"Pokud nenabízíte sociální pokrok, není vám kvalita jednotlivých výrobků jako taková nic platná. Ztrácíte důvěru a podporu celé společnosti, což ovlivňuje zaměstnance, dodavatele, a také zpětně i zákazníky," říká vedoucí týmu udržitelnosti společnosti Henkel Uwe Bergmann.
Co pro Henkel znamená pojem udržitelnost?
Chápeme ho v sociálním i environmentálním smyslu. Před jedenácti lety jsme napsali spolu s tehdejším CEO článek, který se jmenoval „Od ochrany životního prostředí k udržitelnosti", a v něm jsme se zabývali kromě jiného otázkou spotřebitelů, kvalitou, sociálními aspekty a podobně. Pro nás byla udržitelnost vždycky vícedimenzionální.
Jsou kritici, kteří tvrdí, že udržitelnost je příliš abstraktní pojem. Jak konkrétní je pro vás?
Když jsme naplnili některé své závazky pro rok 2012 v oblasti emisí a udržitelnosti již loni, začali jsme pracovat na nové strategii. Ale jaké si máme dát cíle? Ptali jsme se a položili následující otázku řadě profesorů ze Severní Ameriky, z Indie, Švýcarska, Německa: Jaká je vaše oblíbená definice udržitelnosti? A dostali jsme jednu až šest definic od každého dotázaného.
Jeden z nich nenabídl definici, ale navrhl pracovat s tezemi, které uvádí World Business Council For Sustainable Development ve své studii „Vision 2050". Středem této vize je úvaha: na planetě bude žít devět miliard lidí, zdroje budou limitovány a my se musíme zasloužit o to, aby tito lidé žili dobře. Ano, tohle je vize, k níž jsme se rozhodli přihlásit, a ta vize má opět tři základní pilíře: environmentální, sociální a byznysový. Takže je to velmi konkrétní.
A co tato vize znamená, přeložena do firemní řeči?
Musíme se stejnými nebo menšími zdroji vytvářet vyšší hodnotu - a zanechat po sobě menší ekologickou stopu. Samozřejmě, že v oblasti sociální sledujeme kvalitu pracovního prostředí, bezpečnost zaměstnanců, otázky zdraví, a to nejen v našich provozech, ale i v rámci dodavatelského řetězce, a konečně i „výkon" našich výrobků, zda skutečně dělají lidem život jednodušší. A mimochodem, nyní je mnohem jednodušší vysvětlit náš postup interně i externě, protože máme konkrétní vizi, jejíž naplňování je měřitelné.
Jaký je vztah mezi udržitelností a ziskem?
Pro nás existuje dvojí vztah mezi udržitelností a ziskem. Jednak když se podíváte na data, je zde více lidí, kteří chtějí žít lépe; to je příležitost pro marketing. A pak, budeme se stále více potýkat s nedostatkem zdrojů, takže je třeba najít cesty, jak s méně zdroji zajistit lepší kvalitu života; jinak by naše marže významně klesly.
V této souvislosti je příležitostí i to, že nabídneme svým obchodním partnerům z průmyslu lepší využití zdrojů. Na externí tlak se můžete dívat dvěma způsoby: jako na hrozbu, nebo jako na příležitost. My volíme druhý pohled. Každopádně vidíte, že mezi ziskem a udržitelností existuje zcela přímá linie.
Znám ovšem řadu akademiků, kteří řeknou: zajímavá je kvalita konkrétního výrobku, ale sociální pokrok nemá být ambicí firmy…
Samozřejmě, že v mikro-pohledu musíte mít na paměti kvalitu výrobků - aby zákazník voněl tak, jak chce, aby měl čisté prádlo, aby naplnil svou představu o hygieně. Ale pokud nenabízíte sociální pokrok, není vám kvalita jednotlivých výrobků jako taková nic platná. Ztrácíte důvěru a podporu celé společnosti, což ovlivňuje zaměstnance, dodavatele, a také zpětně i zákazníky. Možná nebudete ihned odměněni penězi, ale z dlouhodobé perspektivy je otázka důvěry klíčová.
Můžete říct, že se vaše chování v různých zemích nemění podle toho, kde právě operujete?
Kdybych si chtěl hrát se slovy, řeknu, že naše chování není všude stejné, protože přece existují různé kultury, přístupy a trhy. Ale naše standardy kvality, bezpečnosti a zdraví či sociálních podmínek zaměstnanců jsou všude stejné. Uplatňujeme je globálně. Samozřejmě, že řešení, jak toto naplnit, mohou být na různých trzích odlišná.
Staráte se v této souvislosti také o partnery z dodavatelského řetězce?
Máme ambici hlídat nejen kvalitu dodávaného zboží a služeb, ale zajímáme se také o sociální, pracovní, bezpečnostní, hygienické a environmentální standardy v daných firmám. Ale není to jednoduché téma. Narážíme třeba na to, že výrobci mají po světě celou řadu výrobních zařízení, v nichž se podmínky liší. Snažíme se diskutovat s partnery o našich očekáváních a o našem kodexu, který shrnuje naše hodnoty; v některých případech používáme metodu sebehodnocení partnerů, v jiných si děláme audit.
Je to proces, v němž stále hledáme cesty, jak komunikaci se členy dodavatelského řetězce zlepšit, komu a jak třeba pomoci a podobně. I my jsme dodavateli a rozhodně nestojíme o to, abychom se neustále navzájem bombardovali dopisy, právními stanovisky a podobně. 75 procent našich dodavatelů operuje v zemích OECD, kde jsou poměrně přísná pravidla, takže se spíše zaměřujeme na kontrolu dodavatelů, kteří pocházejí z dalších částí světa.
V posledních měsících se velmi diskutuje o snahách Evropské komise uzákonit pro firmy aktivity CSR jako povinné. Jak se k těmto tendencím stavíte?
My jsme součástí různých evropských diskusních fór na toto téma od roku 2000 nebo 2001. Je velmi těžké standardizovat CSR. Pokud máte ze zákona nějaké povinnosti, je třeba je umět přesně definovat. Jenže v oblasti CSR se problémy mění, někdy na základě lokálních podmínek, jindy podle vývoje odvětví, a je třeba zachovat firmám v této oblasti jistou flexibilitu.
Obecně souhlasím s tím, že by bylo dobré více motivovat firmy k tomu, aby se chovaly environmentálně, sociálně a byznysově odpovědně, aby byly transparentní v tom, co dělají, ale nedokážu si představit, jak toto vtisknout do legislativního rámce. Kromě jiného bychom mohli říct, že jestliže vlády patří k největším odběratelům zboží a služeb, měly by začít u sebe s udržitelnými zásadami, za jakých podmínek a jaké druhy zboží a služeb nakupují. Ostatně, v Německu je nyní řada měst, které se právě této problematice věnují.
Další otázka je, proč z případné standardizace vyjmout malé a střední podniky…?
Ano, vždyť velké společnosti, rozhodně ty, které jsou kotovány na burzách, dávno nejvyšší parametry splňují a jsou v oblasti CSR aktivní. Navíc, pokud by se našla nebyrokratická cesta, jak malé a střední podniky zahrnout do tzv. value chains, šlo by o velký pokrok, neboť neplatí, že jste-li malý, nemůžete páchat environmentální nebo sociální škody. Mám pocit, že výmluvy typu „jsme malá firma, takže se nemůžeme chovat odpovědně", by už měly být dávno přežité.
Má tedy Henkel nějaká vlastní doporučení?
To, co Henkel přináší do debat o udržitelnosti, o reportování a o CSR na evropské úrovni, je návrh, abychom nejprve ustavili jakousi platformu transparentnosti, v jejímž rámci bychom sladili terminologii, definovali společná témata a společnou startovní čáru a poskytli veřejně informace nejen o sobě, ale i o dodavatelích. Každý by pak mohl do těchto informací nahlédnout a rychle zjistit, na čem je.
Začíná se objevovat, že CSR pojímají do svého slovníku odbory nebo odboroví předáci. Jako kdyby jej chtěli převzít do své agendy. Máte s tím v Henkelu nějaké zkušenosti?
Všechno je politikum. Když jsem v Německu s udržitelností před třinácti lety začínal, odbory se tohoto pojmu velmi bály. Jednak proto, že udržitelnost zahrnuje sociální rozměr, který byl jejich hřištěm, a ony si jej takzvaně nechtěly nechat ukrást. A pak se bály, že změny v environmentální politice mohou přinést negativní sociální dopady.
Stejné obavy se samozřejmě objevily i na evropské úrovni. Od té doby se situace vyjasnila v tom smyslu, že odbory koncept CSR neboří a nenapadají, ale starají se o to, aby nepodkopal jejich vybojované standardy a aby neumenšil jejich roli.
