Praha - Václav Zitta měl vodu vždycky rád, v mládí slavil úspěchy na mistrovství republiky tělesně postižených sportovců. K moři se však poprvé podívá až letos. Během dvaceti let bez domova, kdy přespával pod mostem, ve squatu nebo v zemljance, si o dovolené v Chorvatsku mohl nechat jen zdát.
Útočiště našel v nově otevřeném second handu na pražském Žižkově, který má lidem bez domova sloužit jako odrazová plocha k trvalému bydlení i zaměstnání. Václav je prvním člověkem, kterému dal práci projekt přiléhavě nazvaný Přestupní stanice.
Přestupní stanice funguje teprve od dubna, s hledáním práce lidem bez domova má ale jedna ze zakladatelek Eva Dudová letité zkušenosti. "Jednou v zimě jsem běhala po Praze, rozdávala jídlo a peníze. Pak za mnou přišel pán, který nechtěl ani jedno. Žádal mě o práci," vzpomíná absolventka oboru sociální práce na moment, kdy si uvědomila, že zaměstnání je to, co bezdomovci potřebují k návratu do běžného života nejvíc. Bez pomoci ho ale hledají jen obtížně. "Přijít do nějaké brigádnické agentury a chtít práci, když člověk vypadá tak, jak vypadá, je nereálné," podotýká.
Podle ministerstva práce žije v Česku 70 tisíc bezdomovců, z toho skoro 14 tisíc v Moravskoslezském kraji a deset tisíc v Praze. Nejčastějšími důvody ztráty domova jsou dluhy, závislost na alkoholu a nezaměstnanost. Podle starších průzkumů má asi třetina lidí z ulice práci. Většinou ale krátkodobou a za málo peněz.
Žižkovský šestičlenný tým má v plánu zaměstnat čtyři lidi za rok, kteří by se střídali ve dvou směnách. Mezitím by s pomocí Přestupní stanice hledali trvalejší práci. "Na trhu práce ale budou mít stále dost křehkou pozici. Někteří lidé mají pocit, že když je někdo bez domova, tak s ním můžou zamést. Přitom má stejná zaměstnanecká práva jako každý jiný," upozorňuje Dudová.
Nechodíme po Sherwoodu a neříkáme lidem, ať odloží lahev
Zdůrazňuje ale, že jejich obchod s oblečením bude pomáhat jen těm, kteří skutečně chtějí. "Nechodíme po Sherwoodu a neříkáme lidem, ať odloží lahev a jdou s námi," odkazuje Dudová na oblíbené shromaždiště lidí bez domova u pražského hlavního nádraží.
Václav byl pro pomoc ideálním kandidátem. Brigádničil většinu času, který strávil na ulici. K tomu chodil například i na počítačové kurzy, které Dudová spolupořádala. "Václav byl vždycky spolehlivý. Když nemohl přijít na kurz, dal lektorovi vědět dopředu. E-maily, které nám psal, vždycky končily slovy: S úctou, kterou k vám chovám, váš Václav Zitta," vzpomíná s úsměvem mladá žena.
Zitta, který je původem z Děčína, skončil na ulici po návratu z vězení. Seděl dva a půl roku za krádeže. Mezitím se s ním rozvedla žena, takže se neměl kam vrátit. Kromě toho mu v kriminále k vrozenému postižení nohou přibyl další handicap - na cirkulárce přišel o prsty na ruce. Po propuštění zamířil do Prahy, kde pak několik let strávil popíjením u hlavního nádraží.
"Kluci, já končím, jdu pryč."
"Ale asi po třech letech přišel den, kdy už jsem toho měl plný kecky. Řekl jsem: Kluci, já končím, jdu pryč. Nemůžu být tady. To bych se buď uchlastal, nebo udělal nějakou blbost a šel bych znova sedět," vzpomíná Václav. Od té doby se vždy snažil sehnat alespoň krátkodobou práci. Bydlel na nejrůznějších místech, ale když se přiblížila šedesátka, rozhodl se se životem na ulici skoncovat.
Kromě prodávání oblečení z druhé ruky dnes Václav pracuje na plný úvazek u ostrahy, splácí dluhy, které má za jízdu načerno, a čtvrtým měsícem bydlí v podnájmu. "Teď už jsem šťastný. Potřeboval jsem jenom, aby mi někdo věřil," říká sedmapadesátiletý muž s tím, že od obchodu s oblečením má klíče a na starost dostal i kasu. Coby vrátného v nemocnici si ho prý chválí i jeho druhý zaměstnavatel.
Na životním obratu má velký podíl i to, že Václav po letech urovnal vztahy se sourozenci a svými dvěma dětmi. Syn, který je devětatřicetinásobným mistrem republiky ve veslování, otce "odepsal" ve svých čtrnácti letech. Václav si ho ale nedávno našel na Facebooku a pak mu zavolal. "Řekl mi, že mě nezná a ať už mu nevolám. Ale pak najednou zničehonic mi před dvěma měsíci volal, jestli bych s nimi nejel na chalupu. Úplně mi vešly slzy do očí a říkám: Jedu!" vzpomíná čtyřnásobný dědeček.
Přestupní stanice už se chystá přijmout dalšího člověka na poloviční úvazek. Vydělá si zhruba 9 tisíc korun hrubého měsíčně. Provoz podporuje nadační fond Bez domova. Hlavní zdroj financí na platy a nájem by ale do budoucna měl být prodej oblečení, které obchodu darují lidé. Šaty pak "Přestupka" nechává prát v dobřichovické sociální prádelně, která zaměstnává neslyšící.
Oblečení se pak dostane na ramínka Přestupní stanice, kde ho zákazníci pořídí zhruba za sto až dvě stě korun. A i tady se tržby evidují elektronicky. V lepší dny do obchodu zavítá dvacítka zákazníků a zhruba polovina si něco koupí. "Abychom se uživili, tak potřebujeme denně minimálně osm až deset lidí, kteří tady nechají tři čtyři stovky," říká Dudová.
Kromě prodeje šatů Přestupní stanice funguje i jako komunitní centrum. Pro veřejnost pravidelně pořádá třeba besedy, promítání filmů nebo autorská čtení. Kolemjdoucí si také mohou nalít vodu ze džbánku, který na parapetu výlohy stojí nad nápisem: Poslužte si. Pro vás s láskou a ze srdce.
Žižkov přijal Přestupní stanici celkem přívětivě. Kromě pár drobných incidentů - sklenici na dobrovolné příspěvky nedávno někdo vybral. "Také nám někdo pomočil dveře a jednou otřel exkrement o kliku, ale nebereme si to osobně. Nemáme pocit, že je to namířené proti práci, kterou se snažíme dělat," věří Eva Dudová.
