Často v poslední době slýcháme zkratku NIMBY. A to zejména v souvislosti s protesty proti stavbám, jako jsou větrné elektrárny, hlubinná úložiště nebo projekty developerů. Co se pod těmito písmeny skrývá?
Zkratka pochází z anglického slovního spojení "not in my backyard", tedy "ne na mém dvorku". V anglosaské literatuře se objevuje od 80. let. Vyjadřuje odpor občanů vůči stavbě, která je obecně vnímaná jako potřebná, ale nikdo vedle ní nechce bydlet. Typicky se jedná o dálnice, železnice nebo průmyslové stavby.
Protesty vůči těmto stavbám jsou hodně medializované. Často na ně lidé reagují názorem, že se tím stavby zbytečně oddalují a že se v Česku snad nikdy nic nepostaví. Je tento dojem oprávněný?
To neplatí. Staví se. Pocit je vyvolaný tím, že dlouho jsme nebyli zvyklí na fungující občanskou společnost. Ta se u nás začala tvořit až v 90. letech, a to i navzdory negativnímu pohledu Václava Klause. Argumentoval, že kdo se politicky neangažuje, ten do toho nemá co mluvit.
Teprve teď se dostáváme do stavu, který je v západních zemích zcela normální, kdy je nutné, aby se o záměrech diskutovalo s aktivní veřejností. A když se to investoři naučí, tím spíš uspějí.
Developeři se o lidech, kteří protestují proti nějakému záměru, často vyjadřují nelichotivě a jejich výhrady zlehčují. Slyšíme slova jako nimbysté nebo nimbysmus. Je to vůči protestujícím fér?
Je to stejně fér jako označit jakéhokoliv developera za zločince. Na obou dvou stranách budou vždy existovat lidé, kteří se budou vyjadřovat velmi nedůstojně o svých protivnících, nebudou schopni se domluvit nebo si budou různě protiřečit.
Často třeba platí, že lidé volají po modernizaci brownfieldů, ale když se má začít stavět na nějakém konkrétním místě, tak ta samá skupina lidí nesouhlasí. Obecně platí, že je velmi snadné protestovat, obtížnější ale je hledat společné řešení.
Dá se efektu NIMBY nějak zabránit?
Nástroje samozřejmě jsou. A to v jednání. Kompromis je třeba hledat mezi třemi subjekty: developerem, veřejnou správou a místními aktivisty. Představme si, že máme starý průmyslový areál někde na Libeňském ostrově v Praze. Napřed se musíme rozhodnout, co si přejeme, aby tam bylo. A hledat dohodu mezi veřejnou správou a místními obyvateli. Jestli si přejeme tam mít bydlení, nebo spíš podnikání a podobně. A dohoda se musí vtělit například do změny územního plánu.
Teprve v tu chvíli můžeme přijít za developerem. Nesmíme to dělat tak, že se vypíše mezinárodní architektonická soutěž na přestavbu nějakého brownfieldu a ten nám přinese geniální myšlenku a výsledek, ze kterého budou všichni šťastní.
Nikdo nemůže přijít a říct: "Naplánoval vám krásné nové město." To je přístup typický pro některé architekty. "Já jsem odborně vzdělaný, vy nejste, tak mi do toho nekecejte." To je cesta do pekel. A developer nemůže očekávat, že si z jeho návrhů všichni sednou na zadek.
Pokud zase místní aktivisté budou jakýkoliv nápad blokovat a chtít, aby developer postavil a zaplatil dětské hřiště pro všechny děti široko daleko, aby bylo 80 procent bytů sociálních, které zadarmo předá obci, tak neudělá vůbec nic. Je podnikatel, stavbu musí zaplatit. Nerealistická očekávání mají nerealistické výsledky.
Máte v hlavě nějaký odstrašující případ?
Klasická ukázka naprosto nezvládnutého procesu je projekt Národní knihovny na Letné architekta Jana Kaplického. S tím seznámili veřejnost až ve chvíli, kdy už bylo rozhodnuto. Ale to není vina Kaplického, to je věc špatného managementu projektu. Kdyby se o tom, proč chceme umístit knihovnu zrovna tam a jakou kapacitu má mít, mluvilo ve chvíli, kdy se soutěž zadávala, tak by možná byla míra odporu vůči takto futuristické a nekonvenční stavbě úplně jiná.
Radim Perlín
- Radim Perlín je vysokoškolský pedagog, vedoucí Výzkumného centra rurální geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.
- Je členem ODS, dříve působil jako zastupitel v Praze 2. V roce 2021 kandidoval do Poslanecké sněmovny, byl na 32. místě kandidátky koalice Spolu.
- Je členem České komory architektů, spoluzaložil Spolek pro obnovu venkova, je členem Asociace pro urbanismus a územní plánování a České geografické společnosti.
Mluvíme o sporu starém 17 let. Dějí se takové případy pořád?
Samozřejmě že ano. Příliš se to nepodařilo například při architektonické soutěži na přestavbu hlavního nádraží. Ale musím říct, že jinak mám z Prahy dobrý pocit. Situace se malými kroky mění. Šikovnější developeři chápou, že je účelnější potenciální hroty ulamovat na začátku, než je nechat vyrůst do nebe a pak se jimi složitě prodírat.
I ze strany veřejné správy je posun zřetelný. Velkou roli sehrává Institut plánování a rozvoje, který se snaží korigovat veřejnou i odbornou diskusi. Chci být optimistou a říct, že i veřejnost chápe, že ne každý, kdo chce něco postavit, je zločinec.
Kdy se tedy povedlo táhlým sporům mezi developerem a místními předejít?
To je třeba diskuse o tramvajové trati na Václavském náměstí. Velmi se to podařilo třeba developerovi Sekyra Group u smíchovského nádraží. Jedná se o rozsáhlý projekt, proti kterému byly zpočátku velmi ostré protesty. Projednávání bylo zdlouhavé, ale záměr se díky aktivitě komunálních politiků i vstřícnosti developera podařilo vyřešit.
Někde musí rozhodnout stát. S tím ale musíme šetřit
Bavíme se ale o soukromých projektech. Co záměry státu? V Modřicích u Brna lidé protestují proti vysokorychlostní trati, protože jim má useknout kousek zahrady. Už mnoho let se na několika místech bojí stavby úložiště radioaktivního odpadu.
U některých staveb je potřeba rozhodnutí prostě učinit. Je zájmem státu, abychom vysokorychlostní tratí propojili Vídeň, Prahu a Berlín, abychom byli v srdci Evropy nebo aby na letiště vedla dobrá železniční trať. Není v jeho zájmu to blokovat kvůli zahrádkářské kolonii. Stát bude potřebovat jaderné úložiště, bez ohledu na to, že lidé v jeho blízkosti mají racionální i iracionální důvody to odmítnout. Někde to prostě bude muset být.
S těmito věcmi se musí velmi šetřit. A musí tam být vždy intenzivní vyjednávání. Ale rozhodnutí bude nakonec vždy na jedné straně.
Předpokládám, že i u těchto staveb musí probíhat velmi citlivá diskuse.
Ano, a musí být velmi pečlivě vedená a veškeré kroky pořádně vysvětlované. Jsem třeba velkým podporovatelem vyhlášení národního parku Křivoklátsko. Ale způsob, jakým se k tomu jde, je úplně devastující. Na začátku měla být diskuse s občany o výhodách a nevýhodách. Pak se měly nakreslit hranice parku. Oni to udělali přesně opačně.
Odpor k národnímu parku je tedy naprosto pochopitelný, ačkoli věcně iracionální. Dozvěděli se to jako hotovou věc. Napřed byl výsledek a až pak projednání.
Stát měl ale přijít a říct lidem: Pojďme se domluvit, ze jakých podmínek by tady mohl být národní park, případně vysokorychlostní trať. Zda postavit protihlukovou stěnu, kde podchod. Hledat dohodu. My tady něco postavíme a vy z toho něco budete mít.
Nejsme v 19. století, kdy někdo udělal čáru do mapy a tak to bylo. Máme občanskou společnost, která se aktivně zapojuje a chce protestovat. A to je ten typický NIMBY efekt. Všichni to chceme, všichni to potřebujeme, ale nikdo by to nechtěl mít za svými humny.
Video: Praha není moderní město. Zasekli jste se v 90. letech, tvrdí světový urbanista (15. 11. 2023)
