Loňské a letošní numismatické aktivity České národní banky našly mimořádnou odezvu u veřejnosti. Na výměnu výročních oběžných dvacek se stály několikahodinové fronty. Ale mizely i ostatní výroční mince. Vyplatí se v budoucnu lidem tyto investice?
Co se týká výročních dvacetikorun, ty byly vydány ve velkém nákladu 200 tisíc na jeden kus, to není málo. Běžné dvacetikoruny se ale razí v nákladu několika milionů. Cena do budoucna asi neporoste závratným tempem, nyní je jejich tržní cena 100 až 250 korun za kus a myslím, že se ustálí na této hodnotě.
A co jiné výroční mince?
Šílenství kolem vydaných dvacek ohromně podpořilo numismatiku. Mnoho klientů mi říká, že v životě nevidělo tolik zájemců o mince jako v posledních dvou letech. Zájem je tedy vyšší i o jiné mince - lidé si nakupují pamětní dvousetkoruny nebo československé stříbrné mince, movitější sběratelé pak zlaté pamětní mince a začínají sbírat. ČNB v lidech nevědomky probudila skrytou duši československého sběratele minulého století. Lidé tehdy sbírali téměř cokoli od pivních tácků, známek, mincí, zápalkových krabiček až po etikety od sýrů. Jsme národ sběratelů.
Jakou hodnotu budou mít tedy další výroční mince?
Loni vyšla zlatá mince ke 100. výročí republiky, její emisní cena byla kolem 30 tisíc korun a v poměrně krátkém čase cena vzrostla na 45 tisíc. Dokonce jsem ji viděl prodávat za 55 tisíc. Nyní se cena ustálila na 40 až 45 tisících korunách. Stokoruna s přítiskem vzor 2018 a později vydaná desetitisícová mince k výročí měny jsou cenově lehce nad svou nominální hodnotou. Zajímavá je ovšem bimetalová mince.
Čím?
Zlato použité k ražbě středu mince pochází z prvorepublikových zlatých dvou- a čtyřdukátových medailí k 10. výročí republiky z roku 1928. ČNB měla velké množství těchto medailí ve svém depozitu a zvažovala, co s nimi. Jedním z řešení bylo, že je pustí na numismatický trh. Jenže tyto medaile mají na trhu určitou hodnotu, a kdyby se tam objevily ve větším množství, tak by to zahýbalo cenou. Ta by výrazně klesla. Vyhrála druhá varianta, medaile se přetavily a použily na ražbu právě této bimetalové mince. Myslím si, že její cena bude růst, emisní cena byla kolem 10 tisíc, nyní se cena pohybuje okolo 12 500 až 15 tisíc korun.
A co první pamětní bankovka v hodnotě sto korun? Je na ní Alois Rašín.
Tato bankovka se prodávala za zhruba 1250 korun a lidé začali opět bláznit jako u mincí. Hned po emisi se cena vyšplhala na 5500 korun a její současná cena se ustálila na třech až čtyřech tisících korunách. Koupila si ji řada nenumismatiků, takže se může stát, že se jich hodně poztrácí a na trhu jich pak bude nedostatek. Ale to ukáže čas.
Zmínil jste, že jsme národ sběratelů. Takže můžeme mít doma třeba po babičce některé vzácnější mince a ani o tom nevíme. Je pokladů po domácnostech hodně?
Odhady hovoří o tom, že se právě někde "po půdách" ukrývá numismatický materiál za 40 miliard korun. Leckdy se mi stane, že mi člověk donese po prarodičích sáček s mincemi, kde je 98 procent mincí bezcenných. Ale čas od času se v tomto balíčku objeví pamětní stříbrné mince, rakousko-uherské deseti- nebo dvacetikoruny ze zlata, nebo dokonce svatováclavský dukát.
Svatováclavský dukát je naše nejdražší mince, že?
Existuje opět několik ročníků a nominálů. Některé v hodnotě 10 až 15 tisíc korun, jiné za několik stovek tisíc až milionů korun. V roce 2017 jsme prodávali na aukci ucelenou sbírku Československa. Měli jsme tam dvě nejvzácnější československé mince a byl to dvoudukát z roku 1937 a desetidukát z roku 1937. Jejich hodnota dosáhla 17,5 milionu korun za kus. Dochovalo se jich jen několik málo kusů. Dnes by ta cena byla o několik milionů vyšší.
Co hraje roli v tom, aby byla sbírka hodnotná?
Měla by to být ucelená sada mincí, ve které je něco exkluzivního, vzácného. Něco, co jiní sběratelé nemají a chybí jim do kompletní sbírky. Sbírat by také lidé měli mince v co nejlepší zachovalosti, kde hodnota roste mnohem rychleji něž u horších stavů.
Když bych chtěla začít sbírat mince, na co se mám zaměřit?
Jde o to, co od sbírky očekáváte. Jestli chcete v budoucnu dostat alespoň to, co jste investovala, tak nakupujte mince, které ještě nemají numismatickou hodnotu, ale jejich hodnota se pohybuje okolo drahého kovu v nich obsaženého. Mezi takové mince patří například pamětní zlaté mince vydávané každoročně Českou národní bankou. Banka vydává také pamětní stříbrné mince v nominální hodnotě 200 a 500 korun.
Mince neprodává přímo ČNB, jako tomu bylo u pamětních dvacetikorun, ale její smluvní partneři. Pokud chcete mít jistotu, že minci dostanete, musíte se domluvit s ním a minci si dopředu zarezervovat. Pak máte jistotu, že i když mince bude bestseller a její cena vyletí vzhůru, vy jako předplatitel ji budete mít u obchodníka odloženou za výhodnějších podmínek. Pro předplatitele mají obchodníci výhodnější cenové podmínky. Kdo ji takto objednanou dopředu nemá, musí počítat s tím, že už minci nakoupí za tržní cenu.
Pokud chcete investovat větší částky, tak je rozhodně dobré se dopředu s někým poradit, aby vás nasměroval, otevřel obzory, dal radu, jinak zaplatíte neskutečné "školné" v podobě chybných nákupů. Numismatika má zajímavé zhodnocení, v řádu desítek procent dlouhodobě, ale člověk musí vědět, co nakupuje.
Co nejvíce sbíráme?
Sběratelé, kteří nechtějí podstupovat vyšší míru rizika, nakupují novodobé pamětní zlaté nebo stříbrné mince. Zlaté mince vydává ČNB v pětiletých tematických cyklech, každý rok vydá dvě nové, celkem tedy cyklus bude mít 10 kusů. Stříbrné mince jsou vydávány kontinuálně a nemají jednotné téma. Většinou připomínají nějaké výročí nebo významnou osobnost.
Lidé také rádi nakupují sady oběžných minci, tedy mincí, které známe z našich peněženek. ČNB nepotřebuje každý rok razit všechny nominály pro oběh, a tak se čas od času stane, že v těchto ročníkových sadách jsou mince, které v oběhu nenaleznete. Jsou vyraženy jen a pouze pro sady v nízkém nákladu několika tisíc kusů oproti milionovým nákladům pro oběh. Tyto sady rostou na ceně.
Jak ale zjistím, že takové mince jsou vydány zrovna pro ročníkové sady?
Toto v době vydání sady nezjistíte. ČNB na svých stránkách má tabulku vydaných mincí, tuto informaci ale většinou zveřejní až ke konci daného roku nebo začátkem dalšího. Informace o počtu ražených kusů jednotlivých nominálů naleznete i v našem katalogu mincí a medailí.
Když se jako laik pustím do sběratelství mincí, měla bych si asi dát pozor, od koho nakupuji. Nedávno Česká mincovna vydala zprávu, aby si lidé dávali pozor na numismatické "šmejdy". Uvedla příklad ženy, která naletěla nefér obchodníkům, pořídila si postupně mince za 600 tisíc korun. Jejich reálná cena byla jen 30 tisíc.
Ano, je to velký problém. Existují mincovní šmejdi, kteří většinou nabízejí mince, respektive medaile - často tento termín zaměňují - jako silně limitovanou a velmi zajímavou investiční příležitost. Díky výročí republiky a československé měny se o numismatice víc mluví, téma začalo více rezonovat. Spousta lidí začalo vyhledávat mince, a když se na ně nedostalo s nějakou vzácnou ražbou, tak na ně zrovna vyskočilo na internetu okénko s nabídkou medaile k výročí, a to "jen" za 1500 korun. Neznalí lidé, většinou jsou to důchodci, kteří chtějí koupit něco na památku svým vnoučatům, jim naletí.
Jak se mince od šmejdů poznají?
Jsou to ražby z obecného kovu, většinou je to měď nebo nikl a jsou pouze pokovené zlatem nebo stříbrem. Ale ten drahý kov v nich má zanedbatelnou hodnotu. Lidé je nakupují za mnohonásobně vyšší cenu. Na první pohled vypadají nádherně, využívají atraktivní velké motivy, historická témata nebo významné osobnosti naší země. Používají často slova jako český nebo národní, aby lidem navodili pocit důvěry, že je to naše. Mají krásné certifikáty, kde se píše o důvěře, garanci, sbírání se ziskem. Je to ale sbírání se ziskem pro tu firmu a garanci, že to nikdy neprodám.
Na co si mám dát pozor?
Je třeba si uvědomit, že rozhodně "super výhodná nabídka" nepřijde do schránky nebo vám nebude nikdo telefonovat a nebude vám ji vnucovat. A určitě vám nikdo nebude posílat vzácnou minci jen za cenu poštovného. Kromě vlastní ražby ale prodávají i skutečné mince, kterými se v minulosti platilo. Například padesátikorunu z roku 1948, která se běžně prodává za 100 až 120 korun, prodávají "jen" za 999 korun. Co mě ale nedávno zarazilo, je, že mi k faktuře za telefon přišel letáček s nabídkou exkluzivní mince právě od jedné z těchto šmejdských společností.
Máte zkušenosti s podvedenými lidmi?
Nedávno se mi ozval prodejce luxusních vozů, že jim klient přinesl do obchodu kufřík s mincemi a chtěl je za auto směnit. Sbírku jsme si prohlédli a prodejce jsme nepotěšili. Zákazník zaplatil za sbírku 12 až 15 milionů korun, numismatická hodnota byla nulová, protože na takové ražby neexistuje sekundární trh jako na staré ražby nebo na ražby ČNB. Takže cenu kolekce jsme ocenili na zhruba 4,5 milionu, tedy šlo o cenu za ryzí kov.
Našel jsem si toho prodejce a zavolal mu, že klient by chtěl ražbu prodat. Řekli mi, že nevykupují, že o to nemají zájem, pouze primárně prodávají a sekundární trh je nezajímá. Že si to musím prodat sám. To mě opravdu dostalo. Je velice důležité si v době nákupu u prodejce zjistit i následný zpětný odkup. Seriózní obchodníci si za produktem, který prodávají, stojí a vždy garantují zpětný odkup.
Když se vrátím k opravdovým hodnotným mincím, některé jsou v běžné kvalitě, některé v kvalitě "proof". Co to znamená, jaký je v tom rozdíl?
V běžné kvalitě jsou mince matné, povrch je ucelený, není rozdíl mezi reliéfem a plochou. U "proof" jde o mince z leštěných razidel, které se ještě dočišťují a vidíte rozdíl mezi plochou a reliéfem: je to takové zrcátko, vyleštěná mince. Mají ale stejnou gramáž, stejný obsah kovu, vypadá identicky, rozdíl je v technickém provedení. Spousta lidí proof kvalitu preferuje, mince jsou hezčí, ale nedá se říci, že jsou vždy za vyšší cenu. Naopak. ČNB v poslední době razí větší počet proofových mincí než těch běžných, a tak může být cena běžných dokonce vyšší.
