Tunis - Dvě silné ženy, dvě odlišné strany tuniské porevoluční mince. Novinářka Ámina nosí květinu ve vlasech, učitelka Džauhara každé ráno obléká hidžáb.
Právě v jejich zemi v prosinci 2010 odstartovala revoluční vlna, která se pak prohnala zeměmi severní Afriky a Blízkého východu - tzv. arabské jaro.
Revoluci v Tunisku si přály obě ženy. Jejich pohled na demokratickou budoucnost obrozeného národa se ale do velké míry liší. Rozdíly mezi nimi ukazují i na dva tábory, které se díky revolučním událostem dostaly ke slovu.
"Zjistili jsme, že věci jsou komplikovanější. Že jsou tu ‘islamisté‘, které musíte respektovat, protože i oni mají právo snít o své zemi," shrnula porevoluční "schizofrenii" v Tunisku západně naladěná aktivistka Ámina. "Já sním o zemi, která bude vypadat víc jako Švédsko nebo Francie. Oni sní o zemi, která bude vypadat spíš jako jejich představa o Turecku."
Zatímco Ámina doufala, že se Tunisko inspiruje evropskými demokraciemi, věřící muslimka Džauhara podle svých slov odmítá "západní diktát". Pro svou zemi by si přála takové demokratické zřízení, které by více odráželo historii tuniského národa.
"Když si pomyslíte, že abych byla pokroková, tak musím vypadat jako Zápaďan, jíst jako Zápaďan, myslet jako Zápaďan, mít stejnou chuť… Zraňuje to nejenom naši identitu, ale lidskou identitu jako takovou," vysvětluje svůj pohled Džauhara.
Žena, která sama sebe označuje za feministku, se coby členka porevolučně zvoleného ústavodárného shromáždění podílela mimo jiné na vytváření nové ústavy Tuniska. Ta je ceněná za své demokratické prvky, svobodu vyznání i práva žen.
Život, sny i tvrdou práci obou hlavních hrdinek Áminy a Džauhary, které se zapojily do porevoluční proměny své země, přibližuje dokument Čtvero revolučních období (A Revolution in Four Seasons), který se v Česku představí v rámci festivalu dokumentů o lidských právech Jeden svět.
Revoluční zima
Spouštěčem masových demonstrací v Tunisku, které nakonec v lednu 2011 svrhly - po téměř čtvrtstoletí vlády - autoritářského prezidenta Zína Abidína bin Alího, byl zoufalý čin jednoho člověka. Protestní sebeupálení 26letého pouličního prodejce Muhammada Buazízího, kterému tuniská policie zkonfiskovala vozík s ovocem a zeleninou.
Následné masové protesty, které usilovaly o svržení starých autoritářských struktur a nastolení demokratičtějších systémů, se obratem přelily do dalších států.
Právě rodící se tuniská demokracie je však v kontextu ostatních zemí, které zasáhla revoluce, označována za ojedinělý úspěch.
Dokument americké producentky a režisérky Jessie Deeterové na samotnou několikatýdenní revoluci jen nahlédne a podrobně sleduje až následující roky. Ukazuje čtyři kritická období proměn tuniského státu: Léto naděje 2011, Podzim práce 2012, Zimu zoufalství 2013 a Jaro demokracie 2014.
V této době se hroutil starý režim, bylo zvoleno ústavodárné shromáždění vedené umírněnou islámskou stranou An-Nahda (neboli Strana obnovy, do které vstoupila i Džauhara), vznikla nová ústava a volilo se v prvních otevřených a plnohodnotných volbách.
Během těchto čtyř let ale také došlo k několika vraždám vysoce postavených členů sekulární opozice, k novým demonstracím, policejnímu násilí, odstoupení dočasně zvolené vlády a zejména k obavám, že Tunisané ztratili svou šanci. Že se země rozděluje a revoluce zvrhává.
Křehký politický proces navíc už od začátku ohrožovali islámští extremisté. "Bylo to velmi frustrující - být chycen mezi (…) džihádisty s jejich násilnostmi a sekulárními stranami, které vinily Stranu obnovy ze všeho, co tito extremisté udělali," připouští zpětně Džauhara.
Někteří lidé v kritických okamžicích i samotné revoluce litovali. "Je mým přáním, aby se Tunisko vrátilo k tomu, jak jsme žili dříve," říká v dokumentu v roce 2013, tedy během "zimy zoufalství", nejmenovaná Tunisanka.
Euforie i zoufalství, práce i dítě
Ámina a Džauhara sice nahlížejí na budoucnost Tuniska jinak, obě ale sní o demokracii.
I jejich životy ve sledovaných letech vykazují několik zásadních podobností. Obě se angažovaly, vdaly a porodily dítě - dceru. Obě zažily okamžiky euforie i zoufalství a snažily se skloubit rodinu s prací a vlastní odpovědností vůči revoluci.
Západní svět dává Tunisko za příklad - čtveřice občanských a profesních organizací v Tunisku v roce 2015 dokonce obdržela Nobelovu cenu míru. Obě ženy ale připouští, že ne vše se vyvíjí podle jejich představ.
V historicky druhých svobodných parlamentních volbách v roce 2014 zvítězila sekulární partaj Hlas Tuniska (Nidáa Túnis) a umírněnou islámskou Stranu obnovy odsunula na druhé místo. Prezidentem země se pak stal tehdy 88letý Káid Sibsí - politický veterán spjatý s bývalým totalitním režimem svrženého diktátora Zína Abidína bin Alího.
"Ideál není možný, když je tato země v takovémto stavu… Byli jsme idioti. Pěstovali jsme si naději… Je to nový model. Tuniský model," zakončuje nakonec ne zcela optimisticky Ámina.
A Revolution in Four Seasons (Čtvero revolučních období). Režie: Jessie Deeterövá. Když v roce 2011 po vlně demonstrací padl v Tunisku autoritářský režim, lidé si poprvé mohli svobodně zvolit své politické představitele. Film zachycuje životy dvou vlivných žen, které po revoluci aktivně bojují za demokratické uspořádání své země, svobodu slova a vymýcení korupce, i když s odlišným pohledem na pozici náboženství ve společnosti. Novinářka Ámina bin Džumʼa vzhlíží k "západní" demokracii a sekularismu, Džauhara at-Tís jako zastupitelka v ústavodárném shromáždění za umírněně islamistickou Stranu obnovy usiluje o demokracii postavenou na principech islámu. Obě ženy hledají cestu, jak skloubit své osobní a veřejné životy, zatímco prožívají zklamání z porevolučního vývoje v zemi.
