Naopak nálezné ve výši 7860 korun obdržel majitel psa, který před několika lety na Rychnovsku při pronásledování myši vyhrabal depot kovových předmětů z doby bronzové.
Z uvedených příkladů je tak zjevné, že majitelé detektorů nejsou mezi archeology zrovna oblíbení. Jednak proto, že hledač může znehodnotit nálezové okolnosti, což zničí důležité informace, především ale proto, že někteří majitelé detektorů kovů pracují pro zisk. Cenné nálezy tak mizí na černém trhu místo toho, aby byly řádně zdokumentované a uložené v depozitářích muzeí. Už řadu let se ale diskutuje o tom, jestli odmítání nálezného pro detektoráře opravdu zabrání drancování lokalit.
Někteří odborníci přitom upozorňují, že velkou část potíží s amatérskými hledači by mohla odstranit lepší legislativa. Jen se nemohou shodnout na tom, kam by změny měly směřovat.
Zatímco jedni chtějí drakonické postihy a kriminalizaci vlastníků detektorů, druzí naopak úpravy, které by amatéry víc motivovaly k poctivosti a ke spolupráci s profesionály − včetně úpravy postupů pro vyplácení nálezného.
Kompletní vydání týdeníku Ekonom si můžete přečíst on-line:
Názory
Téma čísla
Rozhovor
Další témata
- Katastrofy, které mohou rozvrátit náš svět
- Startuje sériová výroba na 3D tiskárnách. Sníží náklady na přepravu a skladování
- Firmy si díky propojeným 3D tiskárnám budou pomáhat s výrobou
- Clemens Tönnies: Řezník nenáviděný celým Německem
- Poslední škodovka s ryze českým designem slaví 50. narozeniny
Ze světa práva
Moderní řízení
Auto
Kalendárium
Obě cesty už jinde vyzkoušeli; první na Slovensku, druhou ve Velké Británii. Ale než se s nimi seznámíme, bude užitečné vědět, jak je to teď u nás.
Maltská konvence moc neřeší
Česká legislativa se ohledně archeologických nálezů odvolává na takzvanou maltskou konvenci, která se oficiálně jmenuje Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy. Za Českou republiku byla podepsána v prosinci 1998, u nás vstoupila v platnost v září 2000.
Ve skutečnosti je ale tento dokument formulován velmi obecně a o zapojení amatérů do výzkumu a vykopávek ani o nálezném se v něm nic neříká.
Nejblíže této problematice jsou body, které mluví o nutnosti zabránit nezákonným vykopávkám a povinnosti nálezce oznámit náhodný nález příslušným úřadům. Doslova se tu také říká: "… každá strana se zavazuje, že učiní používání detektorů kovů a jakýchkoliv jiných detekčních zařízení nebo postupů archeologických výzkumů předmětem specifického předchozího oprávnění…"
Zastánci tvrdého postupu vůči detektorářům to vykládají jako pokyn k zákazu volného prodeje detektorů a jejich používání amatéry, protože nejde poznat, jestli signál znamená archeologický poklad z keltských časů, nebo pětikorunu z období socialistického Československa. Při snaze ověřit to lopatkou, tedy vykopání nálezu, mohou být narušeny nálezové okolnosti, takže jakékoliv hrábnutí do země s detektorem v ruce kdekoliv (třeba i na vlastní zahradě) musí být chápáno jako trestný čin.
Ale pozor, v maltské konvenci inkriminovaná věta ještě pokračuje: "… kdykoliv s tím počítá vnitřní právní úprava státu." Jak konkrétně si to každý stát zařídí, tedy je jen na něm. Pojďme se proto podívat, jak se s tím vypořádal ten náš.
Legislativní úprava týkající se této problematiky má jméno zákon o státní památkové péči. Jeho paragraf 23 mluví i o nálezech, které nebyly učiněny při provádění archeologických výzkumů, ale došlo k nim náhodou. Když jeho znění trochu zestručníme, tak po nálezci chce, aby svůj objev ponechal beze změny, řádně ohlásil a zajistil jeho ochranu až do příchodu odborníků, což by se mělo stát do pěti dnů.
Případné laické zájemce asi nejvíc zaujme čtvrtý bod tohoto paragrafu, věnovaný náleznému. Právo na odměnu nijak nezpochybňuje; nálezce má od krajského úřadu dostat odměnu "do výše ceny materiálu, z něhož je zhotoven". A pro případ, že by to byla vypálená hlína, kámen nebo jiná bezcenná hmota, tak "do výše deseti procent kulturně historické hodnoty nálezu na základě odborného posudku".
Je samozřejmé, že v archeologických lokalitách nemá majitel detektoru ani žádný jiný amatér s lopatkou co dělat, pokud nespolupracuje s odborníky. A mimo ně je to legislativně ošetřeno, takže se zdá, že je všechno v pořádku − jenže je tu několik "ale". Především se ignoruje existence volně prodejných detektorů, přičemž většina jejich majitelů je slušná a po archeologických artefaktech nejde. Jak už ale bylo zmíněno, nelze vyloučit, že na něco takového neúmyslně narazí.
V duchu zákona se v té chvíli ocitají za hranou zákona, aniž by to měli v úmyslu, a ještě ke všemu ztrácejí šanci na nálezné. Pořád je tu sice šance tvrdit, že tu díru vyhloubil pes, kanec nebo jiné hrabavé zvíře, ovšem chuť úřadu uvěřit nebude velká. Tím spíš, že snahou vyplácet nálezné často nepřekypuje ani v jasných případech − a nepříliš konkrétní formulace zákona mu dává volnou ruku.
Takže když na detektoráře po zapísknutí přístroje pod lopatkou nevykoukne kus železa, který odpadl z traktoru, ale meč z časů Velké Moravy, má dvě možnosti: buď věc ohlásit a nejspíš si tak zadělat na problémy, nebo přestoupit zákon − což obnáší cokoliv mimo první možnost. Věda tak téměř jistě přichází o velké množství artefaktů a ještě větší množství informací o naší minulosti.
Cukr a bič
Jedna cesta, jak z toho ven, vede přes přísné zákazy a víru, že je lze uhlídat a vynutit, druhá se snaží zainteresovat nálezce na spolupráci s archeology.
Benevolentnější přístup také leckdy pamatuje i na práva vlastníka pozemku, kde k nálezu došlo. Obecně se dá říci, že nálezcům legislativa přeje spíš tam, kde je historicky zažitý respekt k soukromému vlastnictví. Naopak restriktivní přístup vychází z myšlenky, že stát je automaticky vlastníkem všeho − a asi nepřekvapí, že se uplatňuje spíš v zemích s omezenější demokratickou tradicí.
Jako příklad tvrdého postupu vůči amatérským nálezcům nejčastěji slouží Slovensko. Tam roku 2012 zřídili Národní expertní skupinu na eliminaci kriminality v oblasti kulturního dědictví, především ale přijali právní normy, které umožňují tvrdé postihy hledačů. Spolu s tím jsou rozšiřovány propagační materiály vyzývající občany k oznamování podezřelých aktivit na zvlášť k tomu účelu vytvořené adresy.
V definici nedovolených aktivit se slovenské předpisy příliš neliší od českých − rozdíl však je v sankcích. O odměně se nemluví, nálezce má pouze nárok na náhradu výdajů, pokud spolupracuje s archeology. Naproti tomu za neoprávněné hledání je možné dostat až dva roky nepodmíněně, a pokud se tak stane s detektorem v ruce, tak až pět let. Za přitěžujících okolností (organizovaná skupina, způsobení velké škody) to může být dokonce až 10 let.
Také radikálně, ale poněkud jinou cestou na to šli v Rumunsku, kde je trestné i držení nebo prodej detektorů bez povolení.
Jako příklad opačného postupu je nejčastěji uváděna Velká Británie. Tam je možné používat detektory a další metody prospekce mimo vymezené oblasti. Tamní právo také přesně vymezuje pojem "poklad", což je (zjednodušeně řečeno) každý nález s určitým obsahem drahého kovu a určitého stáří. Pokladem ale nejsou ani jednotlivé mince zjevně náhodně poztrácené (třeba na starých obchodních cestách). Na ty se žádný zákon ani předpis nevztahuje.
Britské právo je benevolentní i vůči nálezcům právně definovaných pokladů. Hledat lze (včetně použití detektoru) se souhlasem majitele pozemku, pokud se dohodnou o rozdělení nálezného. Samozřejmá je povinnost nález ohlásit příslušným institucím − podstatně méně samozřejmé ale je to, co následuje.
Úřad vydá potvrzení o tom, že oznámení přijal, a rozhodne, co s nálezem dál. Pokud o něj příslušné instituce neprojeví zájem, je nálezci bez dalšího vrácen k libovolnému nakládání s ním. Pokud je z vědeckého nebo uměleckého hlediska zajímavý, nezávislá komise stanoví tržní cenu, která je nálezci a majiteli pozemku vyplacena.
Většina poctivých hledačů se tu organizuje v klubech, které mají své etické kodexy a spolupracují s odbornými pracovišti.
Každý přístup má své "ale"
Obdobné předpisy platí například v Německu, kde nálezné na veřejných pozemcích činí 50 procent, na soukromých 100 procent oceněné hodnoty. V rovněž benevolentním Nizozemsku a Dánsku je stanovena maximální hloubka případného kopání − omezená na hloubku orby. Hledač také musí předem oznámit své záměry příslušnému muzeu, které zájemce o hledání registruje.
Kritikové benevolentního přístupu upozorňují na to, že vědecké instituce nemají dost peněz na vyplácení nálezného, což může vést k tomu, že za nezajímavé bývají označovány i hodnotné nálezy. Ty se pak ztrácejí na černém trhu a v soukromých sbírkách.
Jaký efekt mají absolutní zákazy, ale není možné změřit − a někteří poctiví nálezci si i stěžují, že se setkali s nezájmem a neochotou odborníků zaneprázdněných vlastními výzkumy.
Není také úplně pravdivý argument zastánců tvrdého postupu, že je lepší, když předměty zůstanou v zemi, než když na ně narazí náhodný objevitel. Ani pod vrstvou hlíny totiž nepřestává hlodat zub času, vedle toho může artefakty zcela zničit orba, kořeny rostlin a stromů, chemické působení půdních roztoků a mnoho dalších faktorů. Poctiví nálezci spolupracující s poctivými archeology by tak mohli mnohé zachránit − obzvlášť v podmínkách, kdy státní archeologie často má prostředky sotva na záchranný výzkum.
