Praha – Zvyšování mezd nestačí, chceme i více volna pro zaměstnance. Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) přichází s požadavkem na „pět týdnů dovolené pro všechny“. Kampaň Konec levné práce, kterou spustila loni, nyní rozšiřuje o tlak na to, aby každý zaměstnanec měl ze zákona nárok na alespoň pět týdnů dovolené.
„Česko patří v rámci Evropské unie mezi státy, v nichž lidé tráví v práci nejvíce času,“ říká předseda odborové centrály Josef Středula. Podle statistik Eurostatu za loňský rok pracují Češi v průměru 41,8 hodiny týdně, což je řadí na sedmé místo v Unii.
Méně hodin tráví v zaměstnání například i Němci, Francouzi či Slováci. Nejvíce času jsou v zaměstnání Řekové (44,5 hodiny týdně), nejméně Dánové (39 hodin). Ze statistik je nicméně patrné, že pracovní doba v Česku se zkracuje, byť pozvolna. Podobně vycházejí i statistiky OECD: Průměrný Čech stráví ročně v práci 1776 hodin, zatímco Francouz 1473 hodin a Němec 1371 hodin.
Nárok na dovolenou v délce čtyř týdnů ročně nyní v Česku patří mezi nejnižší v Evropské unii – zejména pokud jde o starší zaměstnance, protože tuzemský zákoník práce (například oproti Slovensku, Polsku, Maďarsku, či Rakousku) nerozlišuje věk pracovníka nebo počet odpracovaných let. (Podrobněji najdete například ve statistice Světové banky.)
Podle Středuly je volno v některých státech ještě delší díky většímu počtu státních svátků nebo pravidlu, že pokud připadne státní svátek na víkend, nepracuje se v pátek nebo pondělí přiléhající k tomuto víkendu.
Na pět týdnů dovolené mají v Česku nárok jen zaměstnanci placení státem nebo samosprávou. Šéf odborů nevidí důvod, proč by na tom lidé pracující v soukromém sektoru měli být hůře. (Dodejme, že pedagogičtí pracovníci mají ze zákona osm týdnů dovolené.)
„Pokud by Češi měli více volna, produktivita neklesne a firmám to neuškodí,“ tvrdí Středula, podle něhož stejně většina zaměstnavatelů už nabízí pátý týden dovolené jako benefit nad rámec zákona. Proč by to tedy mělo být povinné? „Aby firmy, které delší dovolenou poskytují, nebyly v nevýhodě proti konkurenci,“ vysvětluje.
Pátý týden dovolené zkoušeli odboráři prosadit už na začátku letošního roku do chystané novely zákoníku práce. Ministerstvo práce a sociálních věcí však jejich požadavek odmítlo kvůli nesouhlasu zaměstnavatelských svazů.
„Jeden týden dovolené navíc by každou firmu stál zhruba čtyři procenta z ročního objemu mezd navíc,“ říká s odkazem na průzkumy u zaměstnavatelů mluvčí Svazu průmyslu a dopravy Milan Mostýn. Nejde jen o placení neodpracovaného týdne, ale také o zajištění náhrady – tedy buď zatížit zbylé kolegy prací přesčas, nebo přijmout nové zaměstnance (v situaci, kdy je některé firmy už nyní nemají kde brát).
Náročné by to bylo hlavně pro malé a střední podniky. „Vedle toho odbory prosazují zvýšení mezd, dojde též ke zvýšení minimální mzdy, což ovlivní i další mzdové tarify ve firmách,“ připomíná Mostýn. Rozhodnutí by mělo zůstat na jednotlivých společnostech podle jejich konkrétní ekonomické situace.
Svaz průmyslu také odmítá snahu o sjednocení podmínek. Delší dovolená nad rámec zákona totiž u zaměstnanců podle různých průzkumů patří mezi tři nejoblíbenější benefity. Pro zaměstnavatele tak jde podle svazu spíše o konkurenční výhodu.
Podobně argumentuje také Hospodářská komora. „Nevidíme důvod, proč by se mělo povinně uzákoňovat pět týdnů dovolené, obzvlášť pokud si hlavně malé a střední podniky na tento benefit nevydělají. Požadavky odborářů jsou mimo realitu situace ve firmách,“ říká mluvčí Miroslav Diro.
Sílící kampaň odborů přichází v situaci, kdy se rodí kompromis ohledně mnohem delšího sporu. Výsledkem by mohl být fakticky pátý týden dovolené – byť pojatý jako sick-days, tedy nárok na „zdravotní volno“ ze zákona.
Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD) totiž neprosadila zrušení takzvané karenční doby. Opětovné proplácení prvních tří dnů pracovní neschopnosti sice bylo jedním z předvolebních slibů ČSSD, do koaliční smlouvy s ANO a KDU-ČSL se jej ale podařilo dostat jen s podmínkou – "pokud na tom bude dosaženo dohody v tripartitě“. A právě zaměstnavatelské svazy tuto změnu odmítají. Od ledna 2009 totiž čtvrtý až čtrnáctý den pracovní neschopnosti proplácí zaměstnavatel formou náhrady mzdy a teprve poté dostává zaměstnanec klasické dávky z nemocenského pojištění od státu.
Schůdnější může být určitý kompromis odborů s firmami, podle něhož by lidé místo placené „nemocenské“ mohli čerpat tři až pět dnů sick-days ročně. Také v tomto případě jde o benefit, který už řada firem poskytuje.
„S požadavkem odborů na pět týdnů dovolené se já osobně ztotožňuji. Zaměstnavatelé s tím ale nesouhlasí. A protože v současnosti vášnivě diskutujeme také o zrušení karenční doby či zavedení sick days, domnívám se, že kompromisně lze prosadit jen jedno. A nechci, aby velký odpor zaměstnavatelů zablokoval celou novelu zákoníku práce,“ říká k tomu Marksová.
V čem jsou sick days pro firmy přijatelnější, přestože zaměstnanec by nemusel – na rozdíl od klasické nemocenské – nosit potvrzení od lékaře? Společnosti by si totiž snadněji mohly spočítat maximální možné náklady. I kdyby zákoník umožnil až pětidenní volno, věděly by, že zaměstnanec vyčerpá maximálně těchto pět dnů za rok, zatímco při proplácení (každých) prvních tří dnů nemoci by si tyto tři dny mohl během roku vybírat opakovaně.
Když ale zaměstnavatelské svazy přistoupí na povinné zdravotní volno, nelze si reálně představit, že by současně kývly ještě na týden klasické dovolené navíc – z jejich pohledu by pak šlo fakticky už o šestý týden.
Středula zdůrazňuje, že požadavek odborů na pátý týden dovolené sleduje jiné cíle než uzákonění sick-days. „Jde o dovolenou na zotavenou, tedy skutečně na odpočinek zaměstnance, ne na vyléčení nemoci,“ říká šéf odborů.
Zároveň ale připouští, že sick-days jsou z pohledu pracovníka výhodnější než dovolená: O jejich čerpání může rozhodovat sám (šlo by o překážku v práci na straně zaměstnance), zatímco termín dovolené určuje zaměstnavatel. A oproti klasické pracovní neschopnosti, kterou potvrzuje lékař, lze sick-days čerpat v zásadě bez kontroly.
