Tříčlenný senát přitom nebyl jednotný a soudce David Uhlíř by ženě oplodnění umožnil. Podle něj je toto totiž případ, kdy by se dogmaticky neměly vykládat jednotlivé paragrafy zákonů, ale užít lidský přístup. "Výklad zákona, který by umožnil ženě dítě počít, by nijak nepoškodil práva jiných subjektů," konstatoval Uhlíř.
Manžel Hany P. podepsal souhlas s použitím spermií k umělému oplodnění, brzy poté však zemřel. Žena se zhroutila a proces umělého oplodnění přerušila. Když se jej rozhodla dokončit, klinika odmítla oplodnění provést s tím, že souhlas, který dal muž krátce před svou smrtí, je již zastaralý - zákon omezuje platnost souhlasu na dobu šesti měsíců.
Žena kliniku zažalovala, ale soudy její žalobu zamítly. Hana P. tak upínala naději k Ústavnímu soudu, ale ten nyní její stížnost zamítl, když konstatoval, že nebylo prokázáno, zda by si muž opravdu přál, aby i po jeho smrti bylo skutečně sperma k oplodnění manželky použito.
Ke zmrazení mužových spermií se manželé rozhodli poté, co onemocněl nádorovým onemocněním. Kvůli možným následkům onkologické léčby se proto rozhodli nechat zmrazit buňky DNA a následně využít umělého oplodnění. "I přes špatný zdravotní stav manžela jsme chtěli společně počít a vychovávat dítě, a to i za předpokladu, že by se manžel narození dítěte nedožil," uvedla žena před soudem, na který se obrátila, když jí klinika odmítla umělé oplodnění provést.
Bylo by ochuzené o otce
Podle kliniky je důležité přemýšlet i nad tím, zda by se dítě nemohlo cítit ochuzené, jelikož by nikdy nepoznalo biologického otce, a že by nemělo kompletní rodinu.
"A i kdyby si matka našla časem nového partnera, (dítě) nikdy nebude mít možnost žít s biologickým otcem," uvedl zástupce kliniky. Matka se zase odvolávala na to, že její právo mít dítě převyšuje právo dítěte poznat svého otce.
Okresní soud Plzeň-město žalobu ženy zamítl. "V době žádosti nežila v páru a nemůže tak žádat ani o provedení asistované reprodukce," konstatoval okresní soud, podle něhož navíc nelze předjímat další vůli zesnulého manžela v průběhu léčebného procesu a nahrazovat ji rozhodnutím soudu.
Odvolací Krajský soud v Plzni zamítavý rozsudek potvrdil a stejně se k případu postavil i Nejvyšší soud, podle kterého by se jednalo o porušení zákona, jelikož žena léčbu neprovedla do šesti měsíců od podepsání souhlasu. Zároveň odmítl dovolání ženy, která tvrdí, že byly porušeny práva člověka stát se rodičem.
Vždyť ještě dítě mít může
"Přestože měl soud ke stěžovatelce velké sympatie, nakonec rozhodl, že k porušení jejích práv nedošlo," konstatoval Nejvyšší soud. Podle něj je žena stále schopna stát se matkou přirozeným způsobem a umělé oplodnění není její jedinou možností. Žena přitom v dovolání argumentovala, že je to poslední možnost, jak mít dítě se svým manželem.
"Moje žádost nemůže být zamítnuta jen z formálního důvodu," stěžovala si v ústavní stížnosti Hana P., podle níž soudy zamítnutím nerespektovaly vůli jejího manžela. "Můj manžel udělil souhlas ke zmrazení spermií, a tím dal souhlas i k umělému oplodnění. Věděl, že budou sloužit k mému otěhotnění. Pokud by si umělé oplodnění nepřál, svůj souhlas by odvolal," vysvětluje.
Ústavní soud sice připustil, že pro ženu je uvedená situace citlivá. Podle něj je ale stěžejní, že "nelze vyloučit pochybnosti stran skutečné vůle zesnulého manžela žalobkyně stát se otcem i po své smrti."
Nejednotný senát
Jak poukázal soudce-zpravodaj Tomáš Lichovník, muž při odběru podepsal informovaný souhlas s kryokonzervací spermií, který obsahoval výslovné ustanovení o zničení tohoto biologického materiálu v případě jeho úmrtí. "Uvedené též znamená, že kryokonzervované spermie muže tvořícího neplodný pár nelze po smrti použít k léčbě tohoto páru, a to i když po smrti muže by dosud neuplynula šesti měsíční lhůta," poukázal Lichovník, který se tak ztotožnil s rozhodnutím předchozích soudů včetně Nejvyššího.
Verdikt soudců přitom nebyl jednotný - z tříčlenného senátu se totiž jeden soudce, David Uhlíř, s názorem svých kolegů neztotožnil a napsal disentní stanovisko. A poukázal na to, že formulace o "zničení biologického materiálu po smrti" byla jen automaticky předepsána ve formuláři o souhlasu.
"Z žádného ustanovení českého právního řádu neplyne, že by užití spermatu po smrti muže, který sperma daroval, bylo vyloučeno z použití k asistované reprodukci. V širším pohledu lze konstatovat, že to stejné platí pro embryo, jestliže jeden z biologických rodičů nebo i oba zemřeli," poukázal Uhlíř.
"Má-li být naplněna maxima, že rodičovství je pod ochranou zákona, a má-li být odvrácen populační úpadek národa a naší země, měl by stát vítat přání a ochotu každého páru a každé ženy počít, porodit a vychovat každé dítě, které může spatřit světlo světa, nikoliv hledat důvody a způsoby, jak početí a narození dítěte ztížit či znemožnit," dodal s tím, že věří, že názor senátu platí jen pro tento konkrétní případ a že bude v budoucnu překonán.
V Německu je to trestný čin
Sám Lichovník ve verdiktu navíc poukázal na to, že státy v Evropě problematiku umělého oplodňování řeší rozdílně podle své vlastní právní úpravy, "když vycházejí z morálních, kulturních, náboženských a etických hodnot dané společnosti." "Je tak především na zákonodárci, aby stanovil podmínky a pravidla pro vznik života jiným než tradičním způsobem," konstatoval.
Například v Německu se oplodnění vajíčka spermiemi mrtvého muže považuje za trestný čin, v Belgii se k souhlasu k oplodnění podepisuje smlouva, jak s buňkami nakládat v případě smrti.
Ve Francii zase mohou podstoupit umělé oplodnění pouze páry. Tím se vylučuje postup, kdy by k oplodnění mělo dojít po smrti jednoho z budoucích rodičů. V Anglii musí osoba do žádosti připsat, jak s biologickým materiálem nakládat v případě úmrtí.
