O ubíjení lidí na pokraji sil vypráví Jiří Richter
„Uměl jsem hrát na housle, kytaru, mandolínu, všechny strunný nástroje. Jednou mě pozvali, abych šel nahoru na komando hrát na kytaru. Šel jsem v domnění, že tam něco slaví, či co. Pučili mi kytaru a já jsem hrál k exekucím. Tam mlátili lidi a já k tomu musel hrát. Jednou jsme v Osvětimi hráli fotbal. Naši kluci, já osobně ne, a Němci. Nemohli jsme to vyhrát, i kdybychom na to měli. To bylo dohodnutý. Víte, jak by to dopadlo. I mezi takovejma lidma se našly mrchy, který byly za kus chleba ochotný zradit. Měli jsme tam jednoho Vídeňáka a dozvěděli jsme se, že chodí žalovat. Třeba že si někdo někde tajně ubalil cigaretu. Tak jsme ho seřezali a hodili do drátů. Jak říkám, zavraždili milion a půl dětí. Zabíjeli tak, že jim dali dvacet kubíků vzduchu. To stačí na vytvoření embolie. Nerad o tom mluvím. Jednou mě asi ještě se třemi lidmi – nevím proč – odvezli v koncentráku do místnosti, kde nám promítali pokus na zvířatech s Cyklonem B. Byla tam nějaká srnka, liška, pak něco většího – prase, zřejmě kvůli váze. To se nedá zapomenout. Nedá. A ani se to nedá něčím nahradit. Nejde to z mozku. Jednou tam Poláci, to byla taková elita (většinou vrahové), strčili kluka do kotle s polívkou a uvařili ho. Pak nám to dali sežrat.“