reklama
 
 

Chci tu památník, moc času už nemám. Dcera generála Mašína navštívila vrácenou "trosku" v Lošanech

Aktualizováno 12. 9. 2017 14:21
Jeden telefonát a krátké setkání se správnými lidmi, přesně tak se dá ocitnout před branou statku generála Josefa Mašína v Lošanech s klíčem v ruce. Jako by v tom byla symbolika, jak jednoduché mělo po listopadu 1989 být navrácení komunisty ukradeného majetku. Nebylo, dcera slavného protinacistického odbojáře Zdena Mašínová uspěla až po letité a únavné soudní anabázi. Teď čelí nové výzvě: udělat z polorozpadlé budovy muzeum a památník.

Lošany - Je to trochu hořké prvenství. Až v roce 2017, osmadvacet let po listopadu 1989, se pietní akt v Lošanech koná nejen u rodného domu Josefa Mašína, ale poprvé rovněž u objektu, který je opět majetkem rodu Mašínů.

Pravda, formálně sice ještě běží dědické řízení, ale to podstatné se odehrálo začátkem března. Tehdy se kolínský okresní soud v průlomovém verdiktu přiklonil na stranu Zdeny Mašínové.

Právě díky její zarputilosti a vytrvalosti se podařilo statek vysoudit. Bratři Ctirad a Josef odmítli po listopadu 1989 žádat o navrácení občanství s poukazem na to, že jim ho po dramatickém přechodu do Západního Berlína v roce 1953 vzali komunisté a že by jim ho stát měl vrátit sám. S argumentem, že se Češi s komunisty dodnes nevypořádali, už nikdy českou hranici nepřekročili a pří o statek se neúčastnili.

Ctirad se konce soudní anabáze nedožil, zemřel v roce 2011. "Vysvětlila jsem Josefovi, že cítím povinnost se o statek postarat. Ať si s ním děti pak udělají, co chtějí," vypráví Zdena Mašínová, co jí léta dodávalo sílu do právních bitev o sídlo, na němž rod Mašínů hospodařil čtyři stovky let. Dětmi myslí Sandru a Barbaru, dcery Josefa Mašína mladšího.

Sandra dnes přijela z Německa, kde žije. "Bude to hrdá majitelka této trosky," usmívá se trochu smutně její teta Zdena.

V Lošanech mezitím poprchává a rozhodně tu není pět tisíc lidí jako v roce 1947, kdy tu po jedné z největších osobností domácího protinacistického odboje pojmenovávali školu, stojící kousek od statku. Ale ke dvěma stovkám lidí se sešlo - mezi mnoha vojáky, pamětníky či sokoly přišly i rodiny s dětmi. A pár místních, i když ne moc.

A také dva Mašínové, byť ne úplně osobně.

Mašínův hlas pod Mašínovými břízami

Na škole, dnes v té budově sídlí obecní úřad, totiž odkrývají novou pamětní desku s podobiznou generála Mašína. Jako náhradu za tu původní, kterou v roce 1956 komunisté strhli. Nesnesli, že je o tři roky dříve zahanbili dva mladíci, kteří se skrz tisíce německých policistů a sovětských vojáků spolu s kamarádem Milanem Paumerem prostříleli do Západního Berlína.

Přihlížejícím je aspoň částečným úkrytem před deštěm březový háj před branou - ty stromy zde původně vysázel právě Josef Mašín po návratu z legionářské anabáze Sibiří. Lidé pod břízami teď poprvé v životě slyší, jaké to je, když před statkem mluví muž jménem Mašín.

Léta soudních sporů

Začátkem 90. let Zdena Mašínová získala svůj podíl v lošanském statku - ideální dvě osminy. Podíly bratrů byly nedobytné, protože neměli čekoslovenské či české občanství. Na pozemkový úřad v Kolíně musela Zdena Mašínová cestovat celkem sedmkrát, než jí její podíl vydali.

Od roku 2012 Zdena Mašínová zpochybňovala smlouvu, kterou její otec v roce 1940 statek přepsal na své tři nezletilé děti. Chtěla, aby stát uznal, že smlouva vznikla pod tlakem a neplatí, což by otevřelo cestu k dědickému řízení.

Soudům ale vadilo, že Mašínová nezastupovala ostatní dědice. Případ nakonec skončil u ústavního soudu, který rozhodl, že soudy nižší instance postupovaly formalisticky a měly Mašínovou o náležitostech poučit.

Po doručení potřebných dokumentů začal případ znovu projednávat okresní soud v Kolíně, který se obrátil na pozemkový úřad. Ten původně nabídl řešení dohodou, jejíž součástí bylo odkoupení pozemků u statku za sedm milionů korun. To Mašínová odmítla.

Na druhém konci zeměkoule, v kalifornské Santa Barbaře, je v tu chvíli sedm hodin ráno. Pětaosmdesátiletý Josef Mašín mladší telefonuje domů.

Mluví bez obalu, v tomhle rodě je to zvykem. "Návrat majetku se uskutečnil díky dobré vůli soudců a navzdory zákonům této země," přenášejí jeho hlas reproduktory. Je to trochu zkratka, kterou Mašín hned vysvětluje - připomíná, že řada jeho spolupracovníků dostala v 90. letech za svou protikomunistickou činnost z počátku 50. let tzv. zbytkové tresty.

Z pohledu Mašínů přitom vedli jednoznačný odboj proti totalitě, povinnost, k níž je ve svém známém motáku z nacistického vězení zaúkoloval jejich otec.

"Nacismus byl rozdrcen na válečném poli, rozsudky vyneseny v Norimberku. Komunismus se rozpadl na poli hospodářském, viníci nebyli potrestáni. V Čechách nadále funguje komunistická strana, kontinuita komunistických zákonů umožnila, aby ukradené majetky zůstaly v rukou těch, kteří je rozkradli. Památník by byl vhodnou připomínkou dalším generacím, že svoboda není zadarmo," vzkazuje na dálku Mašín, který doufá, že se někdy do vlasti podívá osobně.

Takový návrat ale zatím není na obzoru, zásadovost Josefa Mašína je neprůstřelná. Nechystá se ani zrušení, ani výrazný volební neúspěch komunistické strany, což patří mezi jeho podmínky.

Slepice, husy a dva srpy

Do areálu statku se vchází přes opravenou a bíle omítnutou bránu, kterou otevírá v úvodu zmíněný klíč. Na dvorku se slepicemi a husami je potřeba dát velký pozor, kam šlápnout. Sousedka, která má povolení je tu chovat, upozorňuje i na ovce, které spásají pozemek, aby nezarostl. V zabedněném okně jsou zaseknuté dva srpy.

"Dvůr se každý den vysypával žlutým pískem, aby to bylo krásné. Byl to velmi příjemný prostor, udržovaný až do 50. let," rozhlíží se Zdena Mašínová. Ona sama tu nežila, protože otec coby podplukovník sloužil u dělostřeleckého pluku v Ruzyni. S bratry ale na statek jezdívala, když pomáhali o žních.

Původně kamenná stavba doznala v roce 1930 rekonstrukce, dílčích oprav ještě o čtyři roky později, pak už ne. Místo toho zde řádily zub času a socialistické hospodaření v době, kdy zabavené sídlo sloužilo komunistům jako státní statek a kdy opravy blokovaly nevyjasněné majetkové poměry.

"Otec statek původně za války nechal přepsat na děti, aby ho nacisté nezabavili. Protože každá totalita chce hlavně krást. Když nacisté zjistili, že statek není jeho, odešli. Ani oni tedy neudělali to, co v 50. letech komunisté," vzpomíná paní Mašínová na fintu, která zabránila zabavení statku za okupace.

Uvnitř je jí povědomý jen půdorys, protože éra státního statku byla také érou změn interiéru. Okenní rámy, dveře, podlahy i kachličkové obložení, všechno je jiné, na lino na podlaze se u stěn drolí oprýskaná malba i omítka, v koupelně je staré vlaštovčí hnízdo. Oproti rodnému domu výsadkáře Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích, který poměrně čerstvě slouží jako muzeum, to je velký rozdíl.

Kubišův dům byl ale před rekonstrukcí snad v ještě zchátralejším stavu. A teď důstojně připomíná památku muže, který hodil bombu na mercedes zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. "Je to inspirace," připouští Zdena Mašínová.

Generál Josef Mašín

Sibiřský legionář, prvorepublikový důstojník, za okupace jeden ze slavné odbojářské skupiny Tří králů.

Gestapo ho po dlouhé snaze úspěšnou skupinu rozbít dopadlo v květnu 1941. Zastřelen byl po útoku na Heydricha v roce 1942.

Kolem generálových synů Ctirada a Josefa fungovala začátkem 50. let skupina bojovníků proti komunistickému režimu. Užívali zbraní, nechali za sebou dva mrtvé příslušníky SNB a zastřeleného ozbrojeného pokladníka. Kvůli tomu je vnímání skupiny v Česku kontroverzní.

Mašínové s Milanem Paumerem se na podzim 1953 dokázali prostřílet do západního Berlína, dva členy skupiny Němci dopadli a předali československým úřadům, které je odsoudily na smrt.

Matka Ctirada, Josefa a Zdeny Mašínových zemřela v komunistickém vězení. Bratři se do vlasti už nikdy nevrátili, Češi se podle nich nevypořádali s komunistickou minulostí.

Soudy mě motivovaly, tohle je úplně nová práce

Podle jejích plánů by se statek měl proměnit v malé muzeum a památník jak jejího otce, tak bratrů, což v obci budí kontroverze.

Vojenští historici a architekti nyní zvažují, jaké konkrétní rysy statku dát. A co v něm bude k vidění, protože Zdena Mašínová přenechala většinu věcí z otcova odkazu buď Vojenskému historickému ústavu, nebo mašínovské expozici v Králíkách. "Že by mohlo dojít k tomu, že zde budeme vymýšlet malé muzeum, to jsem nikdy netušila," přiznává. V úvahu podle ní připadá i určitá forma virtuální prohlídky místa, přeneseného do dobových reálií.

Netušené práce je tu ale víc. "Když jsem se o statek soudila, byla to nějaká činnost, která mě hnala k cíli," přemýšlela Zdena Mašínová na jaře v Olomouci, kde bydlí. "Ale teď, když vidím, co s tím je práce, tak si říkám - co s tím? Je to něco úplně nového," dodávala.

I dnes statek označuje slovem troska. A jakkoliv působí stran rekonstrukce domu odhodlaně, neopomene poznamenat: "Já už vzhledem k věku moc času nemám."

Kolik bude na statku práce, jako by chtěla symbolicky naznačit i příroda. V květnu se z velkého jasanu před domem odlomila větev a poškodila střechu. Oprava vyšla na desítky tisíc. Je to jen první investice z milionů, které do statku bude potřeba vložit.

Věděli jsme, že když děláme poslední desku, tak musíme překonat svůj limit. Mám pocit, že jsme vyčerpali svoje téma, říká Jaromír Švejdík. | Video: Daniela Drtinová |  22:19

autor: Jan Wirnitzer | 12. 9. 2017 9:27

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama