Praha - Nový francouzský prezident Emmanuel Macron má velké plány. Chce výrazně posílit evropskou integraci.
To je výzva a zároveň příležitost i pro Česko, říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz francouzský politolog Yves Bertoncini, ředitel Institutu Jacquese Delorse v Paříži.
Podle Bertonciniho může být český hlas v unii významnější než dosud, pokud se Češi nestáhnou do ústraní a začnou o Macronových návrzích seriózně jednat.
Aktuálně.cz: Emmanuel Macron mluvil už před volbami o spoustě věcí, které chce ve fungování Evropské unie změnit. Které jsou ty nejdůležitější?
Yves Bertoncini: Macron má jasné plány, co udělat. Ale ví, že nejdřív musí reformovat Francii, aby získal důvěru v Evropě - především ze strany Německa.
Pokud se mu to podaří, čím v Evropě začne?
Z hlediska EU se bude soustředit na dvě věci.
Tou první je společná bezpečnost. Evropa musí být lépe schopna čelit hrozbám, jako je islamistický terorismus, Rusko Vladimira Putina nebo chaos v našem sousedství - hlavně v africké Libyi a Sýrii.
V této oblasti je podle mě celkem velká naděje na to, že se země EU skutečně odhodlají k těsnější spolupráci. Protože tyto hrozby jsou reálné a naším dosavadním hlavním spojencem a ochráncem, tedy Spojenými státy, si po nástupu Donalda Trumpa do čela země už nemůžeme být tak jisti.
A tou druhou věcí je eurozóna.
Macronovy velké ekonomické reformy
Macron mluvil o potřebě mnohem těsnější integrace, jako je společný rozpočet pro eurozónu nebo společný ministr financí. Je to ale reálné? Můžou na to země jako Německo přistoupit?
V posledních letech už užší integrace v rámci eurozóny udělala velký pokrok. Mám na mysli například evropský záchranný fond ESM (začal fungovat v roce 2012 - pozn. red.) nebo bankovní unii.
Jsem Francouz, a tak říkám, že to je pokrok, ale jiné země, třeba právě Německo, to naopak viděly jako ústupky.
Další postup bude velmi složitý, a proto je zásadní, aby státy jako Francie dodržovaly své závazky - tedy například nepřekračovaly povolenou tříprocentní hranici pro schodek rozpočtu.
Yves Bertoncini (47 let)
- Vede Institut Jacquese Delorse v Paříži.
- Věnuje se zkoumání evropské politiky a evropských institucí, problematice demokracie, občanství a volného pohybu.
- V minulosti pracoval jako výzkumník v úřadu francouzského premiéra a na francouzském ministerstvu zahraničí.
- Vystudoval univerzitu Sciences Po ve francouzském Grenoblu a College of Europe v belgických Bruggách, studoval i na americké University of California v Berkeley.
- Nyní sám na několika univerzitách přednáší.
Když Macron mluví o vzniku společného rozpočtu pro země eurozóny, jak konkrétně si ho představuje?
Může mít řadu podob. Tou nejjednodušší je společný fond na podporu investic v zemích s eurem. Založit ho není nijak zvlášť složité, podobné projekty už fungují.
Peníze by šly například na digitalizaci nebo stavbu infrastruktury, což by prospělo všem zemím eurozóny.
Většina nápadů na posílení integrace v eurozóně znamená větší sdílení rizik, vzájemné ručení. Budou k tomu podle vás Němci nebo Slováci ochotní? Jejich občané to často chápou jako povinnost financovat státy, které nezvládly své vlastní hospodaření.
Sdílení rizik už existuje. Vezměte si evropský záchranný fond, který pomohl Řecku, Irsku a dalším zemím. Totéž bankovní unie, i to je sdílení rizik. Ale zároveň v ní sdílíme i kontrolu.
A právě to je klíčové: pokud někdo požaduje sdílení rizik, musí být zároveň ochoten zříct se části své suverenity. Tak jako v případě bank, na které teď v rámci bankovní unie dohlíží Evropská centrální banka z Frankfurtu.
Samozřejmě to bude obtížné. Pokud by vznikl společný ministr financí pro eurozónu, měl by mít pravomoc přikázat členským zemím změnit podobu rozpočtu, kdyby jim třeba hrozil příliš vysoký schodek.
Je taková dohoda vůbec reálná? Historicky chtěly jedny státy sdílet rizika, ale nechtěly omezit svou suverenitu. A jiné zase byly pro společnou kontrolu, ale odmítaly nést zvýšené riziko.
Já jsem pro trochu jiný model. Přirovnal bych ho k tomu, jak funguje Světová banka. Ta zemím vyplácí peníze na určité konkrétní projekty, které ony naplňují.
Sama Angela Merkelová před několika lety mluvila o tom, že by jednotlivé země unie měly s Bruselem uzavřít závazné smlouvy, ve kterých by slíbily konkrétní reformy a dostaly by na jejich provedení příspěvek z evropského rozpočtu.
To je podle mě správná cesta: dostanete pomoc, ale jen když ji použijete na konkrétní změny, které vaše země potřebuje.
Takže třeba kdyby nějaká země chtěla provést bolestivou reformu trhu práce, dostala by na to příspěvek od EU?
Obecně by měly být prioritou investice do vzdělání, rekvalifikace nebo infrastruktury. Je v zájmu všech zemí eurozóny včetně těch nejsilnějších, aby rozdíly uvnitř bloku byly co možná nejmenší, jinak to ohrožuje stabilitu měnové unie.
Těžko se naplní ambicióznější plány jako třeba to, aby se ze společného rozpočtu financovala část podpory v nezaměstnanosti v zemích, kde počet lidí bez práce náhle stoupl. To je politicky těžko průchodné.
Stejně jako eurobondy, společné dluhopisy zemí eurozóny (které Macron prosazuje - pozn. red.).
Nejprve Francie, pak Evropská unie
Říkal jste, že Macron chce nejdříve provést domácí reformy. Co by mělo být jeho prioritou?
Z hlediska ekonomiky je nejdůležitější, aby klesla nezaměstnanost. Práci nemá 10 procent lidí.
Jistě, jsou země, kde je to mnohem víc. Problémem Francie ale je, že takovou míru nezaměstnanosti má už dlouho a lidé získávají dojem, že se nikdy nesníží.
Macron v tomhle vzbudil velká očekávání. Je to jedna z věcí, podle které budou Francouzi i Evropané posuzovat, jestli uspěl, nebo ne.
Pokud se teď v Evropě skutečně rozběhne další integrace, co to bude znamenat pro Česko, které je k řadě podobných plánů skeptické?
Podívejte se na svět kolem sebe a na rizika, o kterých jsem mluvil na začátku: terorismus, Putin, hrozba nekontrolované migrace nebo třeba klimatických změn. To všechno jsou výzvy, kterým je možné účinně čelit jen společně na úrovni 28 - po odchodu Británie 27 - zemí EU.
Pokud Česko do eurozóny nechce vstoupit, je to v pořádku, to je jeho demokratická vůle. Ale nemělo by bránit ostatním, pokud se rozhodnou v integraci pokračovat.
Čeští zastánci další evropské integrace hrozí tím, že pokud se na ní nebudeme podílet, zůstaneme na okraji. Je tu takové riziko?
Částečně ano, pokud se omezíte jen na odmítání další integrace států, které mají euro, a nezvládnete se zapojit do debat o postupu celé EU. To platí třeba i pro Polsko.
Všichni, tedy i Češi a Poláci, se podepsali pod loňskou deklaraci z Bratislavy a letošní deklaraci z Říma, kde je přesně popsáno, jak by měla EU dál postupovat. Teď je potřeba to začít naplňovat.
Jak elity západních zemí vnímají Česko a další země středoevropské visegrádské čtyřky? Má V4 pověst někoho, kdo umí jen říkat "ne"?
Jistá frustrace tu určitě je, ale směřuje hlavně vůči Polsku a Maďarsku kvůli krokům tamních vlád.
Podle mě je v tom pro Česko a Slovensko velká příležitost. Měly by se snažit změnit pověst V4. Visegrád, to je dnes velmi známá značka, ale má pouze negativní image: spojenectví, které umí být jen proti něčemu.
Češi by mohli Visegrádu vtisknout i pozitivní náplň. Třeba v prosazování společného digitálního trhu, v čemž jsou některé země střední a východní Evropy velmi dobré. Nebo v podpoře společné evropské obrany.
Země, jako je ta vaše, získaly ze vstupu do EU řadu výhod, což je úplně v pořádku. Zároveň ale nastal čas, aby byly taky schopné převzít zodpovědnost. To, jak se Poláci a Maďaři dostávají vlastní vinou na okraj, dává Česku do ruky velmi dobré karty, aby byl jeho hlas v EU víc slyšet.
