Praha - "Na invazi jsme byli i nebyli připraveni. Bylo tu cvičení vojsk Varšavské smlouvy, a tak jsme něco čekali, nemysleli jsme si však, že to bude v srpnu," říká s úsměvem Ross Johnson.
Během dramatických srpnových dnů léta 1968 pracoval v rádiu Svobodná Evropa (RFE) v Mnichově. Později se stal i jeho ředitelem.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz se rozhovořil o tom, jakým způsobem zahraniční novináři zaznamenávali události během invaze, proč byla Svobodná Evropa mnohem méně ostrá vůči komunismu než československá média, nebo o rozdílu mezi srpnovou invazí a současným vpádem Rusů do Gruzie.
Johnson kromě RFE pracuje také jako výzkumný pracovník pro konzervativní think tank Hoover Institution a Wilsonovo centrum. Mezi lety 1969 a 1988 pracoval pro společnost RAND, která vypracovává analýzy pro Pentagon. Jeho specializací byla východní Evropa a Sovětský svaz.
Čtěte také: Srpen 68 byl vojenskou revolucí v NATO, říká historik
Aktuálně.cz: Krátce poté, co zaměstnanci RFE získali informace o invazi, začalo rádio vysílat 24 hodin denně. Jakým způsobem jste získávali informace?
Johnson: Šlo o vícestupňovou operaci. Jednak jsme monitorovali a přepisovali česká média, ke kterým jsme se dostávali v téměř reálném čase. A pak tu byl velký počet lidí, kteří nám telefonovali. Měli jsme také dobré kontakty se západními zpravodaji pracujícími v Praze.
A.cz: Kolik jich tu tenkrát bylo?
Nemohu uvést přesné číslo, ale byly to desítky.
A.cz: Jak důležité bylo Pražské jaro pro zahraniční média?
Začalo to jako velká story. Byla zde agentura Reuters, New York Times... Pak šel zájem trochu dolů a na první stránky se to nedostalo až do 21. srpna.
A.cz: Jaký byl rozdíl mezi prací v demokratické společnosti a v Československu té doby?
Šlo o to, jak získat použitelnou informaci z cenzurovaných médií. Výzvou také bylo tuto informaci vyhodnotit: rozeznat, co jsou klepy a co je skutečnost. Byli jsme například ostražitější než československé rádio, které bylo od dubna 1968 poměrně svobodné.
A.cz: Můžete promluvit detailněji o tom, jaká vnitřní omezení na sebe RFE dobrovolně během Pražského jara uvalila?
Měli jsme takovou představu, že pokud mají reformy v ČSSR uspět, musejí jít pomalu, a ne příliš rychle, protože Sověti nebudou mít šanci všimnout si nějakého "špatného" kroku. Snažili jsme se podporovat reformu, ne změnu.
Bylo to ovlivněno i zkušeností z roku 1956, kdy se ukázalo nemožné, aby Maďarsko opustilo oběžnou dráhu okolo Sovětského svazu. Organizace se snaží učit z minulosti a někdy se učí příliš.
A.cz: Takže jste vlastně dělali v Československu roku 1968 politiku, a ne žurnalismus...
Novinařina vždy zahrnuje rozhodování. Snažili jsme se být objektivní, ale byli jsme omezení politickým přístupem. Jako novináři pracující mimo zemi máme zvláštní zodpovědnost - nebýt příliš buřičští. Měli jsme nedokonalé informace a museli jsme je vážit. Byli jsme raději opatrní.
Dnes bychom to už dělali jinak. Můžete říci, že zde byl větší politický důraz, dnes nemáme komentáře editorů, ale tenkrát jsme je měli. A šlo právě o tyto komentáře, které byly v roce 1956 velmi emotivní. V roce 1968 se stalo vedení stanice opatrnější a komentáře musely být schvalovány předem.
Dále jsme pečlivěji vybírali ze západního tisku. Například jsme neuveřejňovali články, kde byl citován někdo, kdo říkal, že by ČSSR mělo opustit Varšavskou smlouvu.
Také jsme se snažili více vyvarovat různých neověřených zpráv. Čili jsme například neuveřejnili spekulaci, že zde chtějí Rusové zůstat, což se nakonec ukázalo jako pravda.
A.cz: Invaze z roku 1968 se zde srovnává s nynějším vpádem Rusů do Gruzie. Z Kavkazu nyní přicházejí velmi konfliktní zprávy. Jedna strana tvrdí to, druhá ono. Jaké to bylo v srpnu 1968?
Zprávy byly rozporuplné, ale sovětská verze událostí neměla žádnou důvěryhodnost. Bylo to sice zmatené a nevěděli jsme, co se děje, ale nikdo nevěřil tomu, že by sem komunistické špičky tanky pozvaly.
Čili byl zde zmatek ohledně událostí, ale neexistovaly dva protichůdné narativy, které by stály proti sobě.
A.cz: Je srovnání s Gruzií případné?
Jsou zde společné věci i rozdíly. Společné je to, že tanky nic neřeší. Situace v Gruzii je však rozdílná, v Československu nebyl žádný dlouhý konflikt podobný sporu o Jižní Osetii. Ale je ironií vidět ruské tanky v jiné suverénní zemi, když si připomínáme 40 let výročí invaze Československa.
