Carrara, Toskánsko - Jmenuje se Sejdú Fall.
Je mu 39 let a živoří nedaleko sluncem zalité písečné pláže u toskánské Carrary. Už se ale nemůže dočkat, až se vrátí do rodného Senegalu.
Žádost o azyl, kterou si v Itálii podal, úřady zamítly.
V letních měsících na pláži ilegálně prodává ručníky, v zimě nabízí deštníky a sluneční brýle v ulicích nedaleké Massy.
Život v Itálii je podle něj mnohem temnější, než si představoval.
"Člověk má sen. Když ale narazí na zdejší realitu a není dostatečně silný, dostane se do problémů," říká. "Znám hodně běženců, kteří mají prostě hlad," dodává.
Senegalec Sejdú proto svůj sen o Evropě vzdal.
V rámci programu repatriací mu italská vláda zaplatí letenku domů. K tomu dostane i čtyři sta eur v hotovosti.
Dalších šestnáct set eur bude moci investovat, aby si mohl v Senegalu najít práci nebo začít podnikat. V jeho případě by to mělo být snadné.
Zapojí se do pěstování burských oříšků na otcově farmě.
Tlak na Itálii sílí
Sejdú Fall je jedním ze zhruba půl milionu imigrantů, kteří se v Itálii pokoušejí získat azyl nebo povolení k pobytu.
Jejich počet se v posledních letech rapidně zvýšil.
Podle agentury Reuters je vlna lidí, kteří se snažili od počátku letošního roku proniknout ze severní Afriky do Evropy, rekordní - ve srovnání se stejným obdobím loňského roku stoupla o padesát procent.
Počty uprchlíků mířících do Evropy se přitom podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) radikálně snižují.
Díky dohodě EU a Turecka se podařilo v podstatě uzavřít cestu přes Egejské moře a Řecko. O to silněji se ale pašeráci lidí zaměřují na trasu přes Itálii.
Podle tamních úřadů dorazilo do země za poslední dva roky celkem 335 000 imigrantů. Jen třetina z nich má teoreticky šanci na získání azylu.
Deportace váznou
Armáda odmítnutých ale ze země neodchází. Proces nejrůznějších odvolání a úředních procedur se může táhnout roky. Podstatná část imigrantů toho navíc zneužívá.
Itálie loni dokázala dostat ze země 5800 odmítnutých žadatelů o azyl, přibližně stejný počet taky o rok dříve. Z půlmilionového zástupu imigrantů je to ale opravdu jen zlomek.
Pod tlakem ekonomických problémů i nálad ve společnosti se teď proto Řím snaží deportace a návratové programy odmítnutým žadatelům o azyl zrychlit a zintenzivnit.
Nabízí jim dvě varianty - dobrovolnou nebo nucenou, tedy deportaci.
Stojí to peníze
Dobrovolné odchody přitom vyjdou Itálii levněji než užití síly.
Nevyžadují žádná přísně střežená detenční zařízení pro azylanty a další finančně náročná opatření.
Italové navíc doufají, že těmito kroky odradí od cesty přes moře další běžence.
"Každému, kdo uvažuje o cestě do Evropy, tím chceme vyslat jasný signál, aby to celé ještě jednou zvážil," říká italský ministr vnitra Marco Minniti.
Minniti potvrdil, že existují plány na vybudování detenčních středisek, ve kterých by byli lidé před deportací zadržováni. Tím by nemohli zmizet a před úřady se snažit ukrývat.
Na program dobrovolných návratů vyčlenila letos Itálie celkem 16,4 milionu eur, o deset milionů víc než loni. Část těchto peněz přichází z unijních zdrojů.
Běžencům chybí informace
Valeria Carlini, mluvčí italské Rady pro uprchlíky (CIR) se sídlem v Římě, která pomáhá s návratem tisícům lidí - včetně už zmíněného Senegalce Sejdúa -, říká, že imigranti často o možnosti asistované repatriace nevědí.
"Vláda zatím bohužel dělá hodně málo pro to, aby o nich dala vědět," tvrdí.
"Musíme informace dávat tam, kde na ně běženci můžou narazit. Ať již se jedná o call centra, etnické restaurace, nebo policejní stanice," dodává.
Sousední Němci například k oznámením o zamítnutí žádosti o azyl ihned přikládají letáček, který upozorňuje na možnost asistovaného návratu domů.
Itálie teď chystá podobnou propagační kampaň taky.
Ještě větší chudoba
"Měli jsme zpoždění," připouští tamní ministr vnitra Minniti.
Mezi žadateli o azyl i přesto asistované návraty nebudí nadšení. Pašerákům, kteří je dostali do Evropy, zaplatili velké sumy. Doma je proto většinou čeká ještě větší chudoba než dřív.
Aliou Mbaje, dvaapadesátiletý Senegalec, který prodává sluneční brýle ve stanici metra v centru Říma, přiznává, že život v Itálii je pro něj těžký. O programu dobrovolných repatriací nikdy neslyšel. I tak ale tvrdí, že by se do něj nepřihlásil ani za nic.
"V Senegalu mě nic nečeká," řekl agentuře Reuters. "Pokud bych se vrátil, každý by si u mě doma myslel, že jsem tu zbohatl. Myslí si, že si tady žiju jako král," dodává.
Počet deportací stoupá
Italská Rada pro uprchlíky i přesto tvrdí, že počet běženců, kteří souhlasí s dobrovolnou repatriací, narůstá. "Známe ty, kdo sem přišli před dvěma třemi měsíci a zjistili, že Itálie příliš neodpovídá jejich představám," tvrdí Carliniová.
Přemlouvat mladého Senegalce Sejdú Falla už nebylo potřeba.
Namísto živoření na ulici je podle něj lepší "vrátit se domů tam, kde člověk může žít důstojněji".
Mladým Afričanům, kteří se chtějí dostat do Evropy, Sejdú nyní vzkazuje: Nedělejte to.
"Vím, o čem mluvím," říká. "Nebylo to pro mne jednoduché rozhodnout se. Nemám ani povolení k pobytu, ani zaměstnání. Pokud tohle všechno pochopí, poděkují mi," dodává sklesle.
