V redakci jsme měli velkou debatu o tom, kudy se má jezdit do Chorvatska. Přece přes Vídeň! Jenže Rakušané přistavili další kilometry tunelů z Lince směrem k české hranici a Češi pro změnu opět rozkopali dálnici D1, takže trasa přes České Budějovice by měla dostat svou šanci. Zvláště pak, pokud podle Google map vychází jako kratší, jen o deset minut pomalejší a s menším rizikem větší zácpy. Tedy kromě červencových vln německých dovolenkářů.
Dalším argumentem bylo i to, že jsme jeli v pracovní den a kvůli focení přes den. Na cestě přes Vídeň by nás tak potkala dopravní špička kolem Brna i ve Vídni. Naopak kolony v Linzi pouze krátce po osmé ráno mizí, takže tato trasa nemá teoreticky žádné kritické místo.
Google mapy trvají na cestě do Budějovic na variantě přes Tábor, alternativu přes Písek nenabízejí. Vzhledem k plánovaným uzavírkám u Benešova, jsme ale zkusili tuto trasu.
Písecká pohoda
Hned za Prahou je sice na dálnici D4 zúžení na jeden pruh, to ale při cestě brzy ráno nevadí. Kolony tam vznikají až později během dne. Podle ukazatele dojezdu bychom ale nezvládli tankování až na hranicích a raději jsme se zastavili už na čerpací stanici u Příbrami. Překvapivě byl Eurooil jen o pár 40 haléřů dražší než Tank Ono. Tohle by se nám na D1 nikdy nemohlo stát.
Problémem nebyla ani objížďka kvůli zatím uzavřenému obchvatu Vodňan, který se navíc bude během léta postupně otevírat. Pár minut jsme ale cestou přes město ztratili, i zde ale překvapily nízké ceny paliva a to i na Benzině.
Před Budějovicemi je ještě jeden uzavřený most, kde se na pár metrech jezdí kyvadlově. I když byla budějovická dopravní špička a lidé mířili do práce, k semaforu jsme dojeli jako druhé auto a okamžitě nám padla zelená.
Nutno ale uznat, že na této trase záleží na tom, zda tam zrovna nepojede nějaké pomalejší vozidlo. Možností k předjetí je tady méně než na trase přes Tábor. Tentokrát se nic takového nestalo. Žádná kolona, žádný kamion. Žádné otravné číhání na první příležitost předjet.
Do Českých Budějovic jsme dojeli v době dopravní špičky, což ale na dobu průjezdu nemělo prakticky žádný vliv. Jen bylo kolem o něco více aut. Fronty se tvořily ve směru do centra města, do Rakouska moc aut nesměřovalo. V Budějovicích si člověk uvědomí výhodu cesty přes Písek proti té přes Tábor. Jednak se vyhne dálnici D1 a druhak je průjezd Budějovicemi mnohem jednodušší. Jede se rovně. Ti, co přijedou od Tábora to mají složitější. Kolegyně říkala, jak se v Budějovicích pořád ztrácejí.
Zrychlení v Rakousku
I na cestě po silnici I/3 k hranicím překvapivě nenastala žádná komplikace. Trasu jezdíme poměrně často a v této části by měl být člověk na trochu toho ploužení se za kamionem připravený. Tentokrát ale byla spousta prostoru k předjíždění. Ukázalo se, že v Rakousku je státní svátek, proto ten slabší provoz a méně kamionů.
Na poslední benzínce v zemi, což je v tomto případě Tank Ono, jsme koupili dálniční známku a kafe ještě za koruny. Na Eurooilu ji neměli a v Rakousku už se před placeným úsekem koupit nedá. Rychlostní komunikace S 10 totiž nově začíná jen pár kilometrů za hranicí.
Jen škoda, že kvůli častým tunelům je na prvních desítkách kilometrů omezená rychlost na sto kilometrů v hodině. I tak je to ale výrazné zrychlení proti původnímu stavu, kdy se jezdilo přes rakouské vesničky a město Freistadt v silném provozu.
Asi půl hodiny od české hranice je první a poměrně dobré odpočívadlo. Nabízí záchody, sprchu (patnáct minut za jedno euro) automat na kávu i chlazené nápoje nebo spoustu míst k sezení se stolky a dětské hřiště. Pro ty, co z Prahy vyrazí brzy ráno, je to ideální místo na klidnou snídani. Děti se mohou protáhnout na dlouhé skluzavce, houpat na houpačkách a je tam i hřiště na fotbal. Třeba jednou bude něco podobného i v Česku.
Linec je zajímavý tím, že tam každé ráno kolabuje doprava od českých hranic a každé odpoledne zase směrem k nim. Proto je důležité se těmto dvěma extrémům vyhnout. Znamenají totiž výrazné zdržení. V devět ráno už nebylo po kolonách ani památky a poklidným provozem jsme se rychle dostali až do Alp.
Omezení, placené tunely, horko a zrada
A tady přicházejí dopravní komplikace. Omezení na třicet kilometrů v hodině a záhy po něm zácpa. Jak se ukázalo, cedule říká, že po půl kilometru je zúžení na jeden pruh. Většina Rakušanů i Němců se proto do něj řadí raději už nyní. My, stejně jako jen pár dalších aut, jedeme až k zipu, tedy volným pruhem ještě půl kilometru a předjedeme tak desítky vozů. Dodržování zipu a dojetí až k místu zúžení ušetří spoustu času.
Zde budou v létě vznikat velké potíže. I tentokrát ale mohlo jít o poměrně silný provoz. Rakušané měli dlouhý víkend a v autech kolem byly hlavně rodiny s dětmi. S řadou s nich jsme jeli až k moři.
Chvíli po tomto zúžení přišel první placený tunel Bosruck. Průjezd stojí pět eur a nemá smysl se mu vyhýbat. Cesta přes sedlo je zdlouhavá a absolvujte pouze jako výlet k lanovce na pěkné místo nahoru do hor. To ale znamená skoro půldenní zdržení a pro rodinu poměrně nákladný oddech od cestování autem.
U mýtnice nejsou kolony. Doporučujeme ale vyřídit si mýtné dopředu přes internet. Stačí zadat tunel, směr, datum a registrační značku auta a zaplatit kartou, a pak je možné bez čekání projet rychlým pruhem.
Další placený tunel Gleinalm zkusíme objet. Stojí 8,50 eura a vede kolem něj rychlostní silnice. Počítejte s patnácti minutami navíc. V době silného provozu se ale před tunelem u mýtnice tvoří takové fronty, že je objetí rychlejší.
Začíná být pekelné horko. Jsme sice v Alpách, ale venku je i v květnu 28 stupňů a slunce přes čelní sklo praží dovnitř. To už láká i sprcha za jedno euro na odpočívadle.
Záhy přichází zrada. Po trase je pár uzavírek a jedna z nich zavřela na objízdné cestě i sjezd na Graz. Takže si naprosto zbytečně zajíždíme dvacet kilometrů. Dochází na kletí, že jsme se měli lépe připravit a že po cestě nebylo patrné žádné varování. Zmíněná uzavírka už je ale otevřená a vám život komplikovat nebude.
Před Grazem přichází ještě jedno zúžení, kde prý ve špičkách budou vznikat a už vznikají kolony. V našem případě jde ale o plynulý průjezd. Obě omezení tam budou celé léto a podle mapy nedává moc smysl je objíždět. Pokud tedy nedojde k vyloženým kolapsům.
Je čas oběda. Rychlé občerstvení nabízejí obchodní domy poblíž dálnice na kraji Grazu, McDonald stojí i u města Gralla kousek před slovinskou hranicí. To je i náš cíl. Ale těžko toto místo doporučit, když bylo parkoviště plné i v běžný pracovní den a místo se našlo až o kavárnu dál. Nabízí i Drive In, ale zas tak moc jsme nechvátali.
Teď je otázka, jak vjet do Slovinska. Zda nadrzo po dálnici a tvářit se, že si chceme známku koupit na první benzínce a z té sjet na okresku nebo pokorně sjet už na Spielfeld. Druhá, méně nebezpečná možnost zvítězila. Na přechodu jsme byli i v lednu a první slovinská benzínka se proměnila v uprchlický tábor.a skončila oplocená. Tábor už je zjevně pryč, zda benzínka funguje ale není jasné.
Mánie z uprchlíků už mírně opadla. V lednu zastavovali dva rakouští policisté každé auto. Nyní tam byl jen jeden a během našeho průjezdu nekontroloval žádný vůz.
Peklo jménem Ptuj
Objíždění slovinské dálnice je jedno z největších pekel cesty do Chorvatska. Ale hlavně letos je vhodné je doporučit všem a nejen kvůli úspoře 15 eur za sedmidenní dálniční známku a 30 eur za měsíční. Tedy minimálně ve směru k moři, kde budou kolem Ptuje až k hranici s Chorvatskem kvůli dostavbě dálnice pravděpodobně vznikat velké zácpy. Od moře by měla být situace lepší. Postupně jsme vyzkoušeli všechny objízdné trasy a všechny proti cestě po dálnici zdrží, ale mohou cestu zkrátit alespoň z hlediska počtu ujetých kilometrů. Cestou k moři jsme jeli vedle dálnice k Mariboru, následně k městu Lenart a na Ptuj.
Ptuj je město s pěkným centrem a hradem na kopci. Většina turistů tudy jen projede. Zkusili jsme se tam zastavit a chvíli si odpočinout. Ukázalo se to jako chyba. Venku třicet. Slunce pražilo. Usedal jsem do rozpáleného auta na další etapu unavenější než předtím.
Hned za Ptují bylo jasné, co bude největší letní peklo a o čem si budou motoristé nejvíce povídat. Slovinci, přesněji stavební firmy z Bosny, staví dálnici až na chorvatské hranice, což znamená omezení na 50 km/h a zúžení pruhů. Bude to tak celé léto.
Není tak těžké si to místo představit. Stačí vzít českou dálnici D1 třeba v místě, kde se tam napojují auta z nějaké frekventovaného nájezdu, třeba od Jihlavy a hned tam dát zúžení na jeden pruh a rychlost omezit na 50 km/h. A ještě tam pustit stavební stroje, které ten jediný pruh budou tu a tam přejíždět. Tak tohle bude u Ptuje. My jsme před sezonou projeli bez problémů.
Nevěřte navigaci ve Slovinsku
Na hranicích jsme si postáli v kolonách na obou celnicích, ani v jedné ale doklady vidět nechtěli. Protože jsme měli zamluvený nocleh kousek za hranicí, bylo zbytečné používat placenou dálnici. Jenže brzy jsme dojeli k zákazu vjezdu. A tady začalo testování navigace. Na to opravdu pozor! Ve Slovinsku i v Chorvatsku jsou úzké silničky a platí, že je řada navigací bere jako plnohodnotné silnice. A tam kde se dá jet třicítkou, si navigace myslí, že zvládnete rychlostní průměr osmdesát.
Důvěra v navigaci nás dovedla na krásná místa. Ale zároveň na silničky, kde se nevyhnou ani dvě fabie, aniž by musela jedna sjet z cesty a zastavit. Celé to znamenalo výrazné zpoždění. Přitom podle mapy vedla k apartmánu velká hlavní silnice. Ta se ale asi navigaci nezdála.
Právě kousek od slovinských hranic je největší množství ubytovacích kapacit za rozumné ceny, které jsou vhodné na přespání. Další možností je pak Záhřeb, kde je několik míst i nedaleko dálnice. Nejlevnější možnosti jsou ale na jihozápadním cípu Maďarska, při cestě přes tuto zemi. Tam je také rekreační oblast a dostatek kapacit. Zvažovali jsme i spaní u Plitvických jezer. Což je vhodné pro ty, co chtějí ušetřit na chorvatské dálnici.
Nakonec jsme si vybrali Krapinské Toplice. Lázeňské město kousek od dálnice, kde je spousta hotelů, apartmánů i ubytování v soukromí. Češi tady přespávají po cestě k moři často, je to znát i z hodnocení hotelů na internetu jejich hosty.
Bohužel dochází k první výraznější komplikaci po cestě. Plán, že prostě někde najdeme bankomat a vybereme hotovost, není tak snadný. Dvě banky ani pošta nenabízejí možnost výběru. Nepomáhají kolemjdoucí, jde totiž také o turisty. Říkají, že snad dál po silnici. Nakonec bankomat vítězoslavně objevíme.
Apartmán se jmenuje Split a tím směrem hned ráno vyrážíme. V Záhřebu jsme vylovili krabičku ENC umožňující platit chorvatskou dálnici levněji, abychom navíc stylově projeli mýtnicí bez nutnosti zastavit. Jenže nic. Přes čelní sklo nám to signál nevzalo. Stejně jako v lednu. S krabičkou pak stačí zamávat z otevřeného okýnka, brána se otevírá a jede se.
Ušetřit objížděním chorvatské dálnice? Raději ne
Chceme vyzkoušet cestu přes Plitvická jezera a zkusit tak, zda má smysl ušetřit pár stovek za dálnici. Na sjezdu v Karlovacu krabičkou raději rovnou máváme. Nevypadá to asi stylově, ale funguje to. Průjezd městem je zdlouhavý, několikrát stojíme na semaforech a na následující cestě každou chvíli jedeme za karavanem nebo v nějaké koloně bez možnosti bezpečně předjíždět. Tuhle cestu nelze moc doporučit. Výhodou ale je, že se dá snadno podél ní najít místo na zastavení ve stínu, což se na dálnici prakticky nestane.
Z okna ve městě Slunj vidíme drobné vodopády a řeku protékající malebnými domečky a chceme se tam podívat, stejně jako k nedalekému hradu. Jenže nejde zaparkovat ve stínu. Slunce praží. Hezké to tu je, ale ne na odpočinek uprostřed horkého dne. Totéž platí o Plitvicích. Obří fronta na lístky a horko.
Strategickou chybou bylo, že než jsme se rozhoupali, u které restaurace zastavíme, přišla dálnice a tedy i nutnost jíst na ní. Což znamená vyšší ceny a menší pohodlí. Ale zhruba dvě stovky v korunách za jídlo není zase žádné velké drama.
Přechod z hor k moři skrz dlouhý tunel Sveti rok je vždycky fascinující. Často se stává, že před tunelem je ošklivo a zima a za ním nádherné léto bez mráčku a teploty o deset i více stupňů vyšší.
Nejvíce ale překvapují řidiči. Ti se na sebe i v tunelu lepí a výrazně překračují rychlost. Totéž dělají i v dalších úsecích, kde je omezení kvůli serpentýnám a dost často i kvůli silnému větru. Tohle je nejhorší místo na dálnici k moři. O sobotách se tu tvoří zácpy. A to i v nočních hodinách a dochází zde často k nesmyslným ťukancům kvůli autům lepícím se na sebe, což a celou situaci ještě komplikuje. Je to místo, kde je lepší držet si odstup, jet opatrně a brát ohled na to, že řidiči kolem můžou být na hranici svých možností a to pokud jde o směr k moři.
Květen je překvapivě zajímavý čás k návštěvě Jadranu. Přímořská letoviska jsou klidná, na plážích spousta prostoru. Do vody se člověk musí déle odhodlávat, ale studená rozhodně není. Tedy pokud se z vyhřáté hladiny nepotopíte níž. Snadnější a rychlejší jsou i výlety a parkování.Škoda, že musíme zpátky do práce.
Mýtné v Chorvatsku je opravdu drahé a tvoří významnou část nákladů na cestu, ale i tak děkujeme za ty dálnice. Představa cesty do Dalmácie po jednoproudých silnicích je děsivá.
Na cestě zpět přespáváme v Záhřebu, jen kousek od dálnice. Nejvíce zdrží slovinská hranice. Kolony se tvoří i přesto, že policisté doklady vidět nechtějí. Slovinskou dálnici tentokrát objíždíme zkratkou z Ptuje do rakouského Ilzu. Jde o pěknou cestu s menším provozem a krásnými výhledy. Přesto bychom, pokud to provoz dovolí, příště spíše preferovali delší, dražší, ale rychlejší cestu po rakouské dálnici už od slovinských hranic. A pokud pojedeme z Dalmácie bez přespání, ve směru domů zvážíme i slovinskou dálniční známku.
To nejhorší nakonec: D1
V Rakousku se opět utvrdíme v tom, že odpočívadla stavět umí. I když zrovna na tom za Ilzem chybí dětské hřiště, které Chorvati na svých větších odpočívadlech mají. Zúžení před Vídní komplikace nepřináší. Jen jsme udělali chybu, že jsme vjeli do levého pruhu, který vede po silnici v protisměru. V něm se totiž nedá předjíždět a horší budou i následky nehod. Vpravo vedou dva zúžené pruhy. Na rozdíl od D1 ale nikdo nejezdí výrazně nad rychlostní limit.
Ve Vídni provoz zkomplikovala série zúžení a tak jako vždy pobaví ukazatel, kdy je Brno vlevo nebo vpravo a Praha rovně. Je ale třeba volit Brno vlevo, protože právě to je přímá cesta do Mikulova. V kolonách jsme si trochu postáli i v neděli v poledne. Před českou hranicí provoz o něco zpomalí výstavba dálnice A5. Kvůli migrantům jsou na hranicích stále policisté. Tady ale pouze odkláněli podezřelá vozidla. V tomto případě to odneslo auto s italskou značkou.
V Pasohlávkách je pláž, vstupné do kempu činí 25 korun a překvapivým zjištěním bylo, že voda byla teplejší než v Dalmácii. Je to pěkné místo k odpočinku, ale může nabudit pocit, že doma by to bylo lepší. Už jen proto, že hledání písečné pláže v Chorvatsku je náročný úkol.
A to už jsme vjeli na D1. Bez většího uvažování nejhorší část cesty a s nejhoršími řidiči. Pravda byla neděle odpoledne a to je specifický typ provozu. Ale i tak. Takovou četnost nepoužívání blinkrů, blokování levého pruhu, agresivního najíždění zezadu, lepení se na druhého jsme fakt jinde po cestě neviděli. Po cestě dokonce dva školitelé, kteří jeli v levém pruhu svých 130 km/h a odmítali pustit kolonu za sebou. Snad alespoň v létě si budou moci Češi cestou k Jadranu a zpět říct, že jsou i horší místa než D1.
