Jako novinář pokrýváte jedno z nejbouřlivějších období v dějinách Spojených států. Jak moc jste v těchto dnech zaneprázdněn? Máte čas spát?
Je legrační, že to říkáte, protože jsem se doslova před pár hodinami vrátil z letiště (rozhovor vznikl v pondělí odpoledne našeho času - pozn. red.). Byl jsem v Butleru v Pensylvánii, kde došlo k pokusu o atentát na republikánského kandidáta Donalda Trumpa. Další den jsem letěl do Chicaga a následně jel do Milwaukee na sjezd republikánů.
Odtamtud jsem letěl do Grand Rapids v Michiganu na první shromáždění Trumpa a jeho zvoleného kandidáta na viceprezidenta J. D. Vance. A až pak jsem naskočil do letadla a vrátil se do Washingtonu. Jenže když jsem přistál, zjistil jsem, že Biden odstupuje. Říkal jsem si: "To si snad děláte srandu."
A dnes máte volno?
Jeden den, abych se zkusil trochu vzpamatovat, vypral si a nabil veškeré svoje zařízení, bez kterého nemohu fungovat. Je to opravdu bláznovství.
Republican presidential candidate former President Donald Trump raises his fist as he is rushed off stage after an assassination attempt during a campaign rally in Butler, Pa. @apnews pic.twitter.com/VoAYqRC4QV
— Evan Vucci (@evanvucci) July 14, 2024
Liší se něčím letošní prezidentská kampaň od toho, na co jste ve své profesi zvyklý?
Zaměřuji se hlavně na události kolem dění v Bílém domě. Týdně absolvuju spoustu cest a jednodenních výletů sem a tam mezi jednotlivými státy. Ale jak začíná období kampaně, je to mnohem intenzivnější.
Řekl bych ale, že se situace vyhrotila až po atentátu. Všechno je tak nějak ve zmatku. Vlastně nevíme, co se bude dít. Třeba jak bude vypadat rozvrh pravděpodobné nové demokratické kandidátky Kamaly Harrisové nebo zda Trump začne pořádat více veřejných mítinků, aby ji porazil. Dovedu si ale představit, že se situace odteď až do listopadu nezklidní.
Před více než týdnem jste pořídil zřejmě nejznámější fotografii letošních voleb, když jste zachytil Donalda Trumpa krátce po pokusu o atentát. Co se vám v ten moment odehrálo v hlavě?
Okamžitě jsem zareagoval. Jakmile jsem uslyšel praskání nad levým ramenem, hned jsem věděl, že je to střelba a že půjde o opravdu důležitý příběh. Byl jsem ve střehu, snažil se zachytit všechno a nic nepropásnout. Vše se odehrálo tak rychle, že jsem si pořád jen opakoval, ať mám správné světlo a dobrou kompozici fotky, ať se dívám, co se děje kolem, a nefotím příliš rychle. V takový moment je důležité nemít tunelové vidění a vnímat, co se děje kolem a ne jen před vámi. Strach o vlastní život jsem vypustil.
To jde? Jak jste dokázal zachovat chladnou hlavu?
Mám už opravdu spoustu zkušeností z terénu, zažil jsem války, jsem zvyklý být v bezprostředním nebezpečí a nepanikařit. Byl jsem asi u desítek přestřelek. V době, kdy jsem začínal, tedy před dvaceti lety, bych to určitě nezvládl stejně.
Víte, všem vždy říkám, že prokletím fotoreportéra je, že nikdy nedostane druhou šanci. Věděl jsem, že mám málo času a že musím být u toho, jak se píše historie. Jakmile ten okamžik pomine, je navždy pryč. Není to tak, že bych o něm mohl psát později. Musím být na místě, když se to děje.
Takže jste v tom momentě nepřemýšlel nad střelcem…
Vůbec. Vzpomínám si, že jsem měl vše okolo rozmazané a lidé křičeli, že tam je druhý střelec, jakmile slyšeli, že tajná služba opětovala palbu. Takže velký chaos.
V časopise Time, kterému jste dal rozhovor, jsem si všimla, že vás teď lidé nazývají fotografem, který vyfotil "ten slavný Trumpův snímek". Líbí se vám to, nebo máte pocit, že to zastiňuje některé vaše další brilantní snímky?
Je mi to úplně jedno. Mým jediným cílem je odvést co nejlepší práci. Pracuji pro Associated Press, kde máme dlouhou a významnou historii fotožurnalistiky s opravdu vysokými standardy. Pokud nejste dobrý fotograf, tak tam prostě dělat nebudete. A víc než na cokoliv jiného jsem byl prostě hrdý na to, že když na mě přišla řada, abych držel ten standard, dokázal jsem to. Těší mě, že dokážu podat výkon za obtížných okolností a odvést slušnou práci. Nikdy jsem neslevil z vysokých nároků, které na sebe mám.
Takže když se nějaká fotka stane virální a lidé vám vzdávají hold na sociálních sítích, jako se to děje zrovna teď, čtete a vidíte to?
Nejsem na to hrdý. Je to legrační, asi by si někteří kolegové poklepali na čelo, ale já si vlastně ani nemyslím, že to je až tak dobrá fotka. Ve skutečnosti jsem opravdu hrdý na to, jak jsme všichni fotografové na místě reagovali, že jsme zachovali chladnou hlavu a byli u jednoho z nejdůležitějších okamžiků americké historie.
Jste velmi skromný.
Já pouze věřím, že pokud si jako novináři nedokážeme zachovat pokoru, ovlivňuje to naši práci. Vždycky jsem si myslel, že když novinář dělá svou práci s úmyslem stát se slavným nebo populárním, je ve špatném oboru. To, co děláme, je o něčem jiném. Je to o pozorování, naslouchání lidem a snaze zprostředkovat daný moment co nejsvědomitěji zbytku populace. Je to služba, ať už s tím souhlasíte, nebo ne.
V roce 2021 jste se svým týmem vyhrál Pulitzerovu cenu za mimořádné zpravodajství a reportáže z protestů po úmrtí černocha Georga Floyda, který zemřel po zatýkání bělošským policistou. Na tohle ocenění hrdý jste?
Pulitzerova cena je jiná. Byla to neskutečná pocta, protože jsem ji vyhrál se všemi svými přáteli, a jeli jsme si ji všichni spolu převzít na Kolumbijskou univerzitu. Ale i tak bych řekl, že nikdo z nás tuhle práci nedělá proto, aby vyhrával ceny.
Jak se vaše práce za těch dvacet let u Associated Press změnila? V USA je poněkud neobvyklé, aby fotograf celou kariéru působil u jednoho média. Vsadím se, že většina vašich kolegů pracuje kvůli vysoké konkurenci na volné noze.
Je to tak. O to větší je to čest, že mi kolegové tak důvěřují. Vlastně jsem rád, že dokážu srovnat, jak na tom jsem teď se samotnými začátky na té jedné a samé pracovní pozici. Rozhodně mám pocit, že se mi ta práce dělá lépe. Zůstává stejná, jen je jí více a s tím se pojí i větší odpovědnost. Je to vlastně jen o tom, že tomu s přibývajícími léty více rozumíte. A právě v případech, jako může být pokus o atentát, se dokážete zastavit a situaci zhodnotit. Až pak vznikají takové snímky.
Co byste sobě poradil jako začínajícímu fotografovi?
Jsem rád, že se na to ptáte. S mladými fotografy pracuji neustále a vždy jim říkám o důslednosti a vytrvalosti. Často se stává, že na fotografické škole jste mezi geniální fotografy, kteří si začnou docela rychle vydělávat díky svému přirozenému talentu. To bývá demotivující, alespoň pro mě bylo. Ale v našem oboru je nám to k ničemu.
Ve fotožurnalistice se prosadí jen ti, kteří budou pracovat tak tvrdě, jak jen to půjde. Studentům a studentkám se tak snažím říkat, že je to konkurenční obor, do kterého se musí dostat. A pokud do toho nedáte všechno, tak to nikam nedotáhnete. A to je prostě fakt. Pokud máte odvahu a odhodlání, dokážete vše. A já jsem toho důkaz, v mládí jsem neměl žádný plán B.
Chtěl jste být vždy fotografem?
Ano, už od střední školy, ale původně jsem se chtěl věnovat reklamě a módní fotografii. V prvním roce na vysoké škole jsem ji i studoval. Pak ke mně do školy přišel fotograf z deníku Washington Post Michael Williamson a měl přednášku. A byl tak dobrý, až jsem změnil obor. Řekl jsem si, že chci být fotožurnalistou. Je to legrační, protože se s ním občas vídám a vždycky se na sebe smějeme.
