Moje babička je ve skutečnosti starší. Ale nevypadá na to. Zato Škoda Superb 3000 OHV, která díky svému úctyhodnému stáří dostává na bok na startu letošní setinové rallye 7Castles trial nálepku s jedničkou, tu mezi rozmanitou skvadrou aut svoje roky zapřít nesvede.
V rodném listu má rok 1939, byl tedy vyrobena těsně před vypuknutím druhé světové války a pamatuje tedy ty opravdu špatné časy pro Československo. Pohání jí třílitrový šestiválec, má čtyřrychlostní převodovku (přičemž první 2 stupně jsou bez synchronů), váží přes dvě tuny a měří 5,2 metru.
Superb je nádherné auto. Velice elegantní a vznešené. Ale vedle nejmladších účastníků závodu, kterým je dokonce jen 23 let, zkrátka vypadá jako muzejní kousek. Což ostatně je, vlastní ho totiž škodovácké muzeum.
Osmiválcový model, který mají v Mladé Boleslavi rovněž v inventáři, patří mezi naprosté rarity. Vůz z této série prý vozil například Jana Masaryka. V našem černočerném kousku se prý nechal převážet jakýsi velevážený továrník.
Určitě ho musel mít velmi rád. Interiér vozu je jako zmenšený obývací pokoj. Má snad ty nejměkčeji polstrované a velkoryse dimenzované sedačky, jaké jsem v autě viděla. Nohy by si v něm natáhl snad i Obr z Altonu, kdyby mu tehdy Superb přistavili. Od šoféra prostor pro veleváženou posádku odděluje průhledná zástěna, to aby ředitel fabriky měl soukromí.
Když jsem nadšeně kývla na možnost zúčastnit se své první setinové rallye v životě, přidělili mi řidiče s tím, že se na závodě "jen" povezu. Meziplyny v autě s převodovkou bez synchronů jsem si sice učila už na Ifě v autoškole, ale řídit takový plující kolos, jakým Superb OHV je, není pro každého.
Můj řidič je ovšem jeden z nejpovolanějších. Pepa "Joska" Petříček je autoklempířem v dílně Muzea Škody. A člověk na svém místě, o autě ví všechno a řídí ho jako bůh. Sledovat jeho levou nohu na spojkovém pedálu je pohybové divadlo pro automobilového nadšence. Zúčastnil se několika setinových rallye jako servis, který zajišťoval týmu Škody zázemí. Ostrý závod jede jako já poprvé.
Na startu propadám panice. Pozvánka "neřídit" totiž znamenala "navigovat". Ač jsem si jedno odpoledne mohla vyzkoušet, jak se úseky testu přesnosti na setinových rallye měří, nikdy jsem neprojela takové, kdy se zničehonic objeví na trase tajné rychlostní měřené zkoušky, ani ty, ve kterých není vidět konec na dohled od startu.
A především ne v Superbu. Přitom co nejpřesněji odhadnout při časovém měření fotobuňkou začátek auta, nebo to, kdy projela kola startem značeným lanem na zemi, je zásadní spolujezdcova práce.
Můj šofér je ale ten typ člověka, kterého si oblíbíte. Velkoryse bere na vědomí, že se mnou rallye nejspíš nevyhraje. A že majestátní Škoda se startovním číslem 1 bude mít štěstí, když s nepolíbenou navigátorkou vůbec dojede do cíle.
Ten se na letošní 7Castles trial nachází před Muzeem Škoda v Mladé Boleslavi. Trasa má zhruba 220 km a jak název napovídá, cestou mineme sedm hradů nebo zámků či historických pamětihodností.
Startujeme o sobotního slunečného dubnového rána u Břevnovského kláštera, zapínám stopky - máme před sebou asi 6,5 hodiny i s časem na oběd. Uklidňuje mě, že znám první třetinu kraje, kterým trasa prochází. Vždyť tady žiju. Dojíždíme k prvnímu krátkému testu přesnosti na náměstí v Unhošti. Jsem z toho tak nervózní, že ani neumím odhadnout, jestli jsme jí projeli přesně. Snad.
Další u stochovského zámečku nám ale značně pošramotí skóre. Stopky nefungují, mají vybitou baterii. Počítám jen zpaměti, navíc test se měří v zatáčce. S autem velikosti a váhové kategorie Superbu není absolutně možné zrychlit tak, abychom se do časového limitu vešli.
Tachometr navíc po celou cestu nefunguje, projíždíme "na oči". Přitom některé posádky dokonce používají iPady s aplikacemi, které jim propočítávají časy i rychlosti.
Můj řidič Joska je ale kliďas. Brzy jednotlivé měřené úseky projíždíme stylem "nějak to dopadne", tajné erzety nezvládám vůbec, chce to být mnohem pohotovější. Zdá se, že většina úseků je stavěná na obratnější a rychlejší auta. Než se Superb rozjede na požadovanou rychlost, pár sekund to trvá. A s těmi se tu neplýtvá. Tady rozhodují setiny.
Největší katastrofou je měřený slalom s několika ostrými zatáčkami na polygonu v Bělé pod Bezdězem. Naše plovoucí almara se v nich nevytočí, nemá na to dostatečný rejd a řízení, navíc s volantem napravo, je bez posilovače.
Joska musí couvat, motor chcípá, složitě manévrujeme v zatáčkách. Řídit Superb je na takové trase dřina. Na výsledcích je to vidět, v tomto testu jsme skončili předposlední.
Krajina na pomezí Středních a Severních Čech je ale překrásná. Slunce praží, jako by si spletlo duben s červencem, koruny třešní a planých jabloní okolo okresek zbělaly, temná kapota Superbu obtěžkaná po stranách náhradními koly se aristokraticky nese krajinou, věk nevěk.
Kdo si myslí, že předválečná auta jezdí předpotopně, ať si vyprosí svezení ve škodovácké limuzíně. Dvoutunový továrníkův stroj sebejistě rozráží vzduch a nadnáší posádku, jako by se rozvalovala na koberci. Do té chvíle, než narazíme na katastrofálně rozbité středočeské cesty. To se pak zadní tuhá náprava dost zlobí.
Když projíždíme cílovou páskou před muzeem, mé myšlenky se opájí představou, že jestli někdy bude nějaké příště, musí to být s Joskou, který mě za můj mizerný výkon (snad) nerozjede koly veteránských škodovek.
Ale jak to tak bývá, nováčci mají štěstí. Ta nejistá erzeta v Unhošti byla naše nejlepší. A nejen to. Byla nejlepší z všech 70 posádek, které jí dnes projely. A byla naprosto přesně zajetá, bez penalizace, tedy bez odchylky byť jediné setiny. To se nikomu na letošní rallye 7Castles trial v žádném měřeném testu přesnosti nepovedlo. A jako bonus jsme dvakrát byli pátí s odchylkou několika setin sekundy. Celkový výsledek ale nic moc, všechny ostatní erzety jsme totiž kardinálně pokazili.
Ale na náš úspěch jsme byli s Joskou nakonec pyšní. Škodovácká babička tu nebyla jen do počtu, nespokojila se s pozicí vozu, který jede první, protože je nejstarší, na víc se ale nezmůže. Můj vliv je na tom naprosto mizivý, řekla bych, že jsem vítězkou z leknutí. Ale kdyby to fungovalo pokaždé, budu se lekat s radostí na každé setinové rallye, jestli ještě někdy pojedu. Stojí to za to.
