Ruský prezident Vladimir Putin po dvou letech války na Ukrajině opět vyhrožuje jadernými zbraněmi. Čím si to vysvětlujete?
Je to Putinův osobní vzkaz ruskému lidu, že je to tvrdý chlap a velký vůdce.
Ale ani lidé v Rusku přece nechtějí jadernou válku…
Samozřejmě že ne. Je to ale jediná věc, která dělá z Ruska velmoc. Rusko má ekonomiku o velikosti Nizozemska, počet obyvatel jako Indonésie a obrovskou masu země, což sice může být skvělé, ale ve skutečnosti se mu moc nedaří. Proto Kreml svým lidem připomíná, že má jadernou kartu, kterou může použít, když bude zle. Je to také způsob řízení eskalace. Putin vlastně říká, pozor, pokud budeme prohrávat, můžeme zmáčknout to pomyslné tlačítko.
Edward Lucas
- Přes 20 let pracoval jako reportér a komentátor v redakci týdeníku Economist.
- Expert na Rusko, ruskou zahraniční politiku a špionáž.
- Autor bestselleru Nová studená válka: Putinské Rusko a hrozba pro Západ.
- Komentuje mezinárodněpolitické události pro přední evropská média a televize.
- V roce 2024 se bude ucházet o místo v Dolní sněmovně jako kandidát Liberálních demokratů ve volebním okrsku v centru Londýna.
Četla jsem také, že to je způsob, kterým se Putin snaží před americkými prezidentskými volbami zneklidnit republikány, aby stáhli podporu Ukrajině.
Ano, jde o konkrétní cílené politické varování nejzranitelnějším částem protiputinovské a proukrajinské koalice. A to jsou republikáni v Kongresu. Tato otázka, zda opravdu chtějí riskovat jadernou válku kvůli svým evropským přátelům, je velmi silným kouskem psychologické války ze strany Kremlu.
Řekl jste, že kvůli kolísající podpoře Ukrajiny v USA se už na ně nemůžeme spoléhat. Bude tento problém přetrvávat, pokud republikánský kandidát Donald Trump v listopadu znovu vyhraje prezidentské volby?
Problém to je už teď. Rychle se posouváme do éry post transatlantické bezpečnosti. Na USA není spolehnutí dokonce ani se současným prezidentem Joem Bidenem, který je údajně velkým atlantistou (zastánce úzké vojenské, politické a hospodářské spolupráce mezi západní Evropou a USA, pozn. red.).
Americká podpora Ukrajiny byla celkově velkým zklamáním. Vždy přichází pozdě a vždy je jí příliš málo. Kdybychom dali Ukrajině na začátku plnohodnotné války to, co dáváme teď, byl by výsledek úplně jiný. I my Evropané jsme váhali, ale právě Bidenovo váhání je to, na kterém tak moc záleží.
Je cílem Ruska, aby Západ měl pocit, že Ukrajina nemůže vyhrát?
Rusko rádo prezentuje svůj příběh domnělé neporazitelnosti. "Nás nemůžete porazit, my jsme porazili nacisty. Jsme obrovská země, máme jaderné zbraně a rozhodné rozhodování. Přijmeme sankce, nevadí nám to. Budeme riskovat, budeme lhát a nebude nám to vadit."
Říkám tomu přístup X-Menů. Kreml říká, dívejte, my máme superschopnosti a vy s tím nemůžete nic dělat. A nic z toho samozřejmě není pravda. Ale je to pro ně dobrá cesta.
S vědomím toho všeho, co jste právě řekl. Co bychom měli udělat, abychom zajistili, že Ukrajina bude i nadále dostávat to, co potřebuje k porážce Ruska?
V Evropě musíme využít naší ekonomické váhy k vytvoření politické a zejména vojenské síly. Tak bychom si mohli dovolit dát Ukrajině všechny peníze, které potřebuje, a mohli bychom nakoupit všechny zbraně, které Ukrajina žádá. Jen jsme se rozhodli to neudělat. Evropa, široce definovaná, má HDP 20 bilionů dolarů. Žije v ní více než 500 milionů lidí.
Takže si to můžeme dovolit?
Samozřejmě. To, že to neděláme, je problém politické reprezentace. Bylo by to skvělé, protože by pak Američané měli pocit, že plníme své povinnosti.
Druhá věc, kterou musíme udělat, je ukázat Američanům, že jsme ochotni nést část břemene, pokud jde o Čínu. Čím více nás budou Američané vnímat jako užitečného spojence v otázce Číny, tím ochotněji budou podporovat naši bezpečnost. Co však Američané neudělají, je to, že budou krýt naši bezpečnost, zatímco my budeme stále profitovat z obchodů s Komunistickou stranou Číny. To se nedělá.
Pokud se Evropa nevydá cestou kolektivního zbrojení, existují nyní příležitosti pro konstruktivní dialog mezi NATO a Ruskem?
Již na vrcholu studené války jsme se Sovětským svazem jednali o kontrole zbrojení. Když jsme dokázali mluvit s Leonidem Brežněvem, určitě můžeme mluvit s Putinem. Bylo by dobré, kdybychom se k tomu mohli vrátit a vyloučit určité třídy velmi destabilizujících zbraní. To vše je proveditelné. Jen bych to raději dělal z pozice síly než z pozice slabosti.
Setkáváme se v Londýně, tak se pojďme pobavit o tom, jak se k těmto otázkám staví Velká Británie. Pro deník The Daily Mail jste napsal, že Spojené království čelí největší hrozbě od roku 1945, a přesto je její obrana slabá a vůdci arogantní a naivní. Můžete to rozvést?
Třetí světová válka se blíží a Británie bude pravděpodobně do pěti let bojovat v mnohostranném konfliktu proti Rusku, Íránu, Číně a Severní Koreji. To není strašení. To je opravdové varování britského ministra obrany Granta Shappse, který nedávno ve svém prvním významném projevu ve funkci oznámil, že se "přesouváme z poválečného do předválečného světa".
Skutečnost, že se náš ministr obrany zřejmě teprve nyní probouzí a uvědomuje si, jak naivní byly po sobě jdoucí vlády Spojeného království, když po 30 let řídily naše ozbrojené síly, je prostě strašné. A je to jen horší a horší.
Velká Británie má jaderné zbraně. Použila by je někdy?
Nedokážu si představit okolnosti, za kterých bychom je použili nezávisle na Spojených státech. Spíš se obávám okolností, kdy tu Američané nebudou, protože třeba budou vázáni Tchaj-wanem nebo Trumpovým prezidentstvím, a my budeme jako evropská mocnost vystavení jadernému vydírání. Budeme potřebovat něco, co se na žebříčku eskalace vyrovná ruské hrozbě.
Pokud uvažujeme o použití jaderné zbraně, tak bych chtěl, abychom měli všechny příčky na žebříčku eskalace. A to v tuto chvíli nemáme.
Co tím myslíte?
Máme speciální jednotky, několik velmi dobrých špičkových zbraní, ale bez velkých zásob munice, několik poněkud starších bojových vozidel, nedostatečně silnou armádu, dvě letadlové lodě, které příliš nefungují, a několik opravdu vynikajících ponorek. A pak je tu velmi velká mezera a pak máme jaderné zbraně.
Dalším problémem je, že nevíme, zda bude některá z našich kritických infrastruktur v případě krize fungovat tak, jak má. To je další hrozba, která naprosto mění pravidla hry. Teď například čelíme velké kybernetické hrozbě ze strany Číny. Vláda minulý týden informovala parlament, že Čína zaútočila na britský seznam voličů a úspěšně z něj získala 40 milionů údajů.
