Praha – Ústavní soud odmítl zrušit část zákona o zaměstnanosti týkající se délky rozhodného období pro posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti. Nevyhověl tak návrhu Krajského soudu v Hradci Králové, který považoval dvouletou lhůtu za diskriminační vůči lidem s dlouhodobou pracovní neschopností. Zkrácení rozhodné doby ze tří na dva roky, které od roku 2012 prosadil tehdejší ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09), kritizovala například i veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová.
Zkrácení rozhodného období podle ní nepříznivě dopadlo na zaměstnance, kterým vznikla dočasná pracovní neschopnost těsně před skončením pracovního poměru, případně v ochranné lhůtě sedmi dnů po skončení zaměstnání, a trvala jeden rok a déle (byť jen o několik dnů). Kvůli tomu žadatel o podporu v nezaměstnanosti nesplňuje podmínku, podle níž musí z rozhodného období dvou let mít alespoň 12 měsíců příjmy ze zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti. Zákon sice připouští úlevy například pro ženy na rodičovské dovolené, ale právě dočasná pracovní neschopnost mezi výčtem takzvaných náhradních dob v zákoně chybí.
„V praxi tedy postačí, aby byl žadatel o podporu v nezaměstnanosti bezprostředně před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání v dočasné pracovní neschopnosti 366 dnů, a již mu nevznikne nárok na podporu v nezaměstnanosti. Kvůli zkrácení rozhodného období ze tří let na dva roky zůstávají tito lidé bez podpory v nezaměstnanosti i přes to, že často předtím dlouhodobě pracovali a odváděli pojistné,“ zdůrazňuje Šabatová. Jsou pak odkázáni jen na dávky ze systému pomoci v hmotné nouzi.
V konkrétním případě se jednalo o zaměstnance, který měl pracovní poměr na dobu určitou od října 2008 do konce ledna 2011. Od 27. prosince 2010 do 9. února 2012 byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Protože kvůli tomu nesplnil přísnější podmínku, tedy příjmy za alespoň 12 měsíců z posledních dvou let před podáním žádosti o podporu v nezaměstnanosti, úřad práce jeho žádost zamítl. Předcházející dobu zaměstnání (od října 2008 do února 2010) nebylo možné zohlednit, neboť nespadala do rozhodného období dvou let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání.
Podle Krajského soudu v Hradci Králové tím byla zavedena do českého právního řádu diskriminace osob, které byly zaměstnány v pracovním poměru na dobu určitou, za dobu trvání tohoto poměru se staly práce neschopnými a jejich pracovní poměr skončil v průběhu trvání dočasné pracovní neschopnosti, jejíž vznik, průběh ani délku trvání nemohly objektivně ovlivnit. Napadené ustanovení zákona popřelo princip legitimního očekávání zaměstnance na poskytnutí odpovídajícího hmotného zabezpečení, zvláště pokud by podle dříve platného znění zákona podmínky pro přiznání podpory splnil.
Podle ústavních soudců však není ustanovení diskriminační, navíc mnohé evropské země mají podobnou právní úpravu. Rozhodné období dvou let mají zhruba dvě třetiny členských států Evropské unie. Existují i úpravy daleko přísnější, jen menšina zemí pak uplatňuje delší, obvykle tříleté období.
Ustanovení není podle soudu ani v rozporu s Listinou základních práv a svobod, která každému občanu zaručuje právo na přiměřené hmotné zajištění v případě, že nemůže bez své viny získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Ohledně konkrétní úpravy sociálních práv v jednotlivých zákonech nechává Ústavní soud větší prostor politické vůli demokraticky zvolených zákonodárců. Podle soudu nejde o popření principu legitimního očekávání žadatele na poskytnutí odpovídajícího hmotného zabezpečení.
