Právě s ohledem na rozpočtovou stabilitu a nízký státní dluh mají zatím trhy a věřitelé Česko rádi. "Bohužel ministryně financí i premiér dělají vše pro to, aby ukázali, že tuto tradici kvůli krátkodobému politickému profitu chtějí zničit. Ačkoliv si budou muset půjčit během dvou let 600 až 800 miliard korun," varuje Hampl a kritizuje jak letošní 500miliardový, tak i pro příští rok plánovaný 320miliardový schodek státních financí.

Související

Sněmovna schválila rozpočet se schodkem 320 miliard. Podle opozice neodráží realitu

Navzdory pochmurné epidemické situaci ale zůstává optimistou a věří, že už příští rok domácí hospodářství vykáže až tříprocentní růst. Překážkou ovšem mohou být nové regulace, včetně tlaku na zelenou ekonomiku, které budou komplikovat hospodářský vzestup v celé Evropě. O její budoucnost i budoucnost celého vyspělého světa má velké obavy. "Sami se shazujeme, jsme civilizací, která sama sebe mrská se slovy, že můžeme za všechno zlo světa. Pak světový ekonomický peleton vést nemůžeme," míní Hampl, který nyní v české pobočce KPMG vede poradenství pro finanční služby.

Očekával jste, že koronavirus znovu přibrzdí ekonomiku?

Kdybych řekl, že jsem pro druhý faktický lockdown měl přichystán nějaký propracovaný scénář, tak by to pravda nebyla. Na druhé straně jsme v našem týmu KoroNERV‑20 (jde o nezávislou expertní platformu zaměřenou na hledání cesty, jak rychle překonat dopady koronavirové epidemie - pozn. red.) už od dubna upozorňovali, že pokud druhá vlna hrozí, stát na ni musí být připraven. A že je nutné učinit kroky, které by zabránily návratu k plošným opatřením. Proto jsme tolik tlačili, aby Ústav zdravotnických informací a statistiky dával včas potřebná data, analýzy a prognózy. Požadovali jsme i přípravu chytré karantény, rozsáhlejší testování a budování záložních kapacit v nemocnicích. A co nastalo? Druhá vlna přišla a znovu jsme u tupých plošných opatření.

Čím si to vysvětlujete?

Neumíme postupovat proticyklicky. V tomto případě bylo namístě se v dobrých časech po odeznění první vlny připravovat na vlnu další. My ale, respektive vláda, jsme to totálně ignorovali. Je to stejné jako dlouho u veřejných financí. Když je dobře, tak se peníze rozhazují, pokud špatně, šlape se zbytečně na brzdu.

Je to, co říkáte, vysvětlení, proč jsme se z pozice "koronavirového premianta" stali téměř tím nejhorším?

Běžná politika bývá emocionální a procyklická. Prozaicky a bezelstně to řekl někdejší irský ministr financí Charlie McCreevy: "Když mám peníze, tak je utratím, když nemám, tak neutratím." To je způsob uvažování, který dominuje. Převedeno do časů epidemie to znamená nejdříve vše zavřít a pak hned vše otevřít. Tím vzniká nejhorší mix - epidemii pod kontrolou nemáte a přitom zůstáváte bez prostředků a s dluhy, protože lockdowny stojí strašně moc peněz.

Proč ale vláda nepostupovala opatrněji? Má řadu poradců, spolupracují s ní epidemiologové, ekonomové…

Natolik znám veřejný sektor, že bych ho nijak nepřeceňoval. Často se tam hraje na vlastním písečku a odmítá spolupráce, jde o žárlivost mezi lidmi. Takže bych přehnaná očekávání neměl.

Související

Schodek rozpočtu vzrostl na 274 miliard korun. Jde o nejhorší výsledek od roku 1993

To je docela tvrdá kritika…

Ani ne. Vím, že stát je skutečně něco jako obří loď, která se těžko otáčí jiným směrem. Navíc platí, že ve veřejném sektoru je daleko snazší něco zastavit než rozjet. Stát má velkou brzdu a malý plyn. Když tyto charakteristiky spojíte a přidáte, že členové vlády nejsou všichni zrovna Einsteinové a že ani nejde o standardní ministry, ale spíše náměstky Andreje Babiše, tak bych od nich neočekával ta nejlepší řešení. V Koronervu se sice ledacos vymyslelo, ale nebyli jsme schopni nakonec přesvědčit veřejný sektor, že je lepší dodržovat po delší dobu stabilní pravidla a díky tomu se vyhnout té nešťastné politice start/stop.

Nejvíce vládu kritizujete za její rozpočtovou politiku…

Jde totiž o klíčovou věc, o fiskální stabilitu země. Uznávám, že v mimořádně špatných časech je potřeba, aby stát pomáhal. A pouštěl do ekonomiky prostřednictvím fiskálních impulzů peníze. To je správně. Nemůže to ale ospravedlnit názor, že na stavu veřejných financí nezáleží. Zase jdeme ode zdi ke zdi. Není dlouho, co se tvrdilo, že fiskál ani za špatných časů pomáhat nemá. Po krizi roku 2008 se tak zdůvodňovalo, proč se v ekonomice tolik brzdilo. Nyní jsme se posunuli do opačného extrému a říkáme, že částka sto miliard korun nehraje žádnou roli. Vláda už cit pro proporce veřejných financí ztratila a myslí si, že lze do rozpočtu napsat cokoliv. To je velice nebezpečné.

Do jaké míry si růst dluhu můžeme dovolit?

Veřejné finance jeho zvýšení po nějakou dobu unesou. I díky tomu, v jak dobré výchozí pozici jsou. Je to ale stejné, jako když máte vyšší krevní tlak. Zprvu to nebolí, dramaticky tím ovšem zvyšujete hrozbu infarktu nebo mrtvice. V ekonomice je to podobné. Za dva roky rozpočtových orgií si koupíte jedno volební vítězství, taková je asi představa vlády. Nicméně k udržitelným financím se v důsledku toho dostanete nejdříve za dekádu, možná ještě později. Stát tedy pomáhat má, nemůže přitom ale veřejné finance zruinovat. A útrpně přihlížet tomu, že už nebudou stabilizačním, ale destabilizačním prvkem české ekonomiky.

Související

Ekonomika letos klesne o osm procent, odhaduje bankovní asociace

Proti tomu stojí názor a zastává ho i ministerstvo financí, že situace není nijak kritická, protože státní dluh naroste z 30 na nějakých 45 procent HDP. Jestli budeme bolestně dalších deset let konsolidovat veřejné rozpočty, tak skutečně budeme schopni udržovat dluh na přijatelné úrovni a možná nenarazíme na dluhovou brzdu stanovenou na 55 procent. I tak za to dost zaplatíme. Naroste‑li dluh v absolutním objemu o více než půlku, což nám za tři roky reálně hrozí, jen na dluhovou službu, na splátky dluhů, budeme ročně vydávat klidně 90 miliard korun. Pak se snadno můžeme dostat do situace, v jaké už jsou v Evropě ty zadluženější země. Mé varování jde hlavně do budoucna, pro případ, že nějaká druhá vlna přijde i z fiskálního hlediska. Ani situace kolem nákazy covid‑19 není důvodem, aby se s veřejnými financemi hazardovalo na desítky let dopředu.

Když mluvíte o ztrátě fiskálních proporcí, v čem ji vidíte?

O tom svědčí třeba narychlo stanovovaná čísla deficitů - za nimi nebyla žádná prognóza, žádná seriózní úvaha o příjmech a výdajích. Už to, že jde o kulaté číslo, je podezřelé. Šlo jen o to, že někdo vystřelil částku 500 miliard. A šlo o tak hlasitý výstřel, že do sebe umožnil schovat některé krajně nezodpovědné nápady.

Například?

Opravdu si nemyslím, že v dané situaci je faktický 13. důchod (vládní plán dát každému penzistovi navíc jednorázově pět tisíc korun - pozn. red.) správný, stejně jako přípravy zvláštního kanálu Dunaj-Odra-Labe. Když je zle, tak se v ruce pečlivěji obrací každá koruna. Nyní se již bavíme o rozpočtu na rok 2021 s deficitem 320 miliard korun. To je více než letošní schodek za prvních devět měsíců. Jinými slovy vláda říká, že ekonomická a epidemická situace zůstane v příštím roce podobná, ne‑li horší.

A za takové situace ministryně financí Alena Schillerová poprvé v našich moderních ekonomických dějinách řekla, že žádné predikce, podklady či data nepotřebuje. Protože situace je nejistá. To je ale krajně nezodpovědný způsob nakládání s penězi nás všech, vrchol arogance. Za nejisté situace by přece její resort měl dělat to, co každá domácnost či firma. Připravit si scénáře - lepší, střední i horší. Není možné místo toho vypnout veškeré zábrany a říct "nějak to dopadne". Navíc toto číslo, těch 320 miliard, ihned zpochybní tím, že k němu přidá další návrhy, které deficit dále prohlubují.

Tím myslíte avizované snižování daní?

Jistě, snižování daní z příjmů, které doprovází zrušení superhrubé mzdy. To v ostré variantě znamená propad příjmů o 70 až 80 miliard korun. Podobná úroda fiskálních bizarností jako nyní se jen tak nevidí.

Celý rozhovor s Mojmírem Hamplem si můžete přečíst v aktuálním vydání týdeníku Ekonom.