Jiří Kropáček,
Štěpán Plaček,
POST BELLUM
Aktualizováno 30. 12. 2015 13:20
Selekce, nedostatek jídla, vyčerpávající práce, blízkost smrti. Zde jsou výpovědi těch, kteří deportaci do tábora smrti přežili. Jejich vzpomínky zaznamenal projekt Paměť národa.
O neekonečném sčítání vězňů za každého počasí vypráví Magdalena Horetz
„To byla Osvětim-Birkenau, totiž to byl ženský tábor. Tam se nepracovalo, ale hodiny jsme stály, od rána do večera, a stále nás počítali, do nekonečna. Záchody tam vůbec nebyly, byly pouze takzvané latríny, kde nás pustili za doprovodu esesáka. A v noci, když jsme spaly, tam se nemohlo jít na záchod. Tak tam byl kýbl a ty potřeby se dělaly do toho. Vždycky jsme se bály, abychom nebyly poslední, protože ta musela s tím kýblem jít a vylít to na určité místo. Za tím apelplatzem byly dráty nabité elektřinou, ale tam byli muži, za tím apelplatzem, bez šatstva. Ale to byly kostry, to už nebyla těla. Každým dnem tam jezdil nějaký žebřiňák a házeli ty mrtvé do toho žebřiňáku a to znělo, jako když dřevo hodí tam, protože to byly kosti vlastně. Kam je vezli, nevím. Jedna žena šla a chytla se toho drátu a byl konec jejího utrpení, protože elektřina ji zabila.“
Magdalena Horetzká (1922)
Narozena roku 1922 do židovské rodiny v obci Šurany na Slovensku; od roku 1939 rasové perzekuce; v roce 1942 podstoupila unikátní transplantaci mozkové hypofýzy; v roce 1944 byla i s rodinou umístěna do ghetta v Šuranech; v červnu 1944 přesunuta do internačního tábora v Komárně; poté rodina putovala do Osvětimi-Birkenau, po několika dalších deportacích se osvobození dočkala v táboře Ober-Altstadt - Horní Staré Město nedaleko Trutnova.