Za komunismu bylo napácháno mnoho zločinů. Proč jste se soustředili na ty, které se udály na hranicích?
Soustředili jsme se právě na tyto zločiny, protože je považujeme za úplně nejzávaznější. Nejzávažnější je zločin proti lidskému životu, všechny ostatní jsou oproti tomu druhotné. Za všechny ty strašné věci, které se udály za komunismu, jsme neodsoudili téměř nikoho. Přece není možné, abychom se 30 let po komunismu tvářili, že bylo v pořádku zabíjet lidi.
Trestní oznámení se týká zabití 28 civilistů. Podle čeho jste vybírali případy, kterými se budete zabývat?
My jsme vzali od roku 1989 chronologicky posledních 30 obětí železné opony a z nich jsme vybrali 28, které jsme schopni odprezentovat včetně historických dokumentů, které jsme dohledali ve veřejně přístupných archivech. Schválně jsme se soustředili na oběti posledních dvou dekád komunismu, ne na oběti z 50. let, u kterých můžeme předpokládat, že většina zodpovědných lidí je už po smrti.
Z kterého roku je tedy nejstarší případ?
Rozmezí případů je od roku 1965 do 1989. Na začátku jsou tři oběti, které zahynuly ještě elektřinou na železné oponě. Do roku 1965 byla totiž ještě elektrifikovaná.
Oběti byly různých národností. Jakých?
Jsou tam Češi, Němci, Poláci, Slováci, zřejmě Maďaři a někdo, kdo vypadá jako sovětský občan. Čili národností je tam docela hodně.
Kolik lidí vůbec zemřelo na hranicích za celou dobu komunismu?
My pracujeme s číslem zhruba 320 zdokumentovaných civilistů. Zároveň je ještě zřejmě mnohem vyšší počet pohraničníků, kteří se zabili nebo na hranicích přišli o život. Když se ale na to člověk podívá s odstupem, tak to jsou také oběti zločinného komunistického režimu. Umírali nebo si tam brali život vojáci základní služby, kteří si ten systém nevymysleli. Přicházeli o život při nejrůznějších nehodách, omylem se zastřelili při cvičeních nebo při dopravních nehodách. Ale těmi se teď nezabýváme, v první řadě nám jde o civilisty.
Trestní oznámení jste podali mimo jiné na bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše nebo na premiéra Lubomíra Štrougala. Těmto pánům je už přes 90 let. Má ještě smysl na ně podávat trestní oznámení?
Určitě má smysl se zabývat jejich trestněprávní odpovědností. Já jenom poukážu na to, že podobné věci se dějí s posledními žijícími lidmi odpovědnými za zločiny nacismu. My se nedomníváme, že věk by měl být překážkou. Nám samozřejmě nejde o to, abychom nutili staré lidi nastupovat výkony trestu. Nám jde o to, aby stát jednoznačně vyslovil, že ta věc byla zločinem proti lidskosti.
Jak se bude prokazovat vina těchto lidí? Na zabití obětí se přímo nepodíleli ani nebyli přímými nadřízenými těch, kdo je zabili.
My jsme do trestního oznámení zahrnuli řadu nových důkazů, které jsme vyrešeršovali. Jde zejména o usnesení ÚV KSČ, kde máme i prezenční listiny, podle kterých byli pánové Jakeš, Štrougal a Colotka (tehdejší předseda vlády Slovenské socialistické republiky, pozn. red.) přítomni při hlasování. To jsou usnesení, ze kterých vyplývá, že předsednictvo ÚV KSČ řídilo úplně všechno v téhle zemi, že oni byli strůjci režimu ochrany státních hranic.
Nejde jen o to, že řekli ministrovi, ať zařídí na hranicích, aby lidé neutíkali. Oni řešili nejpodrobnější detaily systému ochrany státních hranic.
Co si mám pod tím představit?
Například rozhodovali, kdo bude velitelem brigády Pohraniční stráže, kolik branců se bude posílat na základní vojenskou službu na státní hranice, jaký bude mít takový branec sociální zabezpečení. Rozhodovali o všem. Dostávali také zpětná hlášení. Předsednictvo ÚV KSČ bylo opravdu nejmocnějším orgánem totalitní diktatury. Rozhodovali o všem, co bylo alespoň trochu důležité.
A opravdu to bude stačit k tomu, aby byli odsouzeni?
My podáváme trestní oznámení, všechno ostatní je na orgánech činných v trestním řízení, aby to prošetřily. Nepodáváme pouze toto, zahrnuli jsme do toho celý systém právních předpisů, které řešily ochranu státních hranic. Z právních předpisů vyplývá, kdo přesně měl jaké pravomoci, kdo koho úkoloval, kdo se komu zodpovídal.
Takže když člověk skutečně prostuduje předpisy Pohraničí stráže, tehdy platné nařízení, rozkazy ministra vnitra, zákony, vyhlášky, tak si z toho poskládá velice dokonale promyšlený systém velení Pohraniční stráže, který jde vystopovat a proložit až nahoru do předsednictva ÚV KSČ.
Na kolik lidí vůbec podáváte trestní oznámení?
My jsme to vlastně ani nespočítali. Ke každé oběti jsme sestavili tabulku osob, které jsou v přímém řetězci velení zodpovědné za smrt té osoby z titulu té funkce. Některé osoby se překrývají, některé nejsou dorešeršované, protože rešerše bychom mohli dělat donekonečna. Máme u každé osoby 17 pater v řetězci velení, jedná se řádově o 200 lidí.
Mluvili jsme o předsednictvu ÚV KSČ. Oznámení ale míří i na osoby mimo tento orgán.
V těchto 17 patrech je předsednictvo ÚV KSČ, pak jsme tam zahrnuli ministry vnitra, jejich náměstky. Poslední vrchní velitel Pohraniční stráže František Šádek zemřel před 2 lety a dostal státní pohřeb. Ten už tam tedy není, jsou tam ale velitelé brigád Pohraniční stráže, náčelníci štábu, zástupce náčelníka pro věci politické, velitelé praporů a jejich zástupci pro věci politické, velitelé roty a různí nejnižší důstojníci, velitelé zasahujících hlídek a členové hlídek.
A to je kompletní a konečný výčet žijících lidí, kteří jsou podle vás zodpovědní za zabíjení na hranicích?
Nemusí být konečný, protože jsme ještě nezkoumali roli vojenské rady a vojenských prokurátorů, protože víme, že v řadě případů se v totalitě tyto případy šetřily. Šetřila je vojenská prokuratura a prakticky ve všech případech to uzavřela s tím, že zabití bylo v pořádku. Vojenští prokurátoři pomáhali zahlazovat trestné činy, které teď uvádíme v trestním oznámení. Čili okruh lidí odpovědných za zabíjení na hranicích bude ještě větší, předpokládáme.
Je už víc než čtvrt století po pádu komunismu. Proč podáváte trestní oznámení teď?
V 90. letech vznikl Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Ten to vzal z opačného konce a po mnohaleté činnosti je výsledkem, že byli odsouzeni celkem 4 lidi za zabíjení na hranicích. Byli to ti úplně nejnižší - vojáci zasahujících hlídek. Nikdo se nezabýval trestní odpovědností velitelů a už vůbec ne politického vedení komunistického Československa. ÚDV zvládl udělat jenom toto.
Potom bylo v roce 2008 podáno trestní oznámení na Slovensku a v České republice současně. Na Slovensku to dopadlo velice rychle a špatně. Za dva roky policie dospěla k názoru, že se nic nestalo a všechno je promlčené. V České republice to dostal ÚDV, který strávil 8 let šetřením.
V loňském roce poslal dopis, který má dohromady asi jednu stránku textu. Konstatoval v něm, že ano, bylo nesprávné položit začátkem totality na hranicích miny, ale už je to promlčené. A potom: Ano, něco bylo špatně s elektrikou, ale už je to taky promlčené. A vůbec neřešili nepromlčitelný zločin zabíjení lidí jako zločin proti lidskosti.
Čím si to vysvětlujete?
To je možná otázka na ÚDV, to by byla z mé strany spekulace. Skutečně jsme velice zklamaní z toho, jak ÚDV v této věci pracoval. Jako by se z nějakého důvodu bál. A já přímo vznáším dotaz, jestli existuje v naší společnosti nějaký důvod, proč se bát těch posledních žijících představitelů komunistické strany. Jestli existují nějaké vazby, které my nevidíme, které zabraňují orgánům činným v trestním řízení tyto lidi postavit před soud.
