (stejný symbol jako bíločervená vlajka).
A skupina nezávislých běloruských filmařů shání prostředky na natočení dokumentu GULAG - Gosudarstvo Upravljajemoje Lukašenkom Alexandrom Grigorijevičom (Stát řízený L.A.G.).
Jisté je, že s podporou běloruského státního fondu na rozvoj kinematografie počítat nemohou.
