Starožitnictví zanikají, dusí je nové zákony. Jeden velký stres, říká šéfka asociace

Kateřina Hovorková Kateřina Hovorková
31. 12. 2019 8:30
Řada obchodů se starožitnostmi zavírá. Důvodem je podle viceprezidentky Asociace starožitností Simony Šustkové i fakt, že obor je stále více svázaný desítkami zákonů. Některé jdou dokonce proti sobě. "Po třiceti letech od revoluce je naše podnikání jeden velký stres," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Foto: Jan Langer

Je to skoro třicet let, co u nás lidé mohli konečně začít svobodně podnikat. Ve vašem oboru si ale zvlášť v poslední době svobodu moc neužíváte. 
Naše podnikání stále více komplikuje řada zákonů a nařízení. V současnosti se nás jich nějakým způsobem týká třiadvacet. Šest zákonů řeší vývozní a prodejní předpisy, devět zákonů je obecných typu občanský zákoník, živnostenský zákon, dále se řídíme pěti specifickými předpisy k podnikání, a pak jsou tu další zákony, které mají dopad na obchodníky, například zákon o EET. A často jdou ty zákony proti sobě. 

Simona Šustková
Simona Šustková | Foto: Asociace starožitností

Jak proti sobě?
Tak například podle zákona o DPH nelze považovat předměty z drahých kovů za použité zboží. Naopak Česká obchodní inspekce vyžaduje, abychom měli na paragon formulku "použité zboží". Když se právní sekce naší Asociace úředníků dotazovala, který zákon má přednost, tak nám sdělili, že žádný.

Prostě musíte odhadnout, která kontrola zrovna přišla, a vyhovět jí. Většinou jsou kontroly zahájeny formou mystery shoppingu (kontroloři předstírají běžný nákup - pozn. red.), takže je to vlastně neřešitelná situace. Navíc povinnost udávat, že se jedná o použité zboží, na dokladech je podle nás jedním z typických příkladů naprosto nadbytečných nařízení. Z podstaty věci vyplývá, že se ve starožitnostech prodávají staré věci. 

Je kontrol hodně? 
Ano, jsou časté, protože může chodit až dvanáct různých institucí. Můžeme studovat zákony od rána do večera a stejně nikdy nevíme, jak dopadneme, protože i když se snažíme mít vše v pořádku, vždycky se nějaká chyba vloudí. Jsou to třeba neúmyslná formální pochybení, špatně vyplněná kolonka ve smlouvě či chybějící údaj na paragonu, ale z hlediska zákona to chyby jsou, a jsou důsledně kontrolovány i pokutovány. Máme z toho opravdu neskutečný stres. Navíc obchodník nemá k dispozici právní oddělení jako velké firmy, které by mu připravovalo instrukce, co a jak dělat. 

Nedávno měl kolega z Moravy za šest týdnů sedm různých kontrol. A nemyslete si, že jde o jednoho člověka. Často přicházejí kontroly ve skupině. Například z puncovního úřadu chodí i čtyři kontroloři najednou, protože podle zákona musí zkontrolovat každou věc z drahých kovů, tedy včetně drobností ze stříbra. Podávají si každý prsten a náušnici a sledují, jestli je punc dostatečně viditelný, či platný na našem území, protože například švýcarské puncy nejsou. Co chyba, to pokuta, obvykle 5000 korun za kus. Jsme za náš puncovní zákon na jednu stranu rádi, ale je těžké, aby se nevloudila chyba.  

Který z těch mnoha zákonů vám způsobuje největší potíže? 
Nejvíce na nás právě teď dopadl takzvaný AML zákon o praní špinavých peněz, který u nás, na rozdíl od zbytku Evropy, kde se právě implementuje, platí již řadu let. Podle tohoto zákona jsou starožitnosti začleněny jako jedny z mála mezi vybrané obory, ve kterých je třeba kontrolovat všechny kupující, kteří utratí v přepočtu tisíc a více eur. Tento zákon nám komplikuje, ne-li kazí, obchody.

Neplatí pro obchody s novými luxusními šperky, kabelkami, ani prodejce aut, pro nás ano. Pro názornost: přijde zákazník, že chce koupit šperk dceři ke svatbě za 26 tisíc, a obchodník ho vyzve, aby mu předložil občanský průkaz a vyplnil formulář, ve kterém uvede údaje od místa bydliště až po rodné číslo. U PEP, tedy politicky exponované osoby, to platí od nuly. Ale člověk ani neví, jak takovou osobu poznat.

Simona Šustková

  • Vystudovala VŠE obor aplikovaná matematika. Řadu let programovala, pak odešla na mateřskou dovolenou, z té se už do práce nevrátila. 
  • Absolvovala dvouleté rekvalifikační studium pro starožitníky a zapojila se do rodinného podnikání v aukční síni a obchodě.
  • Devět let vedla Asociaci starožitníků, dnes je její 1. viceprezidentkou. Tam se mimo jiné zabývá legislativou a mezinárodní spoluprácí, přednáší, poskytuje informační servis AS, spoluorganizuje veletrhy a Rudolfinskou akademii.

Jak toto "lustrování" lidé přijímají? 
Protože současně platí zákon o GDPR, který byl medializovaný, zatímco zákon AML vůbec, tak hodně lidí řekne, že nám své osobní údaje nedají. My jim sice obratem ukážeme zákon, který máme v obchodě vyvěšený, a vysvětlíme opatření, jakými budeme chránit jejich data, ale v malém obchodě bez možnosti soukromí často zákazník nakonec nevěří. Naštvaně odejde a zajde do vedlejšího obchodu s klenoty, kde si nakoupí anonymně bez problémů prsten za 150 tisíc.

Snažíte se to nějak změnit? 
Snažíme se v současné době přesvědčit naše ministerstva a zákonodárce, aby tuto hranici posunuli. V drtivé většině zemí EU se přijímá hranice 10 tisíc eur. Zatím to moc nadějně nevypadá. A to si vůbec neklademe otázku, k čemu to je vlastně dobré. Kdo a jak by ta data vyhodnocoval. Jsme v Česku často papežštější než papež. 

Kromě národních zákonů vás zásadně ovlivňují i ty evropské? 
Naše Asociace starožitníků je členem světové organizace C.I.N.O.A, která sdružuje obchodníky se starožitnostmi a uměním. A díky tomuto členství vidíme, jak se za posledních pět let náš obor legislativně posouvá v celé Evropě. Nově například musíme od zákazníků, kteří si nakoupí za více než 10 tisíc eur, zjišťovat, kde na nákup vzali peníze. Nestává se často, že by se prodávalo za tak velké peníze, ale u drahého obrazu či šperku se to čas od času přihodí.

Představte si, že stojíte proti zákazníkovi a vyptáváte se ho, kde vzal tři sta tisíc korun na nákup obrazu. On vám před ostatními zákazníky musí říct, zda z dědictví, nebo z vydělaných peněz. To jsou opravdu věci, o kterých se nemluví ani v rodinách. Je nám až trapně.

Navíc nemáme navíc vůbec žádnou možnost cokoliv z toho, co říká, nějak ověřit, takže vypovídací hodnota je nulová. Navíc stejně nesmíme přijmout hotovost nad 270 tisíc. Vyšší částky musí jít přes banku, a ta přece má kontrolní mechanismy, kterými klienta prověří. Tak proč je máme vyslýchat my? Copak je v malém obchodě podrobíme lepší kontrole než banky? 

Pravděpodobně ne.
No právě. Nerozumíme tomu, jak malý obchod o jednom až třech prodavačích se zaměřením na umění může provést kontrolu lépe než banka, která má celá oddělení a specializované softwarové programy cílené na omezení rizik s praním špinavých peněz. Nemluvě o tom, že banky s těmito náklady počítají a mají je zahrnuté do svých poplatků. My si nejen musíme tyto velmi citlivé informace od kupujících vyžádat, zpracovat ve formuláři, ale musíme je uchovávat po dobu 10 let, respektive 5 let u částek v rozmezí 1 000 až 10 000 eur.

Říkáte, že úředníci, kteří zákony připravují, si mnohdy nedovedou praxi představit.
Přesně tak, často bojujeme s chimérními čísly. Uvedu příklad z další problematické oblasti, a to je dovoz předmětů kulturní hodnoty mimo země EU a obchodování se slonovinou, o jehož absolutním zákazu se nyní hovoří. Za rok 2016 bylo podle dokumentu z EU vyvezeno celkem 9 tisíc předmětů ze slonoviny. To vypadá jako celkem vysoké číslo.

Ale jen do doby, než zjistíte, že 69 procent z toho, tedy 5 960 předmětů, jsou jednotlivé klávesy z pian. Takže šlo celkem o 114 starých klavírů, a ten zbytek dělá 8 předmětů na jeden členský stát za měsíc. Takže rázem jde o zanedbatelný problém, který se ale velmi intenzivně řeší a skončí možná ničením stovky let starých starožitností se slonovinou. 

Na některých zákonech jste ale spolupracovali, že?
Ano. V Asociaci se této problematice věnujeme dlouhodobě. Neříkáme, že náš obor se obejde bez kontroly a zákonů, a ani nic takového nechceme, ale legislativa by měla být smysluplná a srozumitelná. Na mezinárodní i národní úrovni nabízíme pomoc ve formě konzultací zákonodárcům i příslušným ministerstvům. Jsme přesvědčeni, že není možné od kancelářského stolu postihnout specifika našeho oboru. 

Nelíbil se nám například zákon 71 v novele zákona 80 o prodeji a vývozu, který je stejně dávno tím, že padly hranice EU a dovozy převažují nad vývozy, přežitý. Odvedlo to z kamenných obchodů většinu sakrálních předmětů. Pokusili jsme se při projednávání novely vysvětlit ministerstvu kultury naše stanovisko a ocenili jsme, že jsme byli přizváni do legislativního procesu, i když ideální výsledek to není.

V čem je problém?
V současnosti je třeba žádat o povolení k vývozu u tak rozsáhlého výčtu předmětů, že to vůbec nedává smysl - například u nábytku tato povinnost vzniká u předmětů starších 50 let bez ohledu na jejich cenu. To znamená, že cokoliv, co bylo vyrobeno před rokem 1969, už musí mít vývozní povolení. Tím se zbytečně zahlcují instituce, které mají povinnost tato povolení vydávat.

U sakrálních předmětů, to je předmětů, které slouží nebo sloužily k bohoslužebným účelům, je situace ještě horší. Ty nesmíme bez povolení k prodeji prodávat vůbec.

Téměř každá domácnost ještě v první polovině dvacátého století měla doma krucifix, sošku Panny Marie s Ježíškem nebo malou kropenku. Pokud chce majitel takový předmět nabídnout k prodeji prostřednictvím obchodu se starožitnostmi, tak může, ale až poté, co předmět vyfotí zepředu a zezadu, každou z fotografií čtyřikrát vytiskne a zanese spolu se žádostí na příslušný Památkový úřad. Ten se do 30 dní vyjádří, často je potřeba danou věc přinést i fyzicky.

Když mu pak řekneme, že za daný předmět dostane částku v řádech stokorun či několika málo tisíc, tak si asi umíte představit ty reakce. Spousta věcí tak končí v lepších případech na burzách či internetu, v těch horších v popelnicích či skládkách. 

Některé obchody se starožitnostmi končí. 
Je otázkou, zda je obchod se starožitnostmi za těchto podmínek ještě svobodným. V loňském a letošním roce skončila řada obchodů, i takových, které fungovaly skoro třicet let. Malé obchody nemají nijak závratné tržby, drží se tak tak nad vodou. A nové nepřibývají. 

Jestli postupně budou obchodníci se starožitnostmi končit, zbudou jen aukční domy s drahými obrazy. A co budou lidé s těmi svými poklady doma dělat? Všechno se na internetu prodat nedá, a mnoho lidí to ani nechce nebo neumí.  

Jaký je vůbec zájem zákazníků o starožitnosti?
Celkem dobře se prodávají šperky a mince. Daří se špičkovým obrazům, ale klasickému užitému umění a starožitnostem moc ne. Některé komodity nejsou módní. Je těžké hledat zákazníky, staří sběratelé mají sbírky plné a mladá generace se k tomu dostává pomalu.

Přílišná restriktiva navíc dává vznik ne-li přímo nelegálnímu obchodování, tak zcela jistě obchodování v takzvané šedé ekonomice. V našem oboru podnikání je tato neregulovaná šedá zóna extrémně silná a pro seriózní registrované obchody se starožitnostmi a uměním to začíná být velkým problémem.

Nabízejí vám lidé hodně věcí? 
Nabídka mnohonásobně převyšuje poptávku. Nejhorší situace je s nábytkem, toho lidé nabízejí opravdu hodně, ale obchody ho nemohou vzít do prodeje, nemají místo. Je to škoda, nábytek je kvalitní, ekologický, šetří se tím životní prostředí. Ale bude snad brzy líp - v poslední době začalo do obchodu chodit hodně lidí, zejména mladých, se dívat. Nic nekupují, ale zajímají se, nechávají si věci ukazovat, ptají se. To je skvělý signál.  

Proč bych měla jít nakupovat právě do starožitností?
Věci je dobré si pečlivě prohlédnout a informovat se o nich. Starožitnosti jsou nejen investice, ale stanou se i součástí prostředí, ve kterém žijete. Proto jim svědčí pomalý způsob prodeje, kdy můžete o koupi přemýšlet. Myslím, že obchody jsou z tohoto hlediska nezastupitelné.

Když jsme u těch investic. Jak se starožitnosti zhodnocují? 
Starožitnosti se zhodnocují řádově čtyřmi procenty, je to střednědobá investice. Přežijí veškeré otřesy a změny a jsou chráněny před pády na burze. Navíc jsou mezinárodně srozumitelné. Lidé, kteří odešli v minulosti do emigrace, žili několik let právě z peněz z prodaných stříbrných servisů, tabatěrek a šperků, které v rodině měli. Začínající sběratelé by měli kupovat věci, které se jim líbí a na které se budou doma rádi dívat.

Jakou budoucnost vašeho oboru vidíte? 
Já doufám, že jednoho dne lidé upustí od zvětšování nabobtnalé legislativy, která nám všem, nejen starožitníkům, začíná pěkně otravovat život. A že ve všech městech přežijí malé obchody, kde budou prodávat věci ze starých dob. I když teď to tak nevypadá. 

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Třináct obětí při sebevražedném útoku v Kábulu

Nejméně 13 obětí včetně dětí a 30 zraněných si vyžádal sebevražedný atentát u školy v Kábulu. Zranění některých jsou vážná, takže počet obětí může vzrůst. Islamistické hnutí Tálibán odpovědnost za útok odmítlo. "Sebevražedný útočník se snažil dostat do školy, ale její ochranka si ho všimla. Poté se útočník odpálil v blízkosti školy," citovala agentura AFP afghánské ministerstvo vnitra. Dnešní útok se odehrál jen dva dny poté, co při náletu afghánské armády, který zasáhl náboženskou školu v severovýchodní provincii Tachár, zahynulo nejméně 12 lidí, včetně dětí. Nálet byl namířen proti hnutí Tálibán, které krátce předtím ve stejné provincii zabilo téměř čtyři desítky příslušníků afghánských jednotek.

Další zprávy