O neekonečném sčítání vězňů za každého počasí vypráví Magdalena Horetz
„To byla Osvětim-Birkenau, totiž to byl ženský tábor. Tam se nepracovalo, ale hodiny jsme stály, od rána do večera, a stále nás počítali, do nekonečna. Záchody tam vůbec nebyly, byly pouze takzvané latríny, kde nás pustili za doprovodu esesáka. A v noci, když jsme spaly, tam se nemohlo jít na záchod. Tak tam byl kýbl a ty potřeby se dělaly do toho. Vždycky jsme se bály, abychom nebyly poslední, protože ta musela s tím kýblem jít a vylít to na určité místo. Za tím apelplatzem byly dráty nabité elektřinou, ale tam byli muži, za tím apelplatzem, bez šatstva. Ale to byly kostry, to už nebyla těla. Každým dnem tam jezdil nějaký žebřiňák a házeli ty mrtvé do toho žebřiňáku a to znělo, jako když dřevo hodí tam, protože to byly kosti vlastně. Kam je vezli, nevím. Jedna žena šla a chytla se toho drátu a byl konec jejího utrpení, protože elektřina ji zabila.“