Berlín - Počítač má Peter Breiter už nějakou dobu. Funguje ještě na diskety. Jako ředitel družstevní banky v Gammesfeldu (Raiffeisenbank Gammesfeld) není příliš moderní.
Tato banka v bádensko-württemberské obci s 500 obyvateli patří mezi nejmenší v Německu - a je jedinou v celé zemi, která má jen jednoho zaměstnance. Je jím právě Peter Breiter.
Jeho příběh zaznamenal server německého deníku Die Welt.
"Dělá mi to radost," tvrdí Breiter, když obsluhuje zástup klientů, kteří do jeho banky přišli o polední přestávce. "Lidi mi říkali, že mě to bude brzy nudit, ale to se nestalo." Místo nudy má nadšený matematik zaměstnání, v němž všechny své klienty zná jménem a mluví s nimi o bohu, o světě, o jejich práci a jejich rodině.
Než sem přišel, dělal u velké banky. "Prodávat, prodávat, prodávat," o to jediné tam podle něj šlo. To, že odešel do tohoto malého místa severně od Stuttgartu, považuje Breiter za své nejlepší rozhodnutí v životě. Tamní družstevní banka patří mezi deset nejmenších v Německu. Účet v ní smějí mít jen obyvatelé Gammesfeldu.
Pro ně si Breiter rád sedne za klasický psací stroj, aby jim vyplnil formuláře pro příkaz k převodu. I k počítání nerad používá počítač a raději sáhne po staré kalkulačce.
Dovolená? Stačí víkend
Všechno funguje, protože mnoho klientů zachovává tomuto ústavu věrnost. "K čemu bych potřeboval bankomat?" říká Friedrich Feldmann. "To stojí jen spoustu peněz."
O své bance je přesvědčena i Inge Dillová. "Je tady nejlepší úroková sazba," tvrdí. "Proč bych měla jít nějak jinam?" A tak vysedávají klienti pravidelně každý týden v čekárně své banky a čekají, až jim ředitel Breiter vyplatí peníze.
Platební karty u gammesfeldské družstevní banky nejsou - a online bankovnictví také ne. Přesto funguje. Její zisk dělá ročně asi 40 tisíc eur (zhruba milion korun) a je stabilní.
I po právní stránce je budoucnost banky zajištěna. Breiterův předchůdce v 80. letech přitom ještě musel o existenci ústavu založeného v roce 1870 bojovat. Hrozila mu totiž ztráta licence, protože v bance nebyl nikdo, kdo by jako "druhý pár očí" mohl kontrolovat transakce. To už je pryč. V důsledku finanční krize navíc důvěra v malou, ale zjevně solidní banku ještě vzrostla.
Na dovolenou ale může Breiter zapomenout. Musí tu být, zástup za sebe nemá. Šéf minibanky je přesto spokojený. O víkendech si jezdí rád zalyžovat, to mu prý stačí.
Velkou dovolenou podle svých slov ani nechce. "Mým koníčkem je má práce. Co můžu chtít víc?" K jeho práci však nepatří jen vyplácení hotovosti a povolování půjček. Pravidelně se bankovní ředitel Breiter také chápe kbelíku a mopu, aby vytřel podlahu v celé budově.
