Před padesáti lety se miliony obyvatel Československa ocitly v šoku. Rozhlasoví reportéři ohlašovali neslýchanou zprávu: do naší země vtrhla cizí vojska. Na ulicích měst a obcí rachotily tanky, lidé před nimi stáli s holýma rukama. Na mnoha místech se ozývala střelba.

Všechno to mělo podobu nepředstavitelného, příšerného filmu. Vskutku, kdo by uvěřil, že nás jednou budou okupovat armády takzvaných "spřátelených zemí", spojenců z Varšavské smlouvy? Uvěřili bychom tomu, že vrcholné představitele našeho státu v čele s Alexanderem Dubčekem okupanti zatknou a odvlečou do Sovětského svazu?

Bohužel se to skutečně stalo. Naši vlast zaplavilo půl milionu vojáků, přes 6000 tanků, 800 letadel a 2000 děl. Sovětské divize nás v noci napadly z východu, ze západu, ze severu i z jihu. Přidali se k nim polští, maďarští a bulharští vojáci. A jednotky armády východního Německa stály na hranicích jako "rezerva".

Největší operace v dějinách Varšavské smlouvy se vydařila, do rána obsadili celou republiku. Žádné kontrarevolucionáře nenašli, zato však v zemi, kde se do té doby šířila naděje na svobodnější život, zabili desítky nevinných obětí.

Po podepsání Moskevského protokolu se hororový film měnil na krutou realitu normalizace. Začala se potlačovat svoboda tisku, projevu či víry. Na pracovištích se rozběhly potupné prověrky, desetitisíce zaměstnanců byly šikanovány, vyhazovali je z práce, jejich děti nesměly studovat. Mnozí šikovní a vzdělaní lidé emigrovali. Moc převzali bezcharakterní jedinci opírající se o sovětské bodáky.

Přibližte časy naděje a zrady

Dnes k vám promlouvám ze Sliače. Z místa, odkud po dlouhých 23 letech odešli poslední cizí vojáci. Zanechali za sebou zdevastovanou zemi, zdemolované byty, ale především zmařenou naději na změnu v roce 1968.

Je povinností dnešních demokratických politiků chránit naši svobodu, možnost rozhodovat o naší budoucnosti bez obav z toho, že naše rozhodnutí zlomí hrubá síla. Proto potřebujeme spojence se stejnými hodnotami a stejným respektem ke svobodě, právům lidí a demokracii. Takové spojence a partnery máme v Evropské unii a v Severoatlantické alianci, dvou pilířích naší prosperity a bezpečnosti.

Dovolte mi však vyslovit jednu prosbu. Okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy dnes odsuzují tři pětiny obyvatel Slovenska. Přibývá však těch, kteří o ní vědí málo anebo nic. Především mezi mladými lidmi.

Prosím proto rodiče, učitele, příbuzné i pamětníky, aby si v těchto dnech našli chvilku času a aby se s mladšími lidmi a dětmi podělili o svoje poznatky a zkušenosti. Aby jim přiblížili časy naděje, ale i chvíle zrady, zoufalství a ponížení. Aby připomněli oběti okupace i zásadní změnu, jakou nám přinesl listopad 1989. Abychom jim pomohli pochopit, že slova "nikdy víc" znamenají nejen odhodlání, ale vyžadují i rozumná, zodpovědná rozhodnutí, která tuto touhu naplní obsahem.