Pětačtyřicetiletá Zelenská otevřeně přiznává, že až invaze ji naučila jednat jako první dáma. "Můj muž se stará o to, co se děje na frontách, abychom přežili jako národ. Já zase řeším přežití v tom širším slova smyslu," říká.
Manželka prezidenta Volodymyra Zelenského se od začátku války věnuje tématu duševního zdraví a role žen ve společnosti. Připomíná, že mnohé z nich se staly oběťmi sexuálního násilí ze strany ruských okupantů. "Každá ukrajinská žena nyní svádí důležitý vnitřní boj o život," dodává.
Vaše rodina se stala symbolem ukrajinského odporu tváří v tvář ruské invazi. Spolu s manželem jste byli vrženi do rolí, které nikdo z vás nečekal. Jak moc vás to ovlivnilo?
Ruská agrese donutila všechny vystoupit ze svých běžných rolí a vžít se do těch neznámých. To samé, co naše rodina, cítí miliony mužů, kteří místo kanceláří odešli do zákopů. Rodiny, které se dříve scházely večer u večeře a plánovaly víkendy, jsou teď rozdělené, žijí v neznámých domech, městech a zemích. Tragédií války je zejména to, že devadesát procent našich lidí trpí úzkostnými poruchami a žije ve stavu neustálého stresu.
Když se nás někdo zeptá na otázku, "kde se vidíte za pět let?", nedokážeme na ni odpovědět. Nevíme totiž, co bude za pět hodin, dnů, natož let. Chceme však přežít. Nechceme, aby agresor získal uspokojení z toho, že nás uvidí mrtvé. Proto jsme na Ukrajině vytvořili celoukrajinský program duševního zdraví. Chceme, aby se lidem dostalo pomoci v těžkých chvílích a aby se nestyděli ji vyhledat.
Válka trvá déle než rok a půl. Jak se s ní učíte žít?
Nelíbí se mi spojení "žít s válkou", protože zní poněkud submisivně. Nemáme v úmyslu s válkou žít do konce života. Výraz "žít jí navzdory" je vhodnější. O to se právě snažíme.
Olena Zelenská
Povoláním scenáristka, původně ale vystudovala architekturu. Po boku svého manžela, prezidenta Ukrajiny Volodymyra Zelenského, se teď věnuje hlavně humanitární práci, má vlastní nadaci a pomáhá lidem vyrovnávat se s traumaty války.
S manželem se seznámili, když Zelenská studovala na Stavební fakultě Národní univerzity v Kryvém Rihu. Manželé jsou od roku 2003 a mají dvě děti: devatenáctiletou Oleksandru a desetiletého Kyrylu.
Olena Zelenská ráda sportuje, čte a je fanouškem kinematografie.
Vím, že tuhle otázku asi dostáváte často, ale jak to zvládáte vy osobně?
Snažím se analyzovat a pracovat s vlastními emocemi a pocity. Jak správně řekl herec, moderátor a aktivista v oblasti duševního zdraví Stephen Fry, hlavní je být k sobě upřímný. Ještě před válkou bylo na Ukrajině zabývání se svým mentálním zdravím považováno za nevhodné. Péče o vlastní psychickou pohodu byla hodnocená jako projev slabosti. Považovalo se za správné předstírat, že je vše v pořádku, bez ohledu na to, jaká je pravda.
To chceme změnit: naučit se, aby lidé transformovali válečná traumata ve svou sílu. A naše rodina na to má recept. Spočívá v tom pomáhat druhým a nebýt pasivní obětí. Když vidíte výsledky i malého činu, který někomu zlepší život, funguje to stejně účinně jako psychoterapeutické sezení. Většina našich lidí se tak věnuje dobrovolnictví, pomáhá nemocnicím a armádě.
Naučila vás válka něčemu?
Budu upřímná. Válka mě naučila jednat jako první dáma. Už dříve jsem říkala, že jsem si tuto roli nevybrala. Nikdo vás nenaučí, co dělat, aby vaše práce přinášela skutečný užitek. Nejde jen o to převzít "konvenční" povinnosti první dámy, jako je charita nebo kultura. Válka učí například žádat o zbraně, nejen o zdravotnické vybavení. Učí vás dělat věci, které vás možná zrovna nebaví, jako je vystupování na veřejnosti nebo řešení záležitostí, s nimiž jste nikdy neměli zkušenosti.
Například?
U mě to je třeba stavebnictví. Moje nadace v současnosti staví domy pro početné pěstounské rodiny, a já o tom donedávna nevěděla vůbec nic.
Je v pořádku nebýt v pořádku
Před několika dny jsem mluvila s předsedou ukrajinského parlamentu Ruslanem Štefančukem, kterého jsem se ptala, jestli se Ukrajina po dlouhých měsících bojů nezačíná cítit vyčerpaná. Nemáte pocit, že možná ztrácíte odhodlání a vůli, zvláště když nevíte, jak dlouho může válka trvat?
Všichni máme právo na jakékoli pocity. To je jeden ze základních cílů našeho programu duševního zdraví - sdělit lidem, že je v pořádku nebýt v pořádku. Jen je třeba si to přiznat. Ve válce je každý den pro všechny z nás emocionální horskou dráhou. Jsme lidé stejně jako vy a cítíme se stejně, jako by se cítili vaši čtenáři, kdyby každou hodinu slyšeli varování před nálety, jako například v Charkově nebo Chersonu. Nikomu bych to nepřála.
Že skoro každý den cítíme pocity smutku, zoufalství a strachu, ale neznamená, že nás paralyzují nebo že nás přimějí k tomu se vzdát. Emoce vnímám spíše jako užitečný nástroj k tomu jednat. Z psychologických pozorování napříč celou Ukrajinou navíc vyplývá další důležitý poznatek, že naše emoce jako například strach neurčují, kým jsme. Jsou to jen okamžiky. Sama se to teprve učím chápat.
Z našeho rozhovoru vyplývá, že se zaměřujete především na humanitární stránku války. Je to tak?
Můj muž se stará o to, co se děje na frontách, abychom přežili jako národ. Já zase řeším přežití v tom širším slova smyslu. Mým hlavním úkolem je skutečně humanitární pomoc, hlavně v oblasti medicíny a vzdělávání. Životy našich lidí byly rozvráceny, na některých místech se vrátily o několik let nazpět. My se je snažíme nějakým způsobem dostat na důstojnou úroveň.
Můžete být konkrétnější?
Jako reakci na tyto humanitární výzvy jsme založili nadaci Oleny Zelenské. V prvních dnech války jsme museli evakuovat nemocné děti na léčení, a to šlo jedině ve spolupráci s dalšími zeměmi, konkrétně s prvními dámami a jejich osobními kontakty.
Více než rok společně také nakupujeme generátory a další nezbytné věci pro osvobozená území. Mezi taktiky okupantů totiž patří nejen cíl zničit veškerou komunikaci, ale také nás nechat umrznout.
Ve městě Izjum v Charkovské oblasti také obnovujeme zcela zdevastovanou nemocnici. Okupanti z ní nenechali nic, ani zdi. A to v ní dříve byly moderní CT přístroje, operační sály a další cenné vybavení pro 150 tisíc místních. Vše se ztratilo, ukradli to. Zničit něco trvá chvíli, ale opravit to zabere spoustu sil. Na operační sály jsme sehnali peníze, a teď se konečně začínáme posouvat vpřed.
Vnitřní boj o život
Často hovoříte o výjimečné síle ukrajinských žen. Zaslouží si větší pozornost?
Většina toho, co drží naši společnost pohromadě, závisí na ženách. Náš odpor má vlastně ženskou tvář. Nedávno jsem o tom mluvila v OSN. Většinu naší populace tvoří ženy. Většina našich učitelů, zdravotníků, sociálních pracovníků jsou ženy. To ony učí, léčí a poskytují pomoc osamělým lidem.
Většinu obchodů a služeb vedou ženy. Jejich podniky často shořely spolu s městy, ve kterých se nacházely. Začínají teď znovu, daleko od domova, v cizích městech a zemích, včetně Česka. Odešly, aby zachránily své děti. To ale neznamená, že nejsou s námi. Jejich rodiny, jejich manželé, synové, rodiče jsou tady, takže všechno, co dělají, dělají pro nás, pro Ukrajinu.
Jakou daň si válka vybrala na ženách?
Ženy, které pobývaly na okupovaných územích, se často staly oběťmi sexuálního násilí ze strany Rusů. Generální prokuratura vyšetřuje více než dvě stě takových případů. Každý den někdo přijde o své blízké. A nemusí to být nutně na frontové linii - ruská raketa může zasáhnout dům kohokoliv. Zrovna nedávno taková střela zabila zaměstnance pošty v Charkově. Musím snad vysvětlovat, jaký zármutek prožívají jejich matky, manželky a dcery?
Vzpomeňte si na to, až ve svém městě uvidíte Ukrajinku spěchající do práce. S největší pravděpodobností je tato práce výrazně pod její kvalifikací a úrovní, na kterou je zvyklá. S největší pravděpodobností v tu chvíli myslí na někoho blízkého v první linii a prožívá trauma ze ztráty domova, odloučení od blízkých a nejistoty. Vy nic takového neuvidíte, protože naše ženy si nejsou zvyklé stěžovat. Taková je ale pravda. Každá ukrajinská žena nyní svádí důležitý vnitřní boj o život.
Ráda bych ale dodala, že naše ženy nejsou oběti a nechtějí jimi být. Jsou to bojovnice a obránkyně. Brání své rodiny a svou zemi všemi možnými způsoby.
Přemýšlela jste někdy o odchodu z Ukrajiny? Třeba kvůli dětem…
Nikdy.
Boj za svobodu
Také děti na Ukrajině prožily už téměř dva roky plné násilí, traumat a ztrát. Podle organizace UNICEF potřebuje nějakou formu humanitární pomoci přibližně 3,4 milionu ukrajinských dětí. Nemluvě o tom, že je spousta z nich oddělených od rodin v ruských táborech, kam je okupanti unesli. Bývalý ukrajinský komisař pro práva dětí Mykola Kuleba našemu deníku nedávno popsal několik příběhů dětí, jejichž identitu se Rusům podařilo zcela vymazat. Jak vás to ovlivňuje jako matku?
Zdá se mi, že nejde o to, jestli člověk má nebo nemá děti, jestli je matkou nebo otcem. Je to o empatii, o lidské schopnosti soucítit. Když slyšíte o holčičce, která přežila ve studených sklepích při ruském útoku a ostřelování Mariupolu, před očima jí zabili otce, vyhodili dům do povětří, pak ji zajali a odvezli do Ruska, a její prarodiče už měsíce pláčou, protože o ní nemají žádné zprávy… Nechtěla byste vy osobně udělat něco pro to, aby to dítě takovou hrůzu necítilo?
Samozřejmě.
A to by měla být reakce každého zodpovědného člověka. Chránit bezbranné. Navíc jde o opravdový příběh.
A jak to s dívkou dopadlo?
Podařilo se ji osvobodit a znovu se setkala se svými prarodiči. Byl to zázrak. Ale 19 tisíc dětí je prokazatelně stále v Rusku (Moskva tvrdí, že z Ukrajiny "zachránila" až 700 tisíc dětí, pozn. red.). A ze slov těch, které se vrátily, víme, že procházejí psychickým mučením. Říkají jim, že je nikdo nepotřebuje. Že se po nich nepátrá. To není o nic méně děsivé než držení v zajetí - možná ještě děsivější. Když malého člověka někdo záměrně demoralizuje a snaží se vymazat jeho osobnost, jak jste správně podotkla.
Vím, že Ukrajina potřebuje více zbraní, aby mohla bojovat proti Rusům. Jak můžeme dál pomoci těm, jejichž hlasy nejsou v médiích slyšet? Je ještě něco, co Ukrajina potřebuje a co může mezinárodní společenství udělat?
Myslím, že je potřeba trochu změnit otázku, abych vám na ni dokázala odpovědět. Tady nejde o to, "co chce a potřebuje Ukrajina". To vypadá, jako kdyby válka byla jen náš problém. Ptejme se radši, co potřebuje svět, my všichni, kteří chceme svobodnou společnost. Co potřebuje Česko, které je k nám geograficky tak blízko?
Potřebujete, aby agresor získal výhodu a narušil vaše hranice? Aby se cítil beztrestný a rozhodl se zopakovat například události z roku 1968? Já se ptám: co potřebuje Česko, aby se to už nikdy nestalo? Aby Ukrajina vyhrála. Můžeme jedině bojovat dál a klást odpor, jak jsme to dělali doteď. Nejde o chamtivost. Je to boj za svobodu.
