Praha - Bohatí bohatnou a chudí chudnou. Sociologické "pravidlo svatého Matouše" se po roce 2008 uplatnilo také v Evropě. I když Evropská unie svými dotacemi podporuje tzv. "inkluzi", tedy vyrovnání životní úrovně v členských státech, během krize se poměry vracejí do starých kolejí.

Přes hospodářské potíže posledních let se v deseti evropských státech zvýšila životní úroveň. Jak ukazují data Eurostatu, šest z nich patří tradičně mezi nejbohatší dvanáctku. Do ní se počítá Skandinávie, Benelux, Francie, Británie a německy mluvící země. Úroveň jejich spotřeby překračuje nejméně o deset procent evropský průměr.

Z bohatých zemí se pouze v Británii, Holandsku a na Islandu během finanční a dluhové krize životní úroveň výrazně snížila.

Naopak v chudší části Evropy, kde jsou příjmy rodin ve srovnání s vyspělými státy třetinové, se situace nelepší, pokud se přímo nesnižuje jako v Pobaltí, Chorvatsku nebo Rumunsku. Výjimkou z pravidla jsou pouze Turecko a úplně nejchudší Albánie.

Česko pod průměrem

Krize zničila naděje obyvatel středomořských států, že dosáhnou na úroveň bohatého Západu. Ještě v roce 2008 se mohly Itálie, Španělsko, Řecko a Kypr srovnávat třeba s Francií nebo Belgií, dnes je jasné, že pokud jde o životní úroveň, patří do střední kategorie.

V evropském středu se udržely také nevyspělejší postkomunistické státy. Češi jsou ve spotřebě na dvaadvacátém místě a zaostávají za evropským průměrem o třicet procent.

Úplně stejnou bilanci dává Eurostat také Slovákům a Polákům.

Z českého pohledu jde o horší výsledek než při srovnání ekonomického výkonu. Podle HDP jsou Češi jednadvacátí a za evropským průměrem zaostávají jen o dvacet procent.

Jsme blíž k Albánii

Otevírání nůžek mezi bohatými a chudými zažívají Češi méně drasticky než například Irové nebo Španělé, protože fakticky se jejich životní úroveň nesnížila. Relativně jsme si však pohoršili, protože spotřeba roste v sousedním Německu a Rakousku.

Znamená to, že právě ve střední Evropě se prohlubuje hlavní hranice mezi bohatými a chudými zeměmi. Na jedné straně jsou Rakušané a Němci, jejichž životní úroveň překračuje o dvacet procent evropský průměr, na druhé straně Češi, Slováci a Maďaři se spotřebou, které zaostává za průměrem o 30-40 procent.

V praxi to například znamená, že české rodiny mají ve spotřebě blíže k Albánii, než k rodinám v sousedním Rakousku nebo Německu.