Kolik Čechů zlikvidoval anebo věznil stalinský Velký teror?
Jako první to odhadl český historik Mečislav Borák. Doložil, že v Sovětském svazu bylo ve vykonstruovaných procesech - pokud se vůbec konaly - zavražděno 1350 Čechů. Většina z nich byla zlikvidována právě v letech stalinského Velkého teroru v letech 1937 až 1938. Čechů, kteří skončili v gulagu, pak bylo kolem dvou tisíc.
Celkově se sovětské represe ve dvacátých a třicátých letech minulého století dotkly kolem 15 tisíc Čechů anebo lidí s československým původem. Ať již šlo o volyňské Čechy, kteří přišli do Ruska ještě na pozvání cara Alexandra II., anebo ty, kteří se usadili u Černého moře či na Kavkaze a které Sověti jako bohaté rolníky vysídlili na Sibiř či někam do Kazachstánu. Včetně těch, kteří z Československa utekli do SSSR po jeho rozpadu a okupaci hitlerovským Německem. Těch bylo asi osm tisíc, převážně Rusínů a Židů z Podkarpatí s československým občanstvím.
Čísla a osudy Sověty zavražděných či perzekvovaných Čechů se průběžně upřesňují - ať již kolegy z Ústavu pro studium totalitních režimů, anebo i námi z Gulagu.cz.
Lze alespoň odhadnout, kolik žije - ať již v Česku, či Rusku - potomků těchto našich perzekvovaných krajanů?
Jde o nové a neprobádané téma. Při našem výzkumu se potýkáme s několika problémy: Češi, o nichž mluvíme, Velký teror mnohdy nepřežili a nestihli založit rodiny, anebo také zahynuli i s nimi. A pokud v Rusku rodiny obětí Velkého teroru přece jen přežily, tak se snažily tuto strašlivou dobu vytěsnit z rodinné paměti. Buď o tom tedy nic nevědí, nebo mluví o zkušenostech svých předků jen velmi neradi.
Proč?
Pro mnohé potomky obětí Velkého teroru to stále není - i pod vlivem nejrůznějších předsudků - téma. Někdy u nich mohou panovat dokonce obavy, že jejich předek se možná přece jen dopustil něčeho nezákonného a že byl nakonec dost možná špion. Nelze to srovnávat s československými legionáři, jejichž potomci se ke svým předkům vždy hrdě hlásili.
Snad ale podobné názory přece ubývají, mění se…
V Rusku spíše k horšímu. A u nás? Těžko soudit. Jak říkám, jde o nové a veřejným míněním desetiletí ignorované či opomíjené téma. Systematicky se mu v minulosti věnoval jen zmíněný historik Mečislav Borák a samozřejmě i ruské sdružení Memorial. To shromažďuje databáze obětí už od devadesátých leta minulého století. V poslední době jsou jeho databáze on-line přístupné i na internetu. Ostatně i proto jsme s Memorialem navázali užší spolupráci. I díky tomu teď Češi, kteří pátrají po osudech svých zavražděných či zmizelých předků, vědí, na koho se mohou v Rusku obrátit.
Ostatně už v průběhu zveřejňování našeho seriálu Češi a Velký teror nás tak kontaktovali lidé, jejichž předkové zmizeli beze stop v Rusku.
Nakolik Velký teror ovlivnil historii Československa?
Jde o velké téma. V letech Velkého teroru se naplno a v té nejhorší podobě odhalila podstata sovětského režimu, vražedného stalinismu. Jen za dva roky v letech 1937 až 1938 zlikvidovala sovětská moc 750 tisíc nevinných lidí a deportovala další statisíce.
A když pominu sovětskou přední inteligenci, tak se postupovalo přesně podle národností: šlo se proti v Sovětském svazu žijícím Polákům, Němcům, chystala se i takzvaná Česká operace.
Poté, co Sovětský svaz ovládl po druhé světové válce zbytek východní Evropy, "nainfikoval" těmito zločinnými praktikami i nové komunistické režimy, tedy i Československo. Předobrazem politických monstrprocesů u nás v padesátých letech minulého století tak byly dřívější sovětské monstrprocesy.
V Československu to tak obludné rozměry naštěstí přece jen nemělo. Jen pro srovnání: Čech žijící tehdy v Sovětském svazu měl tisíckrát větší pravděpodobnost, že ho zavraždí, než jeho krajan žijící v padesátých letech v Československu. A to se u nás likvidovali odpůrci komunistického režimu, zatímco v Sovětském svazu šli bolševici po zcela nevinných lidech.
Velký teror tedy určitě ovlivnil paměť Čechů na předválečný Sovětský svaz. V roce 1938 žilo mimochodem v SSSR asi 26 tisíc Čechů. Třeba už tento fakt jsme z naší paměti zcela vytěsnili. Každopádně jde o výraznou českou stopu v těchto šílených časech, o kterých toho moc nevíme. V poslední době nás ale naši kolegové v Rusku začali upozorňovat na tragické příběhy Čechů v letech Velkého teroru.
Vstup na půdu gulagu? Jen silné emoce
Teď tedy s těmito informacemi seznamujete postupně českou veřejnost?
Je to nezbytné. Z naší analýzy českých učebnic vyplývá, že o Sovětském svazu a represích Čechů v Sovětském svazu není prakticky jediná zmínka.
I proto leckdy přejímáme některá idealizující dogmata Kremlu o Sovětském svazu?
Může to pak být snazší. Stalinský Velký teror ovlivnil - a svým způsobem možná stále ovlivňuje - naše životy víc, než si myslíme anebo jsme ochotni připustit.
Proto připravujeme se vzdělávací organizací Scio, Jihočeskou univerzitou, ruským Memorialem i s partnery v Německu, Polsku a na Slovensku vzdělávací pomůcku o sovětských represích a táborech nucených prací gulag. Nabídneme v ní s využitím virtuální reality naše - troufám si říci - unikátní nálezy o těchto opuštěných a stále ještě poměrně zachovalých táborech.
Je vůbec přenositelná vaše zkušenost z výzkumu opuštěných sovětských lágrů na Sibiři, kdesi daleko od civilizace?
Když jsem vstoupil na území takového lágrů před dvanácti lety poprvé, tak to se mnou zpočátku nic nedělalo. Jakmile jsem ale vešel do jednoho z baráků a míjel palandy, zahlédl jídelní misku, pohozenou čepici mukla, útržky dopisů… Zmocnil se mě silný emoční zmatek. Vypadalo to jako muzeum o nezměrném lidském utrpení, ale nebylo to muzeum. Jen jsem se ocitl uprostřed drsné a šokující reality.
Gulagy byly po smrti Stalina například podél "mrtvé trati" (v blízkosti polárního kruhu mezi veletoky Ob a Jenisej, pozn. red.), které jsme se drželi, vyklízeny ve velkém spěchu, takřka ze dne na den. Stačili sice ještě rozřezat autogenem parní lokomotivy, ovšem jinak po sobě zanechali kompletní vybavení. Dolehl na mě tísnivý pocit, jako kdyby z nich muklové odešli teprve včera. Je to velmi silné a jen těžko sdělitelné a přenositelné… a pro některé posluchače či čtenáře možná i proto obtížně uvěřitelné.
Otupily se podobné emoce při dalších výpravách do gulagů?
Jen u mě rostl respekt k podobným místům. Snažil jsem se dobrat toho, proč tam vlastně jezdím, co mě vlastně na těchto místech přitahuje. Jde o zvědavost anebo jakousi zvrácenou touhu navštěvovat místa jen těžko představitelného zla? Tyhle otázky si člověk na podobných místech musí klást.
A k čemu jste dospěl?
V určitých životních okamžicích je nutné mít pochyby. Věřím, že mě pohání jakýsi hlubší smysl: chci gulagy, pokud se zázrakem zachovaly až do dnešních dnů, zmapovat a zdokumentovat pro příští generace. Jinak dříve či později zmizí definitivně z povrchu zemského i z naší paměti.
Není přece možné se tvářit, že gulagy neexistovaly, udělat za nimi tlustou čáru, o což se možná snaží současný ruský režim. S tímto temným dědictvím se musíme naopak snažit žít, aby se podobné věci už neopakovaly. Proč třeba lidé po statisících navštěvují muzea holokaustu? Zřejmě je pro ně důležité se o této historii něco dozvědět. A stejně tak je důležité vědět něco o sovětském represivním systému, třebaže i v Rusku najdete muzea s podobným zaměřením.
Při pohledu na okolí jáchymovských šachet nemáme Rusům co vyčítat
A co si o těchto místech zla myslí Rusové?
Něnci, pastevci sobů, říkají, že v nich žije zlý duch Nga, a že je proto lepší se jim velkým obloukem vyhnout.
Místní Rusové mně zase řekli, že do gulagů raději nechodí, protože tam létají čerti. Naopak místní lovci si některé baráky přizpůsobili k přenocování. My jsme ale své stany rozbíjeli - kvůli respektu i pietě k těm táborům - vždy až za hranicemi lágrů.
Pokud bychom ovšem chtěli soudit ruské úřady, jak nedbale se chovají k tomuto unikátnímu dědictví a vlastně i svědectví a že by mohly z některých táborů zřídit muzea, tak bychom měli začít především u sebe. Třeba na Jáchymovsku, kde stojí v okolí bývalých uranových šachet, tedy v místech prosycených krví politických vězňů z padesátých let, úhledné rekreační domky, před nimiž si jejich majitelé grilují steaky.
Nedávno jste se vrátil z výpravy do Kazachstánu. S jakým výsledkem?
Původně jsme chtěli vyrazit na ruskou Kolymu. V Rusku je ale kvůli covidu i zhoršeným vztahům s Českem pro nás složitá situace. Expedicím doba momentálně nepřeje, vedle Spojených států nás tamní úřady považují za největšího nepřítele.
Vyrazili jsme tedy do Kazachstánu, na jehož území bylo sovětských lágrů také hodně. Pozůstatky gulagů jsou tam na okraji vesnic, či dokonce jejich součástí.
V městečku Dolinka u Karagandy bylo například velitelství Karlagu - velkého táborového komplexu, který zahrnoval asi dvě stovky táborů nucených prací. V té Dolince jsou baráky někdejšího ženského lágru, v nichž žijí dodnes lidé. Potkali jsme paní, která se tam narodila vězněné mamince. I ženskými lágry v Kazachstánu prošly prokazatelně Češky.
Ženy v gulagu a jejich děti je tedy pro vás další velké téma?
Přesně tak. Navštívili jsme bývalý lágr ALŽIR (Achmolinskij Lager Žon Izmennikov Rodiny - lágr pro ženy vlastizrádců). Shromažďovány v něm byly ženy i s dětmi zatýkaných či popravených představitelů komunistické strany a také intelektuálů. Mnohým z nich se narodily děti po znásilnění dozorci. Šílené místo. Dnes je tam muzeum.
Navštívili jsme i město Žezkazgan, v jehož okolí tisíce muklů těžily měď. Je to mimochodem "jen" pár set kilometrů od kosmodromu Bajkonur. Pozůstatky lágrů jsou tam dokonce přímo v Žezkazganu a nyní tam vzniká unikátní muzeum přímo pod širým nebem. V Kazachstánu začínají k této své minulosti přistupovat velmi otevřeně.
Vše jsme si tedy zaměřili a zdokumentovali. Cenné je i to, že jsme navázali spolupráci s místní univerzitou. I v Kazachstánu jde tedy o cenné pozůstatky zla, o němž bychom neměli mlčet a bát se ho.
Memorial dráždí Kreml stále víc
Proč Kreml změnil názor na ruské hnutí Memorial, které mapuje totalitní represe z dob sovětského svazu? Dříve jej alespoň slovně podporoval, zatímco teď ho obviňuje z nepřátelské činnosti.
Prezident Vladimir Putin se před nedávnem o Memorialu vyjádřil, že "dříve byl dobrý, ale pak se nějak zkazil". Jenomže Memorial se zkazil především z pohledu dnešního vedení Ruska. Udržuje si stále svou nezávislost, neslevil z ní ani o píď, nenechal se zpolitizovat, nezačal obhajovat diktátora Stalina ani sovětský režim. No a my jsme právě díky spolupracovníkům Memorialu po celém Rusku získali cenné archivní materiály a podrobnosti k příběhům zveřejněným v rámci cyklu Češi a Velký teror.
Kreml se dnes snaží vyvinit z mnohaletého teroru sovětský stát, na který Rusko v mnoha směrech i v oficiálních prohlášeních navazuje. Je minimálně dost problematické říkat, že navazujete na stát, který má na svědomí miliony mrtvých a další miliony protizákonně vězněných.
Memorial se stal nepohodlným i proto, že se neustále ptá: A kdo za tyto zločiny mohl? Co to bylo za systém a jak vlastně fungoval? Poučily se z toho následující generace? A jak se současné Rusko staví k této své temné minulosti? To všechno jsou pro Kreml, který chce mít pod kontrolou výklad historie Ruska i jeho současnosti, velmi nepříjemné otázky.
Memorial se navíc věnuje lidským právům a jejich ochraně. Takže upozorňuje na jejich nebývalé porušování. Tedy i na to, že dnes je v Rusku více politických vězňů, než bylo v období neostalinismu za Brežněva. A tohle je věc, která vadí ruskému vedení úplně nejvíc. Proto se také rozhodlo Memorial zlikvidovat (Zrušení organizace se v současnosti projednává u soudu. Jako důvod pro rozpuštění prokuratura uvádí, že sdružení soustavně porušuje zákon o takzvaných zahraničních agentech, pozn. red.).
Ani Rusko není černobílé
Rozumíme vůbec tomu, co se dnes v Rusku děje? Neztotožňujeme ho převážně jen s Kremlem?
Všem, kdo se snaží Rusku alespoň trochu porozumět, doporučuji, aby se zkusili podívat na ruský YouTube. A třeba na dokument youtubera Jurije Dudě "Kolyma - země našich obav".
Ruský YouTube je mimořádně důležitý fenomén, který dokazuje, že Rusko je mnohem zajímavější a pestřejší, než jak je mnohdy interpretováno v českých mediích. Že to není jen "to zlé Rusko" anebo "ten zlý Putin", který útočí na Ukrajinu. Že to není jen konflikt mezi "zlým Putinem a hodným Memorialem". I mladým Rusům, kteří nepodporují Putina, Memorial například nic neříká, neznají ho. Anebo si myslí, že jde o starce, kteří něco podnikali ještě za Michaila Gorbačova. Proč by je to tedy mělo zajímat?
Zužování pohledu na Rusko jen na současný režim anebo jen na (vězněného lídra opozice Alexeje) Navalného či Memorial je chybnou zkratkou. Rusko bylo a je mimořádně pestrou a zajímavou zemí. A jestli je třeba ruská televize zdeformovaná propagandou, tak se kvalitní a odvážná tvorba "překlopila" na ruský YouTube. Patří k nejzajímavějším, co znám. A třeba Jurij Duď je jedna z jeho největších hvězd. Jeho Kolyma má přes pětadvacet milionů shlédnutí. Věnuje se ale i politice, korupci či jiným ruským fenoménům. Podobných youtuberů či blogerů, kteří se věnují kvalitní dokumentaristice - třeba poměrům v ruských věznicích -, je v Rusku mnohem víc. S českým někdy až legračním YouTubem pro náctileté se to nedá srovnávat.
Země bývalého Sovětského svazu stojí za to poznávat… a tím myslím i Rusko. Žijí tam zajímaví, obětaví, srdeční a někdy až neuvěřitelně milí lidé. A když říkám mimořádní, tak tím myslím i jedinečná místa, v nichž žijí. Na severu Sibiře jsme se třeba setkali s pastevci sobů, kteří bydlí v čumech, což je jakási obdoba indiánského týpí. Tihle Něnci žijí stále jako jejich dávní předci. A vůbec to není důkaz o jejich zaostalosti.
Příběh českých houslí z komuny Reflektor
- Rodiče Marie Brumkové (na snímku uprostřed) koupili v Česku své dceři housle a odjeli s nimi v roce 1926 s vírou v lepší život do Sovětského svazu. Spolu s dalšími šesti stovkami krajanů pak v SSSR založili komunu Reflektor.
- Dcera Marie Brumkové Jiřina se pak i se zděděným hudebním nástrojem vrátila po druhé světové válce a zkušenostech se stalinským Velkým terorem do Československa.
- Na housle dnes hraje vnučka Marie Brumkové Zdeňka (provdaná Mrakviová) ve folklórním souboru Olšinka na Karvinsku. Tragický příběh rodiny Brumkových v druhém díle našeho seriálu Češi a Velký teror ZDE.
V seriálu Češi a Velký teror jsme zveřejňovali výzvu, aby lidé, jejichž rodiny postihly stalinské represe, kontaktovali Gulag.cz. Ozval se vám někdo?
Kontaktovali nás třeba potomci Čechů, kteří pod vlivem sovětské propagandy emigrovali do Sovětského svazu ve dvacátých letech minulého století a pak se po trpkých zkušenostech vrátili. Získali jsme tak cenné kontakty i dobové fotografie.
Nejsilnější odezvou je však kontakt s paní Zdeňkou Mrakviovou, která na jedné námi zveřejněné fotografii o kolchozu Reflektor poznala svoji babičku Marii Brumkovou s rodinnými houslemi. Zdeňka Mrakviová hraje na ty housle v kapele Olšinka, kde působí i můj tchán, dodnes. A představte si, že hrála mně i manželce na naší svatbě - samozřejmě na housle po babičce z Reflektoru. Tohle by nikdo nevymyslel. To se musí zkrátka stát.
Unikátní seriál Aktuálně.cz Češi a Velký teror
- Popravy, vyhnanství na Sibiři, mučení, otrocká práce v lágrech gulagu. Obětí stalinské hrůzovlády se staly i tisíce Čechů. Server Gulag.cz přichází ve spolupráci s Aktuálně.cz s unikátní pětidílnou filmovou minisérií Češi a Velký teror, která obsahuje i textové příběhy. Ke shlédnutí je na YouTube kanále a také ZDE.
- V období tzv. Velkého teroru vrcholily v letech 1937 a 1938 v SSSR v paranoidní snaze zlikvidovat všechny domnělé nepřátele - kulaky, diverzanty, opoziční straníky, příslušníky cizích národů - Stalinovy masové represe. Během necelých dvou let bylo popraveno 750 000 lidí a další statisíce skončily v gulagu.
- Zatímco v Československu komunisté odsoudili k trestu smrti necelých 300 osob, v Sovětském svazu skončilo na popravišti minimálně 1350 Čechů, valná většina právě v letech Velkého teroru.
- Z celkem 26 tisíc Čechů žijících v meziválečném období na území SSSR byl zastřelen každý dvacátý. Většinou šlo o nevinné lidi z řad početné české menšiny obývající Rusko již od 19. století, ale také komunistické nadšence pomáhající budovat "ráj na zemi" či bývalé legionáře, kteří se v Rusku usadili. Jejich jediným proviněním byla právě jen česká národnost.
- Portálu Gulag.cz se nyní podařilo zdokumentovat několik pohnutých osudů z území dnešního Ruska. S pomocí ruských kolegů převážně ze sdružení Memorial dohledali i některé žijící příbuzné a v několika případech se dostali i k ojedinělým archivním materiálům, které jinak zůstávají nepřístupné v archivech tajných služeb.
- I. díl minisérie pojednává o bratrech Karlu a Antonu Šilhavých, dvou inženýrech, kteří pracovali na prestižních pozicích v Moskvě a nakonec skončili v nejhorších lágrech na Kolymě.
- II. díl přibližuje osudy naivních českých osadníků, často přesvědčených komunistů, kteří se ve 20. letech vydali do Sovětského svazu zakládat komuny. I oni skončili v gulagu.
- III. díl vypráví příběh trojí nelidské represe rodiny Kučerových, která patřila k tradičním osadníkům ruských zemí ještě z 19. století.
- IV. díl mapuje osudy čs. legionářů, kteří se v Rusku usadili a v roce 1938 byli popraveni jen kvůli své minulosti a cizímu původu.
- V. díl se zaměřuje na ruské emigranty v Československu, kteří ve 30. letech uposlechli sovětskou propagandu a vrátili se do SSSR.
