Praha - Jaký měla invaze do ČSSR dopad na západní Evropu a NATO? Věděla CIA o tom, co se chystá? Kde udělaly západní výzvědné služby chybu? Jaký byl vliv ostatních zemí Varšavské smlouvy na rozpoutání útoku?
Těmito tématy se v první části rozhovoru pro Aktuálně.cz zabýval americký historik a vojenský analytik Edward Luttwak (nar. 1942 v Rumunsku), který se v Senátu ČR zúčastnil konference "40 let po okupaci".
Luttwak publikoval práce týkající se vojenské strategie, moderní i antické historie a mezinárodních vztahů. Pracoval například jako konzultant Pentagonu, amerického ministerstva zahraničí a Rady pro národní bezpečnost USA.
Jeho nejznámější knihou je "Státní převrat: praktická příručka" z roku 1968, která se zabývá tím, jak uskutečnit vojenský puč i jak mu zabránit. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR pobýval Luttwak v Praze, kde Čechoslováky údajně nabádal házet po tancích molototovy koktejly.
Čtěte také: Historici: Invaze 1968 se Sovětům opravdu povedla
Aktuálně.cz: Jaké měly západní rozvědky informace o chystané invazi?
Luttwak: Uvědomte si, že plán sovětské invaze byl velmi chytře vytvořen jako plán pro krytí a klamání. Měli jste veřejně ohlášené cvičení, ne zcela rutinní cvičení, ale cvičení Varšavské smlouvy se v srpnu, obvykle po sklizni, skutečně konala.
A všechny mechanismy amerických, britských - nebyly tehdy žádné výzvědné služby NATO, to byla fráze sovětského deníku Pravda - byly neutralizovány. Byly zkonstruovány na to, aby viděly příjezd tanků, ale ty už byly na místě a nepohybovaly se. Vojenské síly se tu shromáždily měsíce předtím kvůli cvičení.
Výsledkem bylo, že (Rusové) uspali systém výzvědných služeb. Řekněme, že chcete vyloupit banku a je tam bezpečnostní pracovník. Budete tam chodit každý den, on si na vás zvykne, takže když tam znovu přijdete, tentokrát s ukrytou zbraní, nebude na vás reagovat.
Politická špionáž ukazovala stejným směrem. Mluvila o tom, že Dubček a ostatní chtěli zůstat uvnitř Varšavské smlouvy, chtěli zůstat loajální k Moskvě a nechtěli zničit základy komunismu. Chtěli (jen) liberalizovat, a tak se usuzovalo, že Moskva nemá důvod útočit.
To, co si pracovníci výzvědných služeb neuvědomili, bylo, že vůdci v Bulharsku, NDR a Polsku si přáli invazi. V Moskvě se o Prahu nestarali, ale veřejnost v Polsku, Německu a Maďarsku si dění v ČSSR všímala. Česká televize se dala vidět například ve východním Německu, kde část populace tvoří Slované, kteří rozumějí česky.
A.cz: A lidské zdroje výzvědných služeb?
Ty byly soustředěny na Prahu a Moskvu. Praha chtěla zůstat komunistická. Ohledně Moskvy existovala zpráva jednoho zdroje o sovětském politbyru. Ta mluvila o tom, že jen debatují ohledně možnosti invaze. A premiér Alexej Kosygin byl proti.
Chybějící kus celkového obrazu bylo to, že sovětské impérium už bylo v procesu decentralizace moci. A lidé jako Erich Honecker, kteří měli skutečnou moc, se obrátili na Kreml a řekli: Pokud s Čechy něco neuděláte, nebudeme schopni kontrolovat populaci v našem státě.
Výzvědné služby dosud nepochopily, že v sovětském impériu existovala nezávislá politika. Politbyro nebylo jednotné a to, co změnilo rovnováhu, byli tito satrapové.
A.cz: Byla možnost ruské invaze někdy diskutována na nejvyšších příčkách americké vlády?
Ne, byl zde poplach, když začala 16. května cvičení, ale pak se ukázalo, že jde o obvyklou záležitost. Washington byl také velice zaměřen na válku ve Vietnamu, která byla něco úplně jiného než Irák. Jen ve Vietnamu bylo 570 tisíc amerických vojáků a další téměř milion v okolních zemích. Každý den zahynulo ne jeden nebo dva, ale přibližně sto Američanů.
Britská výzvědná služba byla naopak soustředěna na Blízký východ.
Spojené státy nepovažovaly Pražské jaro za nějaký speciální případ, protože po odchodu Chruščova v 1964 bylo uvolnění v Moskvě, v Budapešti, v Polsku. Zdálo se, že Praha pouze dělá to, co předtím udělala Budapešť.
A.cz: Byly na americké straně vytvořeny nějaké plány pro případ útoku na ČSSR?
Ne, nic. Bylo to teprve po invazi Československa, kdy se z NATO stala opravdu militarizovaná organizace se silami nikoli v záloze, ale umístěnými blízko hranic. Stalo se mnohem připravenější na akci, bylo mnohem více tanků, mnohem méně teorie a více praxe. Šlo o pravou vojenskou revoluci.
NATO se změnilo ve vážnou vojenskou organizaci kvůli invazi Československa. Tehdy byla studená válka opravdu militarizována. V padesátých letech byly centrální jaderné zbraně a uvažovalo se takto: mám jadernou bombu, takže nepotřebují 50 tisíc tanků. To se pak změnilo.
Německá armáda poté na hranicích umístila osm ze svých dvanácti divizí pro případ náhlého útoku. Lekce z invaze ČSSR byla, že Rusové jsou tak dobří v zakrývání operací a v klamání, že není možné získat informace předem, takže je potřeba být na hranicích. Šlo o změnu z napůl mírových podmínek k válečným.
Když jste se prošli roku 1969 po hranicích mezi NSR a NDR, viděli jste německou divizi, americkou divizi, britskou divizi, belgickou, holandskou atd. Žádná z nich tu nebyla v roce 1968, všechny tu byly v roce 1969. A zůstaly do konce studené války.
Byl zlepšen také jejich trénink, nešlo o symbolickou přítomnost.
A.cz: A politický dopad invaze v západní Evropě?
Invaze měla na západní Evropu malý politický dopad, ale velký pro západní komunistické strany. Třeba komunisty v Itálii přiměla rozejít se s Moskvou. Pro západní Evropu měla invaze poselství: komunismus nemůže být reformován, je to brutální vojenské impérium. Sféry vlivu však zůstaly stejné jako dříve.
