Přežili Osvětim a vyprávějí, čím prošli. Poslechněte si je

Jiří Kropáček Štěpán Plaček Jiří Kropáček, Štěpán Plaček, POST BELLUM
Aktualizováno 30. 12. 2015 13:20
Selekce, nedostatek jídla, vyčerpávající práce, blízkost smrti. Zde jsou výpovědi těch, kteří deportaci do tábora smrti přežili. Jejich vzpomínky zaznamenal projekt Paměť národa.

O nesmyslné práci do vyčerpání vypráví Luděk Eliáš
„Ráno to začalo apelem. To znamená, že všichni museli vyjít anebo byli vyneseni na prostranství mezi těmi jednotlivými baráky, mezi těmi bloky, tomu se říkalo apelplatz. A tam jsme byli sčítáni. A muselo to souhlasit. Když to nesouhlasilo z jakýchkoli důvodů, někdo umřel, prostě z jakýchkoli důvodů, tak se tam stálo tak dlouho, dokud to nesouhlasilo. Bez ohledu na to, jestli mrzlo, jestli lilo a tak dál, to je nezajímalo, počet musel souhlasit. Když souhlasil, tak jsme byli opět vráceni do těch baráků a došlo na snídani, což byla taková tmavá tekutina, která se nosila v sudech. Nikdy člověk nevěděl, jestli je to něco jako melta nebo jestli je to bylinkový čaj, ale byla to tekutina, byla hořká a k tomu nebylo nic. A potom se šlo do práce. Ta práce se tam vymýšlela. Kromě práce, která byla nezbytná pro chod toho tábora, to znamená dělání, štětování cest, vyvážení, pucování latrín a opravování baráků, se práce vymýšlela třeba tím způsobem, že se přivezlo na tu Lagerstrasse, na tu táborovou cestu ústřední se přivezl vůz kamenů, dost těžkých, a dostali jsme povel přenášet je z té hromady na jinou hromadu a potom zase zpátky. Protože ta práce neměla smysl něco vytvořit. Ta práce měla jediný smysl: ubít ty lidi, kteří ji vykonávali. K tomu také sloužily naprosto nedostatečné porce jídla, protože v poledne byla polední přestávka, tak jsme každý dostali nějakou misku, ešus nebo něco nějaké polévky, většinou plaval tam tuřín, nějaké kroupy nebo něco takového, někdy byla řidší, někdy hustší – a to bylo všechno. Až do večera odpoledne byla opět práce a večer jsme dostali každý dvacet nebo pětadvacet deka chleba, čtvrtku nebo pětinu takového bochníčku, k tomu lžíci marmelády nebo trochu margarínu a to byla celodenní strava. Asi osm set kalorií. Němci to měli velmi dobře propočítáno. Jejich cílem bylo, aby během několika měsíců, asi tří až čtyř, se z toho vězně stala taková troska kostí potažená masem, mělo to zvláštní název, těmhle lidem se říkalo Muselmanni. A tihle lidé potom umírali prakticky vysílením, ale i nemocemi, poněvadž ztratili jakoukoli imunitu, během několika dnů nebo týdnů.“

Luděk Eliáš (1923)
Narodil se 29. 7. 1923 ve Slaném; ze studia na gymnáziu vyhozen pro židovský původ; od r. 1942 v Terezíně; v roce 1944 v Osvětimi, poté ve Schwarzheide u Drážďan; absolvoval pochod smrti; propuštěn u Litoměřic; ošetřen Červeným křížem v Terezíně.