Francouzští badatelé Olivier Godard a Bernard Hubert definují dvě základní osy udržitelnosti v zemědělství. Jsou jimi schopnost zaplatit vlastní potřeby, aniž bychom ohrozili potřeby našich potomků, a schopnost čelit nebezpečí.
V běžné řeči veřejnosti je však udržitelné zemědělství často redukováno jen na myšlenku zemědělství šetrného k životnímu prostředí a neřeší moc sociální a ekonomické aspekty.
Společná zemědělská politika EU navíc odjakživa patří mezi nejkontroverznější a finančně zatěžující politiky evropského bloku. V současné krizi spojené s výrazným růstem cen napříč celým trhem se proto někteří lidé ptají, zda máme na její "zelenou nadstavbu" peníze.
Kateřina Urbánková ze Svazu ekologických zemědělců by od udržitelné cesty ani v turbulentní době jednoznačně neustupovala. "Ceny vstupů jako hnojiva a postřiky letí enormně nahoru, bez nich konvenční zemědělství nebude tak "výkonné". Je to neudržitelné a všichni to vědí, jen samozřejmě každá změna "bolí" a musí k ní být dostatek vůle - politické, ekonomické, společenské," argumentuje.
Zároveň ale zdůrazňuje, že transformace musí být racionální, a ne tvořená takzvaně "od stolu". "Řada věcí v nové Společné zemědělské politice nedává smysl. Ani ekologům, ani těm, co chtějí udržitelně hospodařit. Je to proto, že se věci vytrhávají z kontextu a pak se do nějakého jiného kontextu vkládají u stolu, a je jedno, jestli u nás, či v Bruselu. Za všechno nemůže Brusel, jak je nám často předkládáno," vysvětluje Urbánková.
Příkladů takových pravidel je podle ní celá řada. Od základního nastavení pravidel podmíněnosti (GAEC) až po pravidla jednotlivých intervencí.
Všichni odborníci, které redakce oslovila, se přitom shodují, že mezi přívlastky "udržitelný" a "ekologický" nestojí nutně rovnítko. I konvenční zemědělství může být udržitelné a chce předat fungující hospodářství dalším generacím. "Ekologické zemědělství vnímám jako nejvyšší stupeň udržitelného hospodaření. Není to úplně rovnítko v obecném slova smyslu, jak je většinou vnímáno," říká Urbánková.
Tomáš Maier z České zemědělské univerzity v Praze popisuje, že zemědělství sice spěje neustále k větší ekologizaci a udržitelnosti, v turbulentní době ale "určitě dává smysl poněkud zvolnit v zeleném příklonu".
Příkladem je podle něj vyvíjení zbytečného nátlaku na zemědělce kvůli snižování emisí skleníkových plynů. "Taková kráva nebo prase metan budou produkovat vždycky," vysvětluje. Není podle něj ani nutné tolik tlačit na biodiverzitu. "Musíme si uvědomit, že stejně žijeme v kulturní krajině," dodává Maier.
Vladimír Pícha ze Zemědělského svazu, který zastupuje spíše větší zemědělce, je ještě razantnější. "Stranou by měly jít nesmyslné cíle a nástroje Zelené dohody, které přesouvají zemědělskou produkci z evropské oblasti do jiných částí světa," říká. Návrhy Zelené dohody jsou podle něj příliš nákladné, přinesou sporné výsledky a mohou vést ke snížení konkurenceschopnosti evropských zemědělců, snížení produkce a zdražení potravin.
Pícha dodává, že se často zapomíná na to, že evropské zemědělství už v porovnání s okolním světem zelenou transformací prošlo. "Spotřeba pesticidů je ve srovnání s ostatním světem zhruba poloviční, produkce skleníkových plynů třetinová. Došlo rovněž k poklesu výměry zemědělské krajiny."
Stabilní mix drobných a velkých farem
Z hlediska schopnosti čelit nebezpečí, jak udržitelnost popisují i výše zmínění Godard a Hubert, je pro stabilitu v zemědělství a dodávkách potravin pro Česko podle Maiera i Píchy nejbezpečnější disponovat mixem drobných farem, na které nyní míří dotacemi i reformovaná Společná zemědělská politika EU, a velkých podniků, které si stěžují, že je nová dotační politika Bruselu bude likvidovat.
Urbánková namísto velikosti farem klade důraz na způsob produkce, zpracování a distribuce.
"Z hlediska stability je bezpečný mix zemědělských podniků s přihlédnutím k ekonomické velikosti i výrobnímu zaměření. Celá společnost se vyvíjí tím směrem, že požaduje dostatek levného a dostupného zboží doplněný určitým množstvím zboží s vyšší přidanou hodnotou. Týká se to i potravin," vysvětluje Pícha.
Maier pak zdůrazňuje jiný problém, který může zamíchat stabilitou českého zemědělství, a to je držba půdy. Velká část zemědělské půdy v Česku je totiž pronajímaná. Zemědělcům to zvyšuje náklady a přidává na nejistotě, zda majitel půdy nezmění v budoucnu názor. "Zemědělec také nemá takovou motivaci do půdy v dlouhodobém horizontu investovat, třeba skrze hnojení, když nemá jistotu, že na ní bude moci hospodařit třeba ještě za několik let," podotýká expert.
"Hlady neumřeme"
Se stabilitou a bezpečnými dodávkami potravin souvisí i jiný často zdůrazňovaný aspekt českého zemědělství, a to je jeho soběstačnost. Respektive nesoběstačnost v některých oborech.
Pícha zdůrazňuje, že minulé zkušenosti ukázaly, jak ošidné je spoléhat se na dovoz potravin. "Při jakékoli krizi je pro každou vládu přednostní vlastní obyvatelstvo a viděli jsme to v době koronavirových opatření, kdy se najednou zavřely hranice a třeba některé druhy zeleniny se v plné sezoně vyšplhaly do neuvěřitelných výšin," argumentuje.
Dosáhnout stoprocentní soběstačnosti podle něj není nutné a ani možné. Stačila by soběstačnost u komodit, které můžeme v Česku vyrobit za stejných podmínek, jako to dělají v zahraničí. "Dokážeme si tak představit, že bychom mohli být kromě mléka a pšenice soběstační i v produkci vepřového, kde naši chovatelé patří k evropské špičce, v produkci vajec a drůbežího masa, kde rovněž dosahují chovatelé vynikajících výsledků. Zvýšit by se mohla i soběstačnost rostlinných komodit, jako jsou brambory, ovoce či zelenina, u kterých pěstitelé dosahují rovněž špičkových produkčních ukazatelů," vyjmenovává Pícha za zemědělský svaz.
Maier na (ne)soběstačnost českého zemědělství nahlíží pozitivněji - využíváme podle něj jednotného evropského trhu a obecně potíže v tomto ohledu Česko nemá. Něco dovážíme, například zeleninu, něco jiného vyvážíme, to je třeba případ obilí.
"Představme si situaci, že zítra obeženeme celé Česko plotem a znemožníme tak dovozy a vývozy zemědělské produkce, respektive jídla. Hlady určitě neumřeme, akorát by výrazně vzrostly ceny toho, v čem jsme nesoběstační, což by snížilo poptávku, prostě bychom přešli na potraviny či komodity, u kterých máme nadprodukci, těch je hodně - obilí, hovězí maso, mléko apod. Naopak třeba z vepřového masa by se stalo hodně luxusní zboží," vysvětluje dále Maier.
Zemědělci za zdražování nemohou
Právě zmíněné zdražování potravin je jednou z věcí, která spolu s rostoucími náklady za energie české domácnosti v posledních měsících tíží nejvíce. Maier v tomto ohledu ale zdůrazňuje, že to, že výslednou cenu potravin určují zemědělci, je ve skutečnosti mýtus.
"Uvedu jeden příklad za všechny. Pokud si v hospodě dáme nějaký běžný ležák z velkého pivovaru, tak cena na něj použitých zemědělských surovin - ječmene a chmele - je méně než padesát haléřů. U piva je to ale poněkud extrém, nicméně třeba i u základního pečiva se použité obilí podílí asi 20 procenty na ceně, za kterou pečivo nakupujeme v obchodě. Ta výsledná cena pro spotřebitele se tvoří jinde než na farmě," vysvětluje analytik.
Urbánková pak zdražování vnímá dramaticky zejména na úrovni konvenčních potravin, které se kvůli stoupajícím nákladům za hnojiva a pesticidy začínají přibližovat cenám biopotravin. "Já osobně bych byla pro koncept skutečné ceny potravin. Tedy abychom náklady na čištění vody, zdravotní výlohy a podobně, které jsou prokazatelně v přímé souvztažnosti například s přípravky na ochranu rostlin, hnojením průmyslovými hnojivy a tak dále, zohlednili v ceně potravin. Pak bychom jasně viděli, které jsou levnější…tedy ty bio."
Krize dopadá na všechny
Současné zdražování nicméně dopadá nejen na zákazníky, ale i na malé a velké zemědělce, nejde přitom jen o výše zmíněná hnojiva.
"Většina členů Zemědělského svazu ČR provozuje živočišnou výrobu, případně se věnují náročnějším plodinám a chov zvířat nebo skladování je velice energeticky náročné. Některým chovatelům dojnic vzrostly náklady dvoj- až trojnásobně, náklady na skladování například jablek jsou již vyšší než realizační cena na trhu. Někteří zemědělci už takový nárůst neustáli a postižené obory ukončili, jiní se k takovému kroku chystají," říká Pícha.
Urbánková se obává kromě růstu nákladů na naftu a energií vynakládaných například na chlazení mléka nebo masa i snížení spotřeby biopotravin, protože spotřebitelé budou muset v krizi šetřit.
Maier věří, že současná krize obecně výrazněji ohrozí malé zemědělce. "Třeba takový covid také dopadl více na minipivovary než na velké pivovary, menší hráči jsou vždy více ohroženi," uzavírá analytik z ČZU. Na druhou stranu podle něj menší zemědělci nyní lépe dosáhnou na dotace a mohou generovat přidružené příjmy například z agroturistiky.
